Očima heteráka: Monogamie je dnes už asi jen iluze, ale v nitru je to krásná idea

Život se točí jistě rychleji, než tomu bylo v době mých prarodičů, dnešní doba i vztahy jsou obecně velmi rychlé. Rychle spotřebované, krátké. A tak se člověk vyrovnává s rozchody, a je jich víc, než tomu bylo v minulosti. Dnes musíš tohle a tamto. Hlavně vše rychle a rychle. Když to nejde rychle, zkus to ještě rychleji, čas jsou peníze. A dnešní doba je hodně o vydělávání peněz. Přizpůsob se nebo pojdi. Zákon džungle.

No a je přirozené, že se tohle promítá do společenského života, do vztahů. Teď otevřená otázka. Kolik z vás se někdy setkalo s někým, kdo slyšel větu v podobném duchu: „Tahle práce ti zničí společenský život. Jako se to stalo nám všem.“

Proč to říkám a jakou to má souvislost? Ještě moje generace je odkojena literaturou, filmy, příběhy a vzpomínkami, které často končí „a byli spolu šťastně až do smrti.“ Ba co víc. I rodinné zázemí nabádalo ke klasické výchově. Muž, žena, dítě, dům, auto, dovolená, důchod. To už se dnes mnohým mladým jeví spíše jako pravěk, utopie, některým jako zastaralost. A stává se téměř nemožným něco takového vidět. Ve vztazích často kloužeme po povrchu, když se něco pokazí, vyhodíme to, neopravujeme. A hledá se další vztah.

Já bych i rád věřil tomu, že spousta lidí by rádo strávilo život s jedním partnerem. Ale dnešní doba, výchova, posouvání hranic a velký nápor virtuálního světa tomu opravdu nenahrává. Jsme vystavování enormnímu tlaku, kterému většina lidí podlehne. Ne, nepomáhá to. Snad jsem až moc skeptický, ale neberte to jako zoufání. Spíše jde o konstatování faktů z mého úhlu pohledu.

A prosím, bavíme se o vážných vztazích. Letmé letní romance, lásky základní a střední školy nebo vysokoškolské povyražení nechme mimo tuto debatu.

Jsme virtuální ikony sociálních sítí – v místě bez pravidel

Položím snad až filozofickou otázku. Je možné mít v dnešní době trvalý, dlouhodobý vztah?

Já sám jsem ve čtyřletém vztahu. Vidím v něm dlouhodobost, budoucnost. Sdílíme důvěru, pravdu a životy od A do Z. Jsme oba specifičtí, a proto jsme do toho šli s otevřenými kartami. Tím jsme si potvrdili, že to, co prožíváme, má hloubku a budoucnost. Nejsme spolu jen jako mlaďáci při letní romanci. A sám se snažím napřímit svou energii na budování toho vztahu, protože právě v něm vidím význam.

Proto pro mě osobně naprosto ztratily význam SOCIÁLNÍ SÍTĚ. Žrout času. Semeniště nenávisti. Anonymní stát bez vládce a tudíž bez pravidel. Místo pro uvolnění své frustrace. Prostor, kam vstupujete veselí, ale odcházíte nas*aní. A nebylo tomu tak vždy, protože si pamatuji začátky Facebooku.

Dennodenně vás může oslovit kdokoliv, kdykoliv a ať jste kdekoliv. Existuje totiž x různých aplikací pro komunikaci a nespočet lákadel ve světě internetu. A to vše dohromady samozřejmě ohrožuje základy rodinného života. Pokud nejsem jako člověk sám o sobě dost silný, abych tomu čelil a bojím se, že takových je opravdu velmi velmi málo a bude jich ještě méně, je potřeba čelit pravdě. Někdy kruté.

A proto jsou podle mě sociální sítě největším nešvarem dnešní doby, díky kterému nám dorůstá celá generace asociálů. Nespočet různých profilů na nespočtu různých platforem. Člověk přestává být sám sebou. Už snad neexistuje Tomáš Prokop (jméno jsem si vymyslel). Už existuje snad jen profil Tomáše Prokopa. Virtuální přátelé. Virtuální posezení u piva a virtuální debata nad kvalitou společnosti. A virtuální přítelkyně.

