„Svazování je bolestivé, vzrušující a oddávají se mu lidé, do kterých byste to rozhodně neřekli.“ Vše o BDSM technice prozrazuje profesionál v oboru
Rope Spirit je akce, která se v Česku koná pravidelně již několik let a je určena všem, kdo našli v erotické formě svazování (bývá obecně označována jako bondáž, tehdy lze ale ke „svázání“ užít i jiných prostředků než jen provazu) zalíbení. Konkrétně shibari je potom jednou z technik, která se řadí do kategorie BDSM, a to zejména v případě, kdy jsou úvazy pevné až bolestivé. Opominout nelze ani princip dominance a submisivity, kdy rigger (ten, kdo svazuje) vystupuje v pozici dominantní, kdežto svazovaná osoba v pozici submisivní. „Shibari je velmi často bolestivé, velice kontaktní, důležitá je proto taky kontrola riggera nad jeho modelem. Někdy je to i mučení pomocí provazu, tato konkrétní praktika se jmenuje Semenawa. Ale na druhou stranu je mezi tou dvojicí velice blízké a intimní spojení, které je vlastně pro dobré shibari podmínkou,“ popisuje Míla Bugtcher. To ovšem neznamená, že by šlo jen a pouze o akt dominance a submisivity či přímo násilí. Setkat se lze totiž i s pojetím bondáže jako ryze uměleckého svazování, jehož výsledkem je pomyslná „lidská socha“.
„Takzvaná západní bondáž opravdu stojí a padá na tom, že rigger toho druhého nebo tu druhou sváže a eventuelně i zavěsí. Cílem je ale jen to, aby to hezky vypadalo. Vlastně je to takové naaranžování jako na fotku. To mě osobně moc nebaví, což je ale dáno tím, že jsem zastáncem toho tradičního BDSM pojetí,“ dodává se smíchem Míla Bugtcher s tím, že sám se označuje za „něžného sadistu“. Ačkoli spojení „něžný sadista“ se může na první pohled zdát jako protimluv, realita taková opravdu může být. „Sadismus se ne vždy projevuje tak, jak si ho mnoho lidí představuje. Ten, kdo bolest působí, má k tomu, kdo od něj bolest přijímá, často velmi hluboký vztah,“ upřesňuje Míla Bugtcher. Jednoduše řečeno, BDSM vztahy mohou být opravdu velmi pestré a variabilní.
Ačkoliv svazování se obvykle lidé oddávají spíše v soukromí svého domova, Rope Spirit dává všem možnost zhlédnout veřejně ukázky „práce“ těch, kdo se shibari dlouhodobě a nezřídka profesionálně věnují. Na pódiu tak stojí konstrukce podobná „šibenici“, na niž riggeři (a riggerky) při výstupech své partnery/ky zdvihají. Nutně se tak – minimálně v případě nezasvěceného publika – nabízí hned několik otázek. V prvé řadě – a zejména při pohledu na provazy zařezávající se dlouhé desítky minut do kůže a také při pohledu na pozice, do nichž jsou svazovaní „formováni“ – jaké jsou fyzické předpoklady pro realizaci shibari? „Požadavky pro každou stranu jsou jiné, pro riggera je to přiměřená fyzická zdatnost kvůli manipulaci se svazovaným, taky obratnost v práci s provazy a hlavně empatie. I když – nebo právě proto – že shibari je o bolesti, rigger potřebuje cítit to, co partner. I proto je základní podmínkou čistá hlava. Ale to vlastně platí i pro svazovaného, prostě žádné drogy a ani alkohol,“ upřesňuje Míla Bugtcher s tím, že se jedná o podmínku provádění jakýchkoliv BDSM hrátek. Důvody jsou pak nasnadě, a to i v případě shibari. „Člověk musí plně vnímat. Musí znát své tělo, jeho limity, ale třeba i historii potenciálních nervových zranění. Důležitá je hybnost kloubů a přehled o dalších zdravotních problémech, rigger by měl vědět i o tom, jestli svazovaný trpí třeba klaustrofobií a podobně. Stejně jako i u jiných BDSM praktik se i v shibari někdy užívá tzv. stopka, znamení, které se používá, když je dosaženo nějaké nepřekročitelné hranice – minimálně pokud se partneři dobře neznají a nejsou na sebe zvyklí. Nemusí přitom jít jen o podobu „oficiální“ stopky, prostě je jen důležité, aby spolu partneři komunikovali“ doplňuje rigger.
