Neobvyklé sexuální praktiky se stávají součástí mainstreamu. Neznamená to, že bychom byli víc perverzní, spíš potřebujeme upustit páru
Co je ještě vanilkové a co už není
Vědecký výzkum začaly neobvyklé sexuální praktiky (označované jako kink – z angličtiny) zajímat v 70. letech minulého století. Teprve v posledním desetiletí se ovšem ve větší míře dostávají do literatury a filmu – kasovní trhák 50 odstínů šedi asi není potřeba zmiňovat, úspěch měl i seriál Netflixu Bonding. Lidi toto téma přitahuje, a protože již není spojeno se silnou stigmatizací, stále méně se zdráhají dát to veřejně najevo.
Přesto o praktikách, které jsou hodně vzdálené představám o konvenčním sexu, panuje řada zcestných představ. Především že člověk, který je vyhledává, nedokáže jinak dosáhnout uspokojení a v maximální míře se věnuje perverznostem. Do stereotypní představy kinkstera, pro něhož je kink životní styl se vším všudy, spadá ale jen menší část lidí. Většina společnosti to má jinak. Do vanilkového sexu (obyčejný, pravidelný sex podle zavedených konvencí) jen více či méně častěji začleňuje různé peprnější prvky, jako je plácání, bičování nebo svazování.
A tady se dostáváme k tomu, že každý z nás vnímáme hranice „normálního“ sexu jinde. Patří do kinku i rimming nebo použití análního kolíku, když ho dnes přece koupím v každém běžném sex shopu?
Definice úchylek a duševních chorob se mění
BDSM je zkratkou zastupující bondage & disciplínu, dominanci & submisivitu, sadismus & masochismus. Až do roku 2013 byli lidé, které vzrušují tyto praktiky, považováni za psychicky choré. Před osmi lety ovšem vyšla v USA aktualizovaná verze Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch, který je výsledkem desetileté práce stovek expertů z celého světa, a ta již všechny osoby s neobvyklým sexuálním zájmem neháže do jednoho pytle. Takže dnes se rozlišuje mezi člověkem s atypickým chováním a mezi člověkem, jehož chování jemu samotnému způsobuje nadměrnou stresovou zátěž nebo ho činí nebezpečným pro ostatní. Nová verze manuálu duševních chorob také rozlišuje mezi sexuálními zájmy a sexuálními poruchami.
BDSM totiž nemá nikoho ze zúčastněných psychologicky zraňovat. Je založeno na vzájemném souhlasu, nemá vyvolávat následné pocity hanby nebo viny. „U někoho se hanba projeví jako důsledek přejatých nepřátelských postojů společnosti vůči kinku. V jiných případech může ukazovat spíš na problém s tím, jakou roli kink hraje v životě daného člověka,“ řekl pro Medium.com psychoterapeut Ryan Witherspoon. Představa, že existuje jeden normální, přirozený způsob, jak mít sex, je podle něj mylná. „Z výzkumu sexuální rozmanitosti víme, že rozmanitost je norma, a ne výjimka. Neobvyklé sexuální praktiky nejsou patologickou úchylkou, ale součástí této krásné rozmanitosti,“ dodal Witherspoon.
Zdroj: Giphy
Fantazie se nemusí nikdy naplnit
Zájem o neobvyklé sexuální praktiky je ve společnosti větší, než byste nejspíš čekali. Psychoterapeut Witherspoon tvrdí, že podle výzkumů z USA, Kanady a některých zemí západní Evropy je provozuje něco mezi 10 a 15 % lidí. To jsou ale jen ti, kteří se ke své libůstce v dotazníku neváhali přiznat. Belgický výzkum z roku 2017 pojmenovaný příznačně Fifty Shades of Belgian Gray ukázal, že 47 % Belgičanů a Belgičanek alespoň jednou v životě vyzkoušelo nějakou aktivitu související s BDSM, jako je použití biče, omezování přísunu vzduchu, hra na znásilnění nebo sexuálně nabité hrátky s horkým voskem. Pravidelně se některé z těchto praktik věnuje 12,5 % respondentů a 7,6 % se přímo považuje za příslušníky BDSM komunity. Už jste o něčem takovém také někdy přemýšleli? Vyzkoušejte to! A třeba už nebudete chtít nic jiného.
V belgickém výzkumu 22 % respondentů uvedlo, že mívá o kink praktikách fantazie. Studie provedená v České republice v roce 2013 zjistila, že dominantní nebo submisivní partner sexuálně vzrušuje 46 % respondentů. Witherspoon dokonce hovoří o 60 % lidí, kteří tento druh sexuálních fantazií přiznávají. Ovšem je obrovská propast mezi počtem těch, kdo se oddávají vzrušujícím představám, a těch, kdo pak jdou a skutečně je zrealizují.
Není to jen o bolesti
Oproti zavedeným představám to, co lidi láká na BDSM praktikách, není pouhá fyzická bolest. Velkou roli má dynamika kontroly a moci a zájem pohrávat si s ní. Prvky ovládání příznivci BDSM nacházejí i v oblastech, které na první pohled nejsou o nadřazenosti, jako je vášeň pro latex a kůži nebo fetišizace chodidel. Přirozenou nerovnováhu moci zesilují tím, že prožívají pocity, které většinová společnost považuje za nenormální. Ale nezapomeňme, že centrum bolesti a slasti jsou v mozku nebezpečně blízko u sebe.
Běžné páry si vanilkový sex občas opepří nějakým kinkem taky proto, že v něm nacházejí odreagování od stresu, příležitost zapomenout na okolní svět a zaměřit se čistě na prožívání daného okamžiku. Navíc výzkumy ukazují, že BDSM praktiky párům prospívají, protože je učí otevřenější komunikaci a vzájemné důvěře. Nizozemská studie z roku 2013 dokonce zjistila, že lidé, kteří občas zabrousí k BDSM aktivitám, jsou méně neurotičtí, více sebevědomí a otevření novým zkušenostem, lépe snášejí odmítnutí a celkově se cítí více v pohodě. Není tedy divu, že po zpopularizování neobvyklých sexuálních praktik vědou, médii i filmem se do nich pouští stále více lidí.
