„I senioři mají právo na důstojné naplnění sexuality,“ říká ředitelka organizace, která v ČR zavedla tzv. sexuální asistenci
Lucie, stála jste u zrodu sexuální asistence v Česku. Co vás k této poměrně netradiční oblasti přivedlo?
Na vysoké škole jsem studovala sociální práci, protože mě to vždycky táhlo ke skupinám, které jsou nějakým způsobem znevýhodněné. Díky tvorbě závěrečné práce o prostituci, jejíž téma na mě jednoduše zbylo (smích), jsem se dostala do organizace Rozkoš bez rizika (organizace, která se zaměřuje zejména na podporu žen činných v sexbyznysu, pozn. red). Tam mi nakonec nabídli i místo a já začala pracovat jako terénní pracovnice. V Rozkoši jsem nakonec zůstala 18 let a posledních šest jsem organizaci i vedla. Měla jsem tak možnost účastnit se i mnoha zahraničních akcí a konferencí, kde jsem se také poprvé setkala s tématem sexuální asistence.
Zatímco v zahraničí se tedy jedná o problematiku, na niž se již různé organizace specializují, u nás o ní až do chvíle, kdy jste se jí začala věnovat vy, nikdo neslyšel?
Dalo by se říct, že ano. Musím ale zdůraznit, že i když mě to téma osobně velmi zaujalo, rozhodně to nebylo tak, že bych si hned řekla, že tudy povede moje cesta. Nejprve jsem se sexuální asistencí zabývala v teoretické rovině, následně jsme ještě v Rozkoši na toto téma uspořádali konferenci. Ta ale vzbudila obrovský mediální zájem a začaly u nás vycházet první články, na jejichž základě se na nás začali obracet ti, kdo o službu měli zájem – lidé se zdravotním postižením, jejich rodiče, ale i sociální pracovníci/e, kteří/é pracovali s lidmi s různými znevýhodněními. Už tehdy chtěli vědět, jestli jim sexuální asistentky můžeme zajistit. Ten zájem nás velice překvapil a tak – i když jsem vlastně ani neměla v plánu začít jakkoliv sexuální asistenci v Česku prosazovat – jsme po čase využili možnost zrealizovat projekt zaměřený na sexualitu lidí s handicapem, který zahrnoval i osvětu sociálních pracovníků. Za podpory švýcarských organizací InSeBe a SEHP, které mají v oblasti již mnohaleté zkušenosti, jsme uspořádali také kurzy k tématu sexuality pro pomáhající profese a nakonec se rozhodli, že sexuální asistenci zavedeme i u nás.
Můžete objasnit, v čem přesně tedy sexuální asistence spočívá? A v čem se liší od prostituce, s níž také bývá hojně srovnávána?
Cílem sexuální asistence je něco jiného, než je cílem práce v sexbyznysu. Sexuální asistentka má vzdělávat, povzbuzovat, budovat u klientů sebevědomí v oblasti sexuality, korigovat chování, pracovat se špatně naučenými návyky u lidí s mentálním postižením a podobně. Asistence by měla vést k tomu, že klient/ka dostane takovou podporu, že získá vlastní sebevědomí pro navázání vztahu mimo sexuální asistenci a začne žít běžný život. To je vlastně hlavním cílem. Asistentky/i pak mají radost, když klient/ka jejich služby přestane využívat a najde si partnera/partnerku. Ten odchod klienta je skvělá zpětná vazba. U prostitutek je to naprosto opačně, ty naopak potřebují udržovat stálou klientelu.
Přesto ale některé sexuální asistentky sex nabízí…
To ano, ale v obecné rovině nelze říci, že se jedná o prostituci – ne každá sexuální asistentka totiž nabízí sex. A pokud ano, je to jen dílčí část z celého komplexu služeb, které poskytuje. Sexuální asistence má také jiná pravidla a jiný rámec fungování než práce v sexbyznysu. Klasicky asistence začíná úvodní – obvykle hodinovou – schůzkou, která je plně edukační. V tomto případě je také stanovena nižší cena než za samotnou sexuální asistenci. Nic takového se v případě prostituce neděje.
Narazila jste na stanovenou cenu, ona je v případě sexuální asistence nějak „regulovaná“?
Ceny sexuální asistence jsme stanovili fixně u nás v organizaci s ohledem na ceny v sexbyznysu, naším cílem bylo „být levnější“ a dostupnější. A protože tehdy hodina s prostitutkou stála v průměru 1 500 Kč, cenu sexuální asistence jsme stanovili na 1 200 Kč. Úvodní schůzka pak stojí 500 Kč. Ta cenová politika je nastavena tak, aby byla únosná pro obě strany. Také jsme chtěli, aby sexuální asistence byla služba s jasnými pravidly, a tedy i pevnou cenou. Konzultace a poradenství potenciálním klientům ale naše organizace poskytuje zdarma. Musím také zdůraznit, že Freya sexuální asistentky nezaměstnává – pracují všechny na živnostenské listy – my tuto službu pouze formálně zastřešujeme a také v oblasti sexuální asistence vzděláváme.
Jak jsem ale z vašich webových stránek pochopila, sexuální asistenty/ky i školíte. Co takové školení obnáší?
Školení od svých počátků prošlo jistým vývojem, dnes zahrnuje přibližně 100 hodin vzdělávání v oblastech, které se sexuální asistencí úzce souvisí. Učíme tedy budoucí sexuální asistentky, jak nastavovat hranice, limity, jak komunikovat, jedním z dalších témat je také užití sexuálních pomůcek. Součástí kurzu je i specializované vzdělávání směrem k cílovým skupinám, takže např. teorie týkající se práce s lidmi s mentálním a tělesným postižením, se seniory apod. Neschází ani práce s tělem, masáže, polohování, účastníci kurzu se učí postupovat podle potřeb klienta. V rámci kurzů se konají i různá praktická cvičení, měli jsme např. stáže v centru Paraple, kde pracovníci asistentkám ukázali, jak člověka polohovat, sundat z vozíku, jak manipulovat s vozíkem. Také jsme organizovali stáž v zařízení pro osoby s mentálním postižením. Zaměřujeme se ale i na administrativní stránku – třeba právě to, jak zřídit živnostenský list.
Máte alespoň v základu představu, jaké jsou motivace těch, kteří se pro práci sexuální asistentky rozhodou? Přeci jen – zaměstnání pro každého to asi nebude…
My v prvé řadě zdůrazňujeme, že sexuální asistence není zaměstnání k obživě. Někdy se totiž hlásí lidé, kteří zjistí, že se za asistenci platí 1 200 Kč na hodinu, a mají pocit, že se tak zabezpečí. To je ale velký omyl, ta práce je velice náročná a vhodná především pro ty, kdo jsou z podstaty altruisté, pracují rádi s lidmi a mají blízko k sexualitě. Některé sexuální asistentky se pro tuto práci rozhodly poté, co působily v sexbyznysu – a ty nezřídka nabízí i ten sex. Jinak se ale jedná o lidi z pomáhajících profesí, kterým nevadí právě práce s tělem.
Provádíte ve vaší organizaci třeba i nějaký „předvýběr“ účastníků?
To do určité míry ano. Na počátku máme přihlašovací formulář a na jeho základě vybíráme, koho pozveme k osobnímu setkání. To trvá přibližně hodinu, během níž uchazeči vysvětlujeme, jak vůbec sexuální asistence probíhá. Chceme ale také toho člověka vidět, posoudit, jak se chová, komunikuje a podle toho s kolegyní rozhodujeme, jestli ho do kurzu přijmeme. Ptáme se i na tu motivaci a důležité je, aby uchazeč měl i vlastní práci. Záměrem je zabránit, aby asistentky pak např. klienty samy kontaktovaly, když nebudou mít dostatečný příjem ze sexuální asistence
Celou dobu mluvíme o sexuálních asistentkách – tedy ženách. I ve vaší nabídce je drtivá převaha žen, první dva mužští asistenti do týmu přibyli teprve loni, proč?
To velmi úzce souvisí s poptávkou, zájem ze strany mužů – tedy o ženy asistentky – je totiž mnohem větší. Kopíruje to i zkušenosti ze zahraničí a vlastně se v tomto případě nabízí i paralela s prostitucí, tam je to rozložení podobné. Protože sexuální služby vyhledávají především muži, logicky je více prostitutek…a taky sexuálních asistentek.
Máte i nějakou přesnější představu o tom, kdo – a v jaké míře – služeb sexuálních asistentek využívá?
Děláme si roční přehledové statistky, které zpracováváme na základě informací poskytnutých asistentkami. Data jsou ale zobecněná, takže poskytují jen základní obrázek o situaci. Například loni byla sexuální asistence poskytnuta 417krát, což je o polovinu více než v roce 2018. Ten nárůst zájmu je dán mj. i tím, že téma bylo hodně medializováno a asistentky se také dostaly více do jednotlivých krajů. Nejvíce pak těchto služeb využívají lidé s tělesným postižením a senioři, o ženy se ale jedná v minimu případů. Kdybych měla být konkrétní, tak podle poskytnutých informací loni využily sexuální asistence pouze čtyři…A navíc si vyžádaly asistentku – ženu. To není neobvyklé, ženy k jiným ženám pociťují větší důvěru a cítí se tak i více v bezpečí.
Zmínila jste, že sexuální asistenci využívají i senioři – spolupracujete např. s nějakými domovy seniorů, kterým službu nabízíte?
Naše organizace sexuální asistenci nenabízí, takže ani nikoho neoslovujeme. Pokud má ale někdo o sexuální asistenci zájem, může nás kontaktovat a my mu poskytneme všechny informace a také poradenství, zda je pro daného člověka vůbec služba vhodná. Nakonec zájemce odkážeme na seznam našich asistentek a asistentů, které musí kontaktovat sám. Je ale pravda, že zrovna nedávno se nám ozval jeden domov seniorů, kde měli seniora v terminálním stádiu a jeho posledním přáním bylo mít ještě nějaký sexuální zážitek. A protože pracovníci domova byli velmi osvětoví, probrali to s vedením a ředitelka využití služby schválila. Zájem o sexuální asistenci mezi klienty domovů pro seniory vzrostl také v souvislosti s projektem Ježíškova vnoučata – muži seniorského věku si tak sexuální asistentku „přejí pod stromeček“. Záleží samozřejmě na tom, jaká jsou pravidla v daném zařízení, ale právě proto se snažíme dělat osvětu, že i senioři/seniorky mají právo na důstojné naplňování svých sexuálních potřeb.
Senioři tedy mohou svá sexuální přání vyjádřit, jak je to ale s lidmi s mentálním postižením, pro které je služba také určena?
My v obecné rovině doporučujeme sexuální asistenci osobám starším 18 let. Ne pro všechny lidi s mentálním postižením je ale sexuální asistence vhodná, člověk by měl být minimálně obeznámen s tématem sexuality, musí rozumět tomu, jak její projevy vypadají, a především musí umět dát s poskytnutím té služby svůj souhlas. Takže to vylučuje osoby s těžkým mentálním postižením. Důležitá je i úvodní schůzka, kdy se asistentka s klientem setká a nejprve se domluví, jestli je vůbec vhodné sexuální asistenci nabídnout – co člověk požaduje, co očekává.
V Česku jste jedinou organizací, která se v rámci svých činností věnuje edukaci o sexuální asistenci a sdružuje ty, kdo ji poskytují. Máte za dobu své činnosti také nějakou zpětnou vazbu?
Občas nám lidí volají, píší a děkují. Psal nám třeba klient, že i jeho lékař poznal, že jeho tělo je najednou mnohem uvolněnější. Díky sexuální asistenci i on sám cítil snížení napětí, větší spokojenost, i snížení agresivity. Kromě těch pozitivních reakcí ale někdy dorazí i ty negativní – jeden klient s poruchou autistického spektra se do asistentky zamiloval a vyjadřoval tak své rozčarování z jejího „nezájmu“. To jsou komplikované situace, které se ale stávají a je třeba je umět řešit – vlastně to obsahují i ty přípravné kurzy, když se zaměřují na to, jak dodržovat hranice. Je to ale samozřejmě obtížné. Když člověk, který byl dlouhodobě sám, najednou potká asistentku, která o něj projevuje zájem a věnuje se mu, je to pro něj nezřídka něco, co nikdy nezažil…
Ačkoliv sexuální asistence není nijak postavena mimo zákon, napadá vás něco, co by vám zejména v institucionální rovině mohlo pomoci věnovat se této oblasti „lépe“, resp. co by vám usnadnilo práci?
Určitě legislativní rámec, tím, že sexuální asistence není v zákoně nijak ukotvena, mají některá zařízení pocit, že asistenci nemohou zprostředkovat. Pomohla by i legalizace prostituce – ta teď není ani zakázána, ale ani povolena – ženy mohou své služby nabízet, to zakázáno není. Pokud asistentka nabízí sexuální styk, hodila by se právní úprava sexbyznysu a nejlepší by byl způsob dekriminalizace, v takovém případě by prostituce nepotřebovala žádnou právní úpravu. Takto to aplikují např. na Novém Zélandu. O to tedy usilujeme a sexuální asistenci by to v oblasti nabízení pohlavního styku velmi pomohlo.
