Sebepoškozování: od patologie k umění. Kde leží kritická hranice?
Praktiky zahrnující různé podoby sebepoškozování mají historii starou jako lidstvo samo. Bičování, tetování či rozličné další tělesné modifikace (např. skarifikace, tedy záměrné jizvení pokožky) byly totiž nedílnými součástmi různých náboženských rituálů. Jejich cílem nezřídka bylo dosažení změn stavu vědomí či „transu“, i proto nescházelo ani užití různých psychoaktivních látek. S ohledem na proměny ve společnosti se pak některé z dříve ritualizovaných forem „sebepoškozování“ dnes staly zcela běžnými, např. tetování, piercing apod. tak již nejsou ničím neobvyklým. Jsou však i další formy tělesných modifikací a dalších „bolestivých potěšení“, jimž se ani ve 21. století příliš pochopení nedostává. Již samotné spojení „záměrné sebepoškozování“ má totiž poměrně nejednoznačný výklad…
V kontextu se záměrným sebepoškozováním se totiž odborníci shodují na jediném – cílem není sebevražda. Dále se však různí i názory na samotnou „záměrnost“ – někteří lidé si totiž v průběhu činu nutně nechtějí ani ublížit a jsou vedeni zcela jinými pudy – cílem může být na jednu stranu „úleva“, na stranu druhou klidně i umělecké sebevyjádření.
„Když cítím stres, pořežu se…“
V patologické rovině má sebepoškozování klasicky podobu opakovaného a záměrného řezání se (nejčastěji na rukách) či pálení cigaretami nebo zapalovačem s cílem ulevit si, dát průchod vzteku na sebe sama či se jednoduše potrestat. „Když jsem ve stresu nebo pod tlakem, v takové situaci mám jediné řešení, pořežu se. Můj vlastní pocit, že jsem neschopná a k ničemu, vždycky končí stejně,“ potvrzuje šestadvacetiletá Eva, která je de facto učebnicovým příkladem člověka se sklony k sebepoškozování, trpí totiž hraniční poruchou osobnosti, s níž se obdobné projevy nezřídka pojí.
Ačkoliv v ČR neexistují žádná relevantní data, která by dokládala, nakolik je problém klinického sebepoškozování v populaci rozšířen (evidují se pouze počty reálně ošetřených pacientů, a to navíc jen těch, kteří byli hospitalizováni, nikoliv ambulantně ošetřeni), faktem je, že podle informací Linky bezpečí z loňského roku dramaticky narůstá počet dětí, které si záměrně ubližují, řežou se apod. To ostatně odpovídá i zahraničním výzkumům, dle nichž se nejčastěji záměrně začínají (sebe)poškozovat lidé ve věku mezi 14 – 20 lety, přičemž právě v adolescenci jsou projevy nejzávažnější.
Stav, který vyvolává nutnost fyzického ublížení si, popisuje Eva jako určité odhmotnění – desociaci – kdy vnímání psychické bolesti je tak silné, že mozek jinou bolest ani neregistruje. Dotyčný po fyzické bolesti touží natolik, že řeže hlouběji a intenzivněji, aby nějakou fyzickou bolest cítil. Právě snaha o prožitek fyzické bolesti a následné skrývání následků pak odlišuje klinické sebepoškozování od jeho umělecké formy, tzv. tělesných modifikací.
„Když se řežu, rozhodně to nikomu neukazuju, spíš to naopak skrývám. V létě jsem neustále nosila dlouhé rukávy, aby doma neviděli, co mám na rukách,“ dodává Eva. Na druhou stranu ani to není univerzálním kritériem, jak totiž Eva přiznává, její ex partner využíval sebepoškozování také k upoutání pozornosti a vzbuzení lítosti, a to i veřejně. „Vzal žiletku a vyřezal si do předloktí mé jméno. Pak to nafotil a sdílel na sociální sítě…“ Podle PhDr. Marie König Dudziakové, specialistky v oblasti tělesných modifikací, nových médií a propojování těla a technologií, je pro rozlišení mezi sebepoškozováním a tělesnými modifikacemi stěžejní motivace. „Všechny tyto praktiky mají skutečně společné to, že se člověk rozhodne zranit se. Sebezraňování a tělesné modifikace od sebe ale odlišují důvody a cíle. V případě zmiňovaného ex partnera byl cíl poranit se a ránou šokovat. Pravděpodobně mu nešlo o to, jak bude výsledná jizva vypadat, jestli bude rovnoměrná, symetricky zahojená a bude na těle hezky sedět – přitom právě to jsou důležité aspekty pro člověka, který se rozhodne pro skarifikaci, tedy umělecké jizvení tkáně.“
Tělo jako umělecký prostředek
Tetování, skarifikace (jizvení), piercing, speciální implantáty umisťované pod kůži i další extrémnější tělesné úpravy (např. snaha podobat se nějakému zvířeti), to jsou klasické příklady tělesných modifikací, které by nezainteresovaný člověk mohl považovat za sebepoškozování. Ostatně, všechny tyto trvalé či dočasné „úpravy“ lidského těla v sobě skrývají různé podoby a míru „poškození“ – např. zjizvené tkáně, které se v průběhu života logicky mění (stejně jako třeba tetování), mohou být časem pro tělo do jisté míry devastující (např. proměny jizev apod.).
