Bisexuálové nejsou skrytí gayové a ani se „nehledají“. Vědci potvrdili, že mužská bisexualita skutečně existuje
Určité (alespoň minimální) střídání partnerů/ek v životě je jistě pro každého běžnou praxí. Ovšem zatímco heterosexuální lidé se při „obměně“ soustředí výhradně na jedno pohlaví (muži na ženy a ženy na muže), v případě bisexuálů je situace odlišná. Jejich výběr totiž pohlaví protějšku nijak nepodmiňuje. O bisexualitě jako takové se přitom dodnes tradovalo nespočet mýtů – a to navzdory faktu, že již v první polovině 20. století „otec sexuální revoluce“, Alfred Kinsey, tvrdil, že lidská sexualita je spektrum a to, jak se člověk identifikuje, se rozhodně nemusí omezovat jen na kategorie hetero – gay/les. Přesto si mnozí o bisexualitě myslí, že se jedná o životní fázi, kterou si jedinec (obvykle žena) rozmyslí, že bisexuálové (tentokrát pro změnu většinou muži) jsou vlastně skrytí gayové, kteří se ke své orientaci bojí přihlásit, ale také že bisexuálové za toto označení jen skrývají svou promiskuitu (a případně se oddávají také sexu ve třech). Naprosto klasickou teorií, která je v souvislosti s bisexualitou omílána, je pak tvrzení, že jakmile deklarovaný/á bisexuál/ka nalezne toho/tu pravého/pravou, jeho orientace se ustálí… Ale jak naznačuje studie J. Michaela Baileyho, všechno je jinak…
Bisexualita je skutečnou orientací
„Dlouho se diskutovalo o tom, zda muži, kteří se identifikují jako bisexuální, vůbec bisexuální jsou. Naše studie ukazuje, že skutečně jsou,“ tvrdí přímo profesor psychologie Bailey. Studie přitom pracovala s výsledky osmi odborných výzkumů týkajících se sexuální orientace, které byly realizovány v letech 2000-2019 na pracovištích v USA, Kanadě a ve Velké Británii. A jak Bailey doplňuje, „naše studie našla velmi silné a konzistentní důkazy o tom, že bisexuální muži mají ve skutečnosti tendenci vyhledávat také bisexuální sexuální vzrušení, o existenci bisexuality tak již nelze mít rozumnou pochybnost.“ Přitom jak Bailey dále uvedl, zpochybňování bisexuality bylo doposud běžnou praxí, kdy lidé byli obecně přesvědčeni o tom, že bisexualita souvisí jen a pouze s určitým sebepochopením – tedy momentem, kdy člověk konečně dospěje k tomu, že je vlastně gay/lesba.
„Narážím na to celý život a u chlapa je to možná ještě horší než u ženské, protože lesby podle mýho společnost bere víc, hodně heteráků dvě ženský spolu vzrušujou, místo aby je znechucovaly. Jenže když já mám partnerku a pak partnera, dost blbě se to vysvětluje. Normálně tak narážím na reakce, že jsem se konečně našel, protože si o mně dřív stejně všichni mysleli, že jsem na chlapy. A když se pak někde objevím místo chlapa s ženskou, už si o mně akorát všichni šeptají, že nabírám zpátečku a podobně. Jen málokdo zatím dokázal pochopit, co to je bisexualita a moc k tomu nepřispívají ani média, kde se o lidech, co jsou bi, často píše dost nelichotivě. Já ale vážně vím, co chci a s kým chci být, jenže ten člověk je se mnou nakonec taky pod hrozným tlakem, když mu ostatní říkají, že ho/ji vyměním za bůhvíkoho. Holka mi už tak řekla, že se mnou nebude, protože jí připadá hnusný, že bych ji třeba mohl vyměnit za kluka,“ popisuje tak Martin, který se právě kvůli své bisexualitě nakonec musel odstěhovat i z menšího města, kde žil, do Prahy. „V Praze nejsem tak moc na očích – rodině, přátelům, nehodnotí mě a ani moje partnery/ky. Bylo to pro mě dost uvolňující, když jsem se sbalil a prostě zmizel. Protože nýst si pořád s sebou, že se přece nakonec usadím s nějakou hezkou slečnou a budeme spolu mít šťastnou rodinu, je fakt ubíjející,“ dodává.
Zdroj: Giphy
To, co je pro Martina žitou realitou, pak potvrzuje i Caitlin Ryan, která působí na San Francisco State University, podle níž jsou zároveň výsledky Baileyho studie velmi povzbuzující. „Lidé, kteří se identifikují jako bisexuální – zejména pak muži – jsou často podezřívání z toho, že jsou vlastně gayové. Často jsou pak diskriminováni a stigmatizováni,“ doplnila s tím, že tyto výsledky jsou velmi zásadní i proto, že klasicky odborné studie naznačují, že bisexuální mládež i dospělí jsou vystaveni vyšším rizikům vzniku duševních problémů, ale také společenského odmítnutí, které vychází ze stigmatizace, jež se k bisexualitě pojí.
Bisexuálové, kteří nikam nepatří
Poměrně zajímavé pak je, že ačkoliv zkratka LGBT písmeno „B“ odkazující právě k bisexualitě zahrnuje, bisexuály nezřídka tato komunita také odmítá. V podstatě jsou tak bisexuální lidé nezřídka přehlíženi jak většinovou (heterosexuální) populací, tak i komunitou, jejíž součástí by principiálně měli být. Jenže stigma bisexuality proniklo i mezi LG(B)T lidi, kteří do jisté míry také přijali přesvědčení, že bisexualita vlastně nic moc neznamená. V tomto kontextu je možné setkat se i s termínem bifobie, což je vlastně stav, který se pojevuje tak, jak již bylo popsáno – tedy zlehčováním bisexuality a v podstatě jejím konstantním zpochybňováním.
„Co mě dost překvapilo, pak byla reakce pár gayů, když jsem měl partnera. Prej jim lovím v jejich rybníce, kterej je ale dost omezenej, a tak bych si měl přece najít holku, když mi to – na rozdíl od nich – nevadí. Já se teda vůbec nutně mezi LGBT lidi nehrnu, ale tohle vyjádření, který jasně ukázalo, že bych teda gayům neměl lízt na jejich píseček, to mě dostalo,“ vzpomíná také Martin.
Bisexuální lidé jsou tedy stále skupinou, která je systematicky zneviditelňována. Přitom jak naznačují i samotné výpovědí těch, kdo se jako bisexuální identifikují, jejich život rozhodně není jedna velká sexuální jízda, na níž skáčou do postele prakticky s každým, kdo se namane. Snad tedy i aktuální výzkum, který jasně říká, že mužská bisexualita skutečně existuje a muži, kteří se za bisexuální považují, jsou vzrušováni jak muži, tak i ženami, přispěje k tomu, že lidé začnou svůj názor na bisexualitu pozvolna měnit.
