Promiskuita: muž „kanec“ vs. žena „dě*ka“. Kvůli dvojímu metru jsme se naučili lhát o svých skutečných sexuálních životech
Zkuste sami zapátrat ve vlastním slovníku a najděte slova, která se týkají projevů sexuality mužů a také žen. Možná se budete sami divit, jak pestrou škálu výrazů máme pro velebení mužské výkonnosti a naopak téměř démonizaci téhož v případě, je-li řeč o ženách. Ty totiž nejsou jen „lehké“, ale běžně se o nich hovoří jako o „poběhlicích“, courách, „dě*kách“ či „kur*ách“. O to paradoxnější pak je, že drtivá většina označení pro muže má přímo lichotivý nádech… A když už opravdu chceme zdůraznit, že se nám podobná praxe ani u mužů nelíbí, musíme volit termíny odvozené z ženských pojmenování – třeba „kur*vník“. Zatímco je tedy mužské oddávání se vlastní sexualitě hodnoceno kladně, ženy, které se chovají podobně, budí pohoršení…
„Nikdy jsem nebyla zrovna monogamní. Když už jsem měla vztah, vždycky jsem s tím partnera seznámila – zajímavé bylo, že ne každý dokázal chápat, že prostě hledám sex i jinde. Možná to ukazuje i na to, že ten stereotyp o mužích, kteří touží po volnosti a chtějí si od přítelkyně odskočit jinam, je blbost. A nebo jsou chlapi prostě pokrytci – sami by si chtěli užívat a holka nemůže,“ popisuje vlastní zkušenosti Radka. Té se nakonec podařilo najít partnera, který je se situací zcela srozuměn a nevadí mu – přitom on sám potřebu vyhledávat sex jinde nemá. „Miluju ji, vím, že ona mě taky. Lidsky si perfektně sedíme, klape nám to i v posteli. Dohodli jsme se, že na jejích jednorázových úletech nezáleží – důležité je to, že se vždycky vrátí domů,“ shrnuje Radčin partner. Oba ale přiznávají, že tímto vztahovým modelem se příliš nechlubí. „Umím si živě představit, že tohle by spousta lidí vůbec nedokázala strávit – a myslím, že hlavně to, že ta promiskuitní mrcha jsem tu já,“ dodává Radka. A tomu odpovídají i dosavadní vědecké poznatky.
Výsledky průřezového výzkumu Michiganské univerzity ukázaly, že se v případě hodnocení sexuality žen a mužů jednoduše užívá dvojí standard. Podle jednoho z jeho autorů, psychiatra Shervina Assariho, je i nevěra stálé partnerce v případě mužů společensky mnohem přijatelnější. A muži si za takovéto chování vyslouží již zmiňovaná označení, která vyjadřují obdiv. Takový nevěrník je prostě třída. „Nevěrná žena je pak coura,“ shrnuje Assari lakonicky výsledky výzkumu.
Paradoxní je, že popisovaná stereotypní stanoviska ovlivňují i naše myšlení, a tak ženy přirozeně svůj sexuální život podhodnocují a snaží se působit jako upejpavé světice. Zatímco muži se nezřídka nezdráhají vytrubovat detaily o svých sexuálních dobrodružstvích a množství uspokojených partnerek klidně i před kamarády u piva. A samozřejmě nejen své výkony, ale i počty žen nadhodnocují. Protože správný muž přeci ženy klátí prakticky na každém kroku. Tato zažitá praxe ale nakonec ubližuje všem. Podle zahraničních studií totiž ti, kdo do daných škatulek nezapadnou, mají pocit, že prostě nejsou dost dobří. Ve výsledku se tak všichni o svém reálném sexuálním životě naučili lhát – jen proto, aby zapadli a naplnili očekávání.