Hranice mezi sebepoškozováním jako klinickou diagnózou a uměním je tak dnes velmi tenká, což mj. odpovídá i tomu, nakolik se proměňuje vnímání umění a nakolik sami umělci přistupují k čím dál extrémnějším formám sebevyjádření. Musí – vždyť zaujmout publikum je čím dál obtížnější. Poměrně extrémním příkladem, kdy se sebepoškozování skutečně stává performativním uměleckým aktem, jsou např. akce rakouského performera Guntera Bruse. Ten si přímo v galerijním prostoru rozřezal stehna a kůži na lebce žiletkou či se vrhnul hlavou proti ústřednímu topení…
Umělecké tělesné modifikace pak bývají nezřídka označovány jako body art, což z podstaty věci opět odkazuje k uměleckému podtextu těchto aktů. Ač jsou nepochybně bolestivé a nezainteresovaný pozorovatel by je také mohl považovat za „sebepoškozování“, jak upřesňuje Marie König Dudziaková, „v případě tělesné modifikace je cílem proměnit své tělo, upravit ho a zkrášlit. Kdežto cíl v případě sebepoškozování je jediný – zranit se.“ Pro tělesné modifikace je pak tělo jak východiskem, tak i prostředkem pro vyjádření se. Pro formu klinického sebepoškozování je tělo nástrojem stimulace bolesti. A tak skutečně jedinou možností, jak se mezi těmito fenomény pokusit rozlišovat, je již zmiňovaná vlastní motivace k činu.
Uspokojení z utrpení?
Jak k tělesným modifikacím, tak i sebepoškozování jako takovému se však pojí ještě jeden poměrně významný aspekt – a to sexualita. V případě genitálních piercingů nebo beadingu (implantované kuličky pod kůží penisu) je nezřídka cílem zvýšit sexuální prožitek. Nejde o sexuální uspokojení z bolesti jako takové. To je doménou praktik spojených s tzv. BDSM (bondáž, dominance, sadismus, masochismus), nikoliv tělesných modifikací. Na druhou stranu i v případě tělesných modifikací dosažení euforických stavů není nijak neobvyklé. Odborníci se totiž shodují, že během vlastního aktu modifikace tělo vyplavuje endorfiny a pociťovaný stav může být srovnatelný s euforickými pocity, jichž lze dosáhnout např. při běhu.
I z toho důvodu se pak lze setkat i teoriemi, že tyto praktiky se mohou stát návykovými…Jak ale uzavírá Marie König Dudziaková, např. tvrzení, že na tělesných modifikacích je možné vybudovat si závislost, je spíše nadnesené. „Je pravda, že třeba při tetování a piercingu se vyplavují adrenalin a endorfiny, což je příjemné. Ovšem když si nepořídíte další piercing nebo tetování, nebudete mít absťák. Podle mého názoru nejde ani o psychickou závislost. Je sice pravda, že mnozí nezůstanou u jednoho tetování. Závislost bych tomu říkala jen s nadsázkou. Jde spíše o to, že je příjemné zdobit a proměňovat svoje tělo způsobem, který je v současné společnosti moderní, atraktivní, dostupný a přesto stále vnímaný jako něco exkluzivního. Punc exkluzivity tomu dodává právě to, že člověk podstoupí bolest.
Více o tělesných modifikacích a o spojení technologií s lidským tělem, se dozvíte ve velkém rozhovoru s Marií König Dudziakovou, „Hadí jazyk je nečekaně populární – je efektní, ale na první pohled neviditelný.“