Jenže já díky vypuštění těchto míst mám čas na společnou romantickou večeři.  Film se sklenkou vína. Procházku. Výlet. Dost energie na řešení problémů. Dost energie na dobrou náladu. Anebo jen zkrátka dost času pro sebe. Ano, můžete mi oponovat, že s trochou zdravého rozumu to přece jde skloubit.

Jenže…

Dlouhodobě ne. A teď interpretuji názory, které čítám od odborníků. Sociální sítě jsou návyková věc. Je to droga. A ta vede k sebedestrukci. K destrukci vztahů. Ovlivní vás a vaše názory. Už nemáte totiž svůj, ale jen papouškujete něčí jiný. A podívejte se na generaci dnešní dospívajících. Přijde vám, že přeháním?

Ještě mě napadá, že by možná byla dobrá studie, které by zjistila kolik nepříjemných lidí je nepříjemných vlivem používání sociálních sítí. A zde pak ta špatná nálada napumpovaná do nás na internetu nějakým způsobem neovlivňuje vztahy.

Je to naivní nebo řečeno moderně zastaralé? Pro někoho snad. A mně je vlastně úplně jedno, jestli to někomu naivní přijde nebo ne. Já to vidím takhle, jiní to mohou vidět jinak. Jistě, že tohle téma by si asi zasloužilo více prostoru, více zamyšlení, více názorů, ale proto sobě a vám kladu ty otázky.

Opravdu považuji za důležité najít správný protějšek. A jak? Ono se totiž může zdát, že sociální sítě jsou skvělým polem tisíce možností. No, opravdu je to pole úrodné? Spíše bych řekl, pozor, hledáme jehlu v kupce lživého sena.

Ubývají zážitky a přibývají palce a srdíčka

Druhá, podle mě velmi zásadní věc, která ale dnes není samozřejmostí, je prostě čas, kdy se věnujeme jeden druhému. Ve světě plném informací, rušivých elementů a lákadel všeho druhu je umění věnovat se svému protějšku velmi důležité. V tom se totiž pozná rozdíl mezi tím, zda chcete mít někoho pro sebe nebo jen někoho vedle sebe. Ono totiž v tom druhém případě to může být každý týden někdo jiný.

Díky určitému izolování se od okolního světa máme pak čas na společnou romantickou večeři.  Film se sklenkou vína. Procházku. Výlet. Dost energie na řešení problémů. Dost energie na dobrou náladu. Anebo jen zkrátka dost času pro sebe. V mém ideálním světě u toho prostě nevidím telefon v ruce za každé situace. Ať je v tašce, ať fotí, ale ať neruší.

Nevím jak vy, ale já u večeře nechci sledovat posty, vlákna a komentáře lidí, kteří jsou zklamaní sami sebou, a tak svou frustraci přenášejí do virtuálního světa, aby otrávili život i jiným, protože v tom nechtějí být sami. Využijme vymožeností dnešní doby. Ale využijme je pro budování něčeho, co má smysl. Pro dlouhodobý vztah například. A věnujme se jeden druhému.

A abych se vrátil k začátku, jasně, všichni jsme studovali, zažívali divoká léta, brali život tak, jak nám přišel pod ruku. Ale pak přijde moment, kdy je čas dospět. Kdy vím, co chci a jaký život povedu. A mně se monogamie, nebo to co představuje, líbí. Naplňuje mě.

Možná už dnes není cool. Silně cítím, že se ze světa vytrácí. Není populární. A ti, kdož tento styl života vyznávají, jsou bráni spíše jako zpátečníci. A díky době, kterou jsme si krátce popsali, snad ani není možná bez návratu ke kořenům. Ale věřte, že lehkost života a jasné priority, které jsem díky ní našel, jsou k nezaplacení.

Viva la monos et gamos.