Foto: Hellgalerie.cz
V řadě druhé se pak lze rozhodně ptát, kde vůbec lidé, kteří se rozhodnou práci s provazy vyzkoušet a se shibari začít, sbírají informace. Přeci jen pro to, aby člověk někoho skutečně správně svázal tak, aby nedošlo k nežádoucím zraněním, a naopak se dostavil kýžený efekt, jistě jen nestačí mít doma provaz a umět udělat uzel. Nutno také říct, že pro každý z jednotlivých stylů svazování existují i konkrétní postupy – tj. kterou část těla a jak přesně (za užití kterých typů uzlů) svázat. „Někteří se učí prostřednictvím internetu, já spíše doporučuju navštívit workshop. Dobrý učitel je základ úspěchu. Ale ne každý, kdo je dobrý rigger, je i dobrý učitel, třeba já jsem zkušený rigger, ale učení se nevěnuju, protože v tom stojím doslova ´za prd´. V komunitě je ale taky spousta těch, kdo učí skvěle, třeba kolegyně Edna, ta je špičková. Těch způsobů, jak se shibari naučit, je spousta. Podle mě je ale nejlepší, když si člověk zaplatí celodenní kurz jen pro sebe a partnera/ku – tehdy se dvojici učitel může plně věnovat. Tato cesta je ale dražší než větší workshopy, cena individuálního kurzu se pohybuje někde kolem tří tisíc korun,“ upřesňuje Míla Bugtcher.
Shibari je tedy docela nákladný „koníček“, a to i proto, že také samotné provazy nejsou jen tak obyčejnými kusy lana. Jak totiž Míla Bugtcher dodává, klasicky jsou pro svazování užívány provazy z juty nebo konopí, které mají tzv. volnější zakroucení (tzv. „twist“), takže nejsou tak pevně stažené. Pokud chce člověk ušetřit a koupí si provaz, který není opracovaný, je třeba vlákna dále upravit. „Ty provazy jsou taky drahá legrace, zase v řádech tisíců. A když chce člověk ušetřit a koupí si prefabrikát, tak ho pak peče v troubě, pere, láme, opaluje trčící vlákna, natírá olejem…A samozřejmě ten provaz potřebuje taky pravidelnou údržbu,“ popisuje rigger.
Ovšem při pohledu na to, jak riggeři a riggerky (protože není nijak dáno, zda by muž měl svazovat ženu, žena muže, běžné je i svazování jen mužských a jen ženských dvojic) obratně své modely/ky svazují a následně pomocí provazů vytahují vzhůru, diváka zároveň musí napadnout, jak shibari provozovat v domácích podmínkách. „Ne vždycky vázání probíhá ve vzduchu, to je spíš pokročilá technika, kterou ale třeba já upřednostňuju. Lidi, kteří svazování provozují, si ale klidně doma do stropu dají chemickou kotvu nebo si tam instalují trám,“ upřesňuje Míla Bugtcher s tím, že podobné „vybavení“ mají doma nezřídka lidé, do kterých by to jejich okolí vůbec neřeklo.
„BDSM je prolnuté celou společností, neexistuje žádný specifický demografický ani geografický výsek, který by se těmto aktivitám věnoval víc než jiný, roli v tom nehraje nic specifického, ani sexuální orientace,“ shrnuje. A tak – pokud byste měli pocit, že svazování je nutně aktivitou „zvrhlíků“ – vězte, že „tichá voda břehy mele“. A možná byste se divili, v jakých domácnostech byste našli ze stropu visící lano…