Očima heteráka: Hetero kluci a make-up? Znám jen dva důvody. Holka a akné.
Nevím, kdy jste kouzlo make-upu poznali vy. Jako malí, když jste si hráli? Jako dospívající, když jste chtěli prorazit v modelingu? Nebo jako studující vysokoškoláci, kteří si užívali luxusu velkoměsta? Každý to má jinak, ale u mě a mé party to byl ten poslední případ. První rok vysoké školy. Druhý rok vysoké školy. A snad i třetí rok vysoké školy. Pak už asi přirozeně došlo k momentu, kdy jsme usoudili, že jsme na make-up moc hezcí.
Mimochodem. Nevěřím nikomu, kdo řekne, že to nikdy nezkusil. Každý se chtěl jednou vyhnout trapnému momentu, když máte uprostřed čela velký rudý semafor. A to je horší než málo vousů, což je taky problém.
Odmaturujete. Jdete na vejšku. Mezi dospělé. Ale tak nějak každý pozná, že dospělí nejste. Proč? Protože váš obličej zdobí něco, co dospělé nezdobí. Akné. Beďar. Raketa. Rudý obr. A tak jsme na tom byli i někteří my. Jasně, každý jsme měli kámoše, co měl hladkou pleť.
Idiot.
Nenáviděli jsme ho. Ale tak to holt bývá. Jako když hezká holka musí mít hnusnou kámošku. Není to v učebnicích, ale každý to zná.
Jenže pak jste na té vejšce. Chcete se vyrovnat ostatním. A tak jsme objevili kouzlo make-upu. Trochu sem, trochu tam a pleť vypadala fantasticky. Mysleli jsme si. Ego rázem udělalo díru ve stropě. Teď můžeme soupeřit i s těmi týpky, co si můžou dovolit dát tisíce za péči o pleť. A jde se. V té době jsme se totiž řídili poučkou, kterou moc dobře formuloval Bolek Polívka.
Nevadí mi třeskuté mrazy. Nevadí mi kruté lijáky. Nevadí mi nepříjemná horka. Miluji každé počasí, které mě žene do hospody.
A tak jsme chodili.
Do hospody. Do baru. Za muzikou. V pondělí. V úterý. Ve středu. Ve čtvrtek. A pořád.
Chtěli jsme zábavu. Chtěli jsme holky. Nebavilo nás studovat. Bavila nás tahle představa vysokoškolského života. Mě to osobně stálo první ročník vysoké školy. Moc párty. Málo časů na učení a plnění povinností.
Takže jste make-up používali, abyste si naboostovali vlastní sebevědomí a zakryli nedokonalosti, protože na tom záleží. De facto jste si namatlali celý obličej, aby to bylo souměrné. Pak šlo vyrazit ven.
Nebo je tu druhý pól.
Měl jsem kamaráda, který si trochu make-upu dával kolem očí. A vždycky jen kolem očí. Proč? Hned v úvodu našich picích bakanálií se od jedné dívenky dozvěděl, že má moc hezké oči.
Pravda nebo lež?
To bylo fuk. Nás bavilo sledovat jeho až chirurgické soustředění při nanášení make-upu kolem očí. Chtěl, aby mu vynikly. Bral to jako svou přednost. A notno mu dát k dobru, že v následujících letech to slyšel ještě mnohokrát, takže to neslo své ovoce.
Opakuji. My nebyli žádní metrosexuálové. My se jen chtěli líbit holkám. Užít si vysokoškolská privilegia. A proto jsme si dovolili užívat tohoto podpůrného prostředku. Ale hlavně nám to nepřišlo divné. Prostě jsme to tak brali. Chtěli jsme se dvořit a být sebevědomí. Protože vedle starších kolegů ze studií jsme měli handicap. Vyzrálost. Ale dorostli jsme tam. Do té doby jsme museli obětovat 20 anebo i 30 minut příprav a plácání make-upu.
Dokonce vzpomínám, že při útoku na bary v našem rodinném městě, jsem make-up kradl mámě. Ta vyváděla.
A co dnešní dvacátníci?
Tady vám nevím. Mě přijde, že dnes ti kluci jsou všichni nakažení zdravým životním stylem. My jsme kouřili. Pili. Ponocovali. Dneska už nemám takový přehled, jak to chodí u té generace 10 let za mnou, ale mám jistý pocit. Třeba my ho vyvrátíte.
Všichni cvičí. Pijí různé lektvary různých barev. Stačí dvě piva a už jsou na vrcholu Everestu. Ale jsou vysportovanější. Jsou více Adonis. Je to asi i tou dobou. Dnes se zdravá strava a zdravý životní styl propaguje mnohem více. Cigarety stojí tolik, že se z nich stává vzácné zboží.
Ti kluci tudíž musí mít logicky zdravější tělo. Méně škodlivin. A přeju jim to. Každá generace má to svoje. Ale ta naše měla tohle. Respektive naše tehdejší parta měla tohle. Promítali jsme filmy na zdi Akademie věd. Kouřili z oken bytu. Pili z lahví tvrdý alkohol.
.
.
.
A řešili akné make-upem.