Očima heteráka: Janktův coming out? Téma spíše pro média a gay komunitu. Ve fotbalové šatně to nikdo neřeší
Chci se k tomuhle tématu vrátit ve svém komentáři, protože podle mě je třeba vám nabídnout pohled ze sportovního prostředí. Víte, v tomto mačo prostředí tvrdých chlapů, kde se nosí velké svaly, atletičnost a tvrdá hlava, je to něco nového. