Očima heteráka: Dnešní muž už jen musí. A proč? Protože jinak je k ničemu. Nejste jedním z nich?
Už nestačí jen uživit rodinu a jednou za rok zaplatit dovolenou. To totiž dříve opravdu stačilo mužům k tomu, aby měli pocit, že něco dokázali. Více se od nich ani nevyžadovalo. Všechno navíc bylo prostě jen znamením toho, že je ten muž schopný. Určitě existovala závist. Ale neříkejte mi, že necítíte ten rozdíl.
A tak přichází gró mé myšlenky. Dnešní svět produkuje mnohem více životních omylů, než kolik jich bývalo. Chápejte, negeneralizuji, ale zkuste se rozhlédnout kolem sebe a zeptejte se 20 mužů ve vašem okolí. Možná se budete divit. A ještě více se budete divit, když se na ně zeptáte žen. Svět totiž tlačí muže k tomu, aby šel za oním perfektním životem, který je k vidění na Instagramu a dalších sociálních sítích. Aby ho dopřál blízkým. Aby se jím chlubil. Aby ukázal, že je lepší než ostatní.
Tlak na vzhled – každý holt není Adonis
Tohle dnes začíná už v období střední školy. Stačí jít zpět jen o nějakých 15 let a už vidíme rozdíl v přístupu. Dospívající muži nekladli takový důraz na vysportované, vyšlachované, vysvalené a vymodelované tělo. Stačilo prostě být normální. Přesněji. Na nic si nehrát.
Dnes chodí do fitka už šestnácti nebo sedmnáctiletí kluci. Dříve? To se chodilo na pivo (tajně) nebo ke kámošovi na Playstation, Xbox hráli looseři. Ale co ti, kteří na chození do fitka nemají vůli, peníze nebo prostě jen nechtějí. Ti bohužel nemají ani ponětí, čemu budou v budoucnu čelit. Že to bude ještě horší. A že ono to pak přijde.
Ženy dnes koukají na bříška svých protějšků. Hledají totiž buchty a ne nevzhledné matematicky přesné oblé tvary. Hledají svého Adonise.
Muži koukají na bříška svých kamarádů, protože to je potenciální slabina v souboji o tu ženu. „Kámo, podívej se na sebe, na tu nemáš.“
Vězte, souboj o naditější peněženku přichází výrazně později.
Jenže co to přináší? Ostych, posměšky, nepříjemné konfrontace a klidně i strach a nízké sebevědomí. To tohle přináší. Ano, obecně se to může zdát hodně povrchní, třeba i k smíchu. Ale zásek, který si mnozí muži nesou, je mnohdy doživotní. A je to dobou, protože tak to je dnes zkrátka nastavené. Přizpůsob se, nebo končíš.
Studuj a pracuj 24/7. Musíš být GM nebo CEO
Na úvod velké moudro, na které se při formování dnešního muže zapomíná. Jsou ti, kteří mají být vedeni a jsou ti, kteří mají vést. A platí to od vedoucího veřejných toalet na náměstí až po CEO nadnárodní miliardové společnosti.
Jenže k čemu nás tlačí dnešní pracovní prostředí, mnohdy rodina i okolí? Ty musíš, protože musíš. Ujede ti vlak. Budeš nešťastný. Ber telefony i po pracovní době, koukni do mailu. Prostě je normální dělat přesčas, ukáže to charakter. Sedři se z kůže, děláš to pro sebe. Vyčerpej se emocionálně, fyzicky a psychicky, možná se ti to vrátí.
K čemu to vede, když nestíhám, nechci nebo nemůžu? K depresím a vyhoření. Zpochybňování sama sebe. Nedůvěře ve vlastní schopnosti. Absolutní ztrátě osobnosti. Najdeme muže, který si nese životem pocit, že vlastně zklamal, protože není dostatečně rychlý v karierním postupu. On totiž Jirka od Mirky přece všechno zvládá. Tomáš dostudoval s vyznamenáním a co ty? Jsi stále v kanceláři, viď? No, a František je už ředitelem. A tak se vracím na začátek. Ti, co mají být vedeni a ti, co mají vést.
Trochu čísel, která možná otevřou mnohým oči. Děkuji Českému statistickému úřadu. V roce 2021 bylo o 2400 méně absolventů vysoké školy než v roce 2020 a o TŘETINU méně než před deseti lety. Technické obory počítali v roce 2021 o 40 % méně studentů než v roce 2010. Naopak. Na počátku milénia studovalo vysokou školu 200 tisíc studentů. V roce 2010? 400 tisíc!!! A co to je za generaci? Ano, to jsou dnešní třicátníci. Zdá se vám, že by se to kolem nás hemžilo přehnaně a až nezdravě šťastnými třicátníky? Mlha, mlha, šeď, šeď, jak říkal sportovní komentátor Jaromír Bosák.
A co teď s těmi desítkami tisíc “neschopných“? I tenhle zhuntovaný jedinec totiž musí přijít někam do práce. Jenže, jaký předvede výkon, když si už delší dobu nese sebou, že nepatří k těm nej? Že nestíhá? No možná není nej, ale znamená to automaticky, že nemůže být úspěšný? Tak co dál v životě? Jsou, můžou vůbec být tihle lidé šťastní?
Kámo, v čem to žiješ a čím to jezdíš?
Snad největší nešvar světa mužů. Přeměřování pindíků pomocí nadupaných kár, honosného bydlení, značkového oblečení. Tyhle věci přece ukazují společenskou prestiž, výši příjmu a míru sebevědomí. A tak ještě Breitlingy na zápěstí, aby to bylo echt.
Jasně, vydělal sis na to, máš na to, chceš to a došel sis pro to? Nedáváš to najevo a přichází na to přetřes nenuceně? Pak ok. Proč by ses přece někomu zpovídal anebo se snad styděl. Tady se sluší říct, „závistivci všech zemí, vyližte si p****.“
Ale máme tu i macho jedince, kteří ukazují, i když se nikdo neptá. Prostě chtějí, potřebují ostatním ubožákům u stolu ukázat, že mají něco, na co ti ostatní dosud nezmohli. Možná, že to dokonce nikdy mít nebudou.
„Hodinky? Ty jsem koupil ve Švýcarech. Letěl jsem tam businessem. Chápej, jen na otočku na lyže.“ „Počkej, já se jen ptal, kolik je hodin.“
Rozumíme si?
A pak jsou tu i ti, co jsou prostě jen spokojeni s tím, co mají. Nesžírá je chorobná potřeba hnát se za perfektním životem, protože ta mnohdy způsobí, že člověk ani nemrkne a život mu proteče mezi prsty. Tak je nechme být spokojenými. Tihle totiž breitlingy, meďáky, apply a LVéčka nepotřebují. Baví je Vranovská přehrada, nemusí na Barbados. Vánoce chtějí strávit doma s rodinou. Ne v Dubaji. Jsou šťastní tak, jak jsou. S tím, co mají.
Musíš makat! Žít přece můžeš později, ne?
V pondělí jsem chtěl skočit s kamarádem na pivo, ale nestíhám, musím zůstat v práci.
V úterý mám být na fotbálku, ale nemůžu, hoří mi termín.
Ve středu si to musíme potvrdit, budeš tu ještě kolem sedmé, viď?
A ve čtvrtek by přijel ten klient, ale má čas až po páté, nevadí, že ne?
Já vím, že je pátek, ale potřebuju, abys tam opravdu zajel ty, vezmeš si pak někdy den volna, ok?
Je to sakra důležitý, takže teď pojedeme přes víkend. Zrušte svoje plány.
Chlape, kdy odpočíváš? A je tohle opravdu to, co chceš? Jezdit ode zdi ke zdi až do morálního, fyzického, psychického a emocionálního dna? Tohle přece není otročina. V tomhle smyslu jsem slyšel jednu moc hezkou přednášku, kde se zaměřili na to, co je důležité. A co že to je? No, naučit se říkat prosté ne.
Ono je sice super hezké být ten člověk, co vždy vyhoví. Pro firmu. Pracovitý, spolehlivý. Ale možná by to chtělo zastavit se. Zapřemýšlet. A odpovědět si, jestli ze mě někdo nedělá hadr? Jestli je to opravdu tak horké, jak se zdá? Jestli nejsou důležitější věci?
Co si třeba jen na chvíli sednout se sklenkou dobrého vína a v klidu si popovídat. Co na to pivo opravdu jít a nechat věci na zítra? Co si vyčistit hlavu na fotbálku a nabrat novou sílu? Ona to opravdu není ostuda a ani nejsi flákač. Ono to je prostě občas jenom o tom, říct ne.
Nenech se vytlačit ze světa a buď svůj
Těch příkladů a nejrůznějších reálných situací ze života byste mi určitě vymysleli ještě víc. Ale rozumíme si, o co jde? Kdo chce, ať jede na lyže do Gstaadu, kdo nechce, nemůže, ať sleduje lyže v televizi. Ale nechme lidi, aby byli šťastní. OK?
Zdroj číselných údajů: Český statistický úřad