Zdroj: Giphy
„Mezi chlapama je to vlastně povinnost, jako jasně, bavíme se i o jinejch věcech než jen o babách, ale když na to dojde, tak nikdo nechce bejt za impotenta. Já zrovna ženskou nemám, takže úplně jasně je tu problém se sexem a logicky se mě na to taky všichni kámoši ptají. Jak to dělám, že jen s péčkem si nevystačím. A tak jim radši dám nějakou story, aby byl klid. Prostě si to vymyslím, protože fakt každej tejden nemám jinou. Ale nechci, aby se mi vysmáli,“ popisuje Dan. Dodává přitom, že i množství jeho kamarádů, kteří se s ostatními dělí o svůj velkolepý sexuální život, jednoduše „kecá“. „My si to pak třeba i s nejlepším kámošem řeknem stranou, nemám strach, že by to poslal dál. Ale vlastně je to s tím sexem a babama podobný, jako když chlapi popisujou, jak velkou rybu chytili. Všechno musíš dělit minimálně dvěma,“ shrnuje.
Zdroj: Giphy
Docela zajímavý je pak ovšem fakt, že zatímco v heterosexuálních vztazích jsou za více promiskuitní považováni muži (kteří se zároveň tento stereotyp snaží náležitě naplňovat), v gay/les komunitě mají tuto nálepku lesby. Tedy, minimálně v očích heterosexuální populace USA. Podle výzkumu z roku 2016, který byl principiálně postaven na asociacích, většina heterosexuálů spojovala termín „promiskuitní“ s gayi a lesbami a termín „monogamní“ právě s heterosexuály. Podle autorů výzkumu jsou ale dokonce za více promiskuitní považovány lesby než gayové, a to údajně proto, že zobrazování dvou žen v intimních situacích je častější mainstreamovou praxí. V případě gay/les párů mají navíc popisované stereotypy ještě jeden důležitý přesah – právě promiskuita je většinovou společností užívána jako jeden z argumentů, proč se stavět proti stejnopohlavnímu manželství a také adopcím dětí gay/les páry. Promiskuitu heterosexuálů přitom nikdo s ohledem na dopady na manželství a děti neřeší…
„My [gayové] máme tu situaci určitě ztíženou, najít kluka na celej život není jednoduchý, a to ne proto, že bych s ním třeba nevydržel, ale prostě je nás míň – takže i ten výběr je omezenej. Jsem ale přesvědčenej, že hodně z nás ty dlouhodobý vztahy ani moc neřeší proto, že tady není ten výhled na uznání ze strany státu, registraci považuju za výsměch, na manželství nedosáhnu. Pomýšlet na rodinu, to si ani netroufám. Nemám za co bojovat, možná je to srabský, ale když jde vztah do háje, tak se sbalím a jdu, protože nemám ty závazky,“ popisuje Lukáš. A jak je to s tou tolik omílanou gay promiskuitou? „Jo, něco na tom možná bude, ale třeba ve srovnání s lesbama je ta gay kultura úplně jiná, máme spoustu klubů a ty se možná až moc démonizujou. Jsme asi i víc na očích. A za sebe – pokud bych teda měl porovnávat gay kluky s lesbama – tak si myslím, že my těch partnerů vystřídáme určitě víc, ale neřek bych, že bychom byli nějak extrémní ku*vy, ono se to často prostě jen hodí zdůrazňovat,“ uzavírá.
K potvrzení, nebo vyvrácení Lukášových slov žádná přesná čísla známa nejsou. Zatímco ale za běhny v hetero vztazích platí ženy, v rámci LGBT komunity patří nálepka těch promiskuitních (bez ohledu na zmiňovaný výzkum) obvykle gayům. Přitom tím hlavním, nač bychom neměli zapomínat, je fakt, že lidská sexualita se neliší podle pohlaví a ani orientace. Ženská sexualita není slabší než ta mužská a za obrázkem gayů jako těch, kteří střídají partnery jak na běžícím pásu, by bylo také možné hledat hlubší příčiny (hledání vlastní identity, kompenzace nedostatků apod.). Naprosto jisté pak je, že po sexu touží většina lidí stejně, proto by neměla být důležitá žádná označení, ale jednoduše prožitek samotný. A ten bychom si měli dopřávat dle vlastní chuti a ne podle očekávání ostatních.
