Aromantik není totéž, co asexuál: Proč rozlišovat mezi romantickou a sexuální přitažlivostí?

O tzv. aromanticích se v poslední době – kdy je velkým tématem variabilita lidské sexuality i identit – mluví čím dál více. Bez ohledu na to je třeba říci, že věda v této oblasti zatím příliš jasno nemá. O aromantismu tak existuje minimum relevantních informací, které by problematiku představovaly blíže. Rozmanitost chápání aromantismu je tak značná a lze se dokonce setkat i s výkladem, že aromantik je prostě ten, kdo odmítá romantiku. Takže v případě, že se jedná např. o heterosexuálního muže, partnerka by od něj neměla čekat květiny k narozeninám a večeři při svíčkách. Tak jednoduché to ale není. Kdo jsou tedy aromantici? A co (ne)mají společného s asexuály?

Kde se vzal aromantismus?

Označení „aromantik“ je obvykle užíváno k popisu někoho, kdo pociťuje k protějšku naprosto minimální nebo žádnou romantickou přitažlivost, nedokáže tedy cítit lásku a projevovat související emoce. Jak velké zastoupení aromantismus v populaci má, není zatím žádnými relevantními čísly podloženo, jeden z mála (velmi drobných) výzkumů na toto téma pak naznačuje, že v populaci je aromantiků přibližně jedno procento, tedy nepatrně více než asexuálů. Ačkoliv každý z termínů znamená něco jiného (asexuálové necítí přitažlivost sexuální, ovšem s projevy citu problém nemají), podle výzkumu University of British Columbia je více jak třetina asexuálů také aromantických.

Trápí vás mizení přírody a okolí se vám jen vysmívá? Prožíváte environmentální žal a nejste v tom sami10. 9. 2020

Přitom s asexualitou aromantismus do jisté míry souvisí, resp. z komunity asexuálů s největší pravděpodobností vzešel. Právě lidé v online komunitách zaměřených na asexualitu jako první začali mluvit o tom, že přitažlivost sexuální a romantická jsou dvě zcela odlišné věci. Člověk tak v základu může svůj zájem projevovat o obojí, ovšem rozhodně není vyloučené, že se bude zaměřovat jen na vztahy sexuální, nebo jen o vztahy romantické. Anebo naopak na vůbec žádné – právě tehdy je řeč o asexuálních aromanticích.

„Moje vztahy nestály nikdy za nic. Sama jsem si partnery nehledala, ale obvykle to všechno tak nějak vyplynulo. Ale docela rychle taky skončilo. Můj poslední partner byl ale opravdu skvělý, zábavný, vynikající společník, zodpovědný, všichni moji známi ho zbožňovali. Ale když mi řekl, že mě miluje, nedokázala jsem mu na to říct naprosto nic, protože jsem ani nic necítila. Prostě jsem mu, stejně jako těm předchozím, neuměla dát tu lásku zpátky. Vlastně jsem se nedokázala nikdy zamilovat, takže i ty předchozí vztahy byly spíše jen proto, že okolí čeká, že holka, která je sama, je dostupná. A když už mě teda někdo oslovil, tak jsem do toho vždycky šla. A tak jsem měla vztahy, ale vlastně stále víc zjišťovala, že na nějaké té emoční rovině mi to nic nedává,“ popisuje Katka. Právě rozpad vztahu s posledním partnerem ji donutil začít se o svém „stavu“ více informovat. „Když jsem konečně začala na internetu hledat, v čem můj problém spočívá, původně jsem si myslela, že bych mohla být asexuální, jenže se sexem jsem nikdy problém neměla. Nakonec jsem tak zjistila, že budu s největší pravděpodobností aromantik,“ dodává.

Sexualita vs. aromantismus

Ačkoliv „sexualitu“ si mnozí spojují výhradně se sexem (tj. samotným aktem), faktem je, že se jedná o mnohem obsáhlejší termín. Zahrnuje veškeré projevy lidské sexuality, a to včetně doteků, projevů intimity, sexuálních tužeb ad. Vnímání sexuality a všech souvisejících aspektů je však také kulturně podmíněno a podléhá mnoha společenským normám, ale i zažitým vzorcům a stereotypním představám (např. zatímco v některých zemích jsou projevy náklonnosti k partnerům či přátelům zcela akceptované, v jiných se jedná o zásadní překročení společenských pravidel). Jednou z nich je pak skutečnost, že všichni budeme milovat svůj protějšek a naplňovat s ním také své sexuální potřeby. Ne vždy tomu tak ale skutečně musí být. Ať už asexuálové, tak i aromantici jednoduše do tohoto vzorce nezapadají, což ale neznamená, že by nedokázali být v určitém partnerském uspořádání spokojení.

„Když jsem zjistila, v čem asi bude problém – ne že bych teda pak vyhledala třeba odborníka, ale to, co jsem se dočetla, přesně odpovídalo tomu, co jsem prožívala – prostě jsem klasické vztahy začala odmítat. Dost lidí na mě koukalo, že jsem nějaká divná, samozřejmě jsem si taky vysloužila nálepku skryté lesby. To jsem ale hodila za hlavu a po čase jsem si našla kamaráda, který je gay, a žádnou romantiku ode mě nečeká. A já od něj taky ne (smích). Bavíme se spolu, cestujeme, vlastně jsme se bavili i o tom, že bychom spolu mohli mít dítě – samozřejmě ne přirozenou cestou (smích). Prostě jsem u něj našla něco, co u nikoho jiného ne – chápe, že k němu nic necítím, protože on ke mně, a teď myslím na té romantické rovině, taky ne. Jako přátelům nám to ale klape skvěle,“ doplňuje Katka, jak se jí její situaci podařilo vyřešit. To, že je člověk aromantik, totiž neznamená, že by byl bezcitný robot a ani to, že by nemohl udržovat s někým blízký (či přímo partnerský) vztah. I aromantici mohou žít šťastný a naplněný život, jen vnímají vztahy odlišně a utvářejí si jiný typ pout. Samotná romantika pro šťastný život ale potřeba skutečně není.

Knírky se vrací na výsluní. V minulosti byly spojovány s pornoprůmyslem i gay komunitou, dnes je mladí muži milují10. 8. 2020

Aromantický život?

Zatímco romantika nutně součástí lidského života být nemusí, za součást vztahu obvykle považována bývá. Pokud se tedy aromantik rozhodne, že nějaký typ partnerského vztahu naváže, je třeba zejména vyjasnit si s protějškem, jaká je podstata aromantismu a co to např. pro společné soužití znamená. Samozřejmě je možné promluvit si o dané situaci také s terapeutem, v tomto případě ale platí, že zejména jeho výběr je klíčem k úspěchu (terapie s cílem naučit člověka „cítit“ je dle samotných romantiků cesta do pekel). Aromantismus však rozhodně není žádná patologie, která vyžaduje léčbu. I v tomto případě tak platí, že svou roli sehrává především nastavení společnosti, která má tendenci považovat za „normální vztah“ ten, v němž neschází romantika a sex. Jak ale např. shrnuje sociolog Martin Fafejta, „asexuál i intersexuál jsou tlačeni do terapie. Na člověka, který nechce žít sexuálně, druzí pohlížejí jako na někoho, kdo odmítá žít normálním životem. Pokud jiný na své sexualitě trvá, může být označen za člověka, který odmítá být normální. To je jeden z paradoxů současného přístupu k sexualitě.“ A naprosto totéž lze říci i o aromantismu. Ani na něm není nic „nenormálního“ – pokud ovšem není některými jen využíván k tomu, aby si bezbřehým způsobem mohli užívat prostých sexuálních radovánek, bez bližšího zájmu a závazků. Ale to už je zcela jiný příběh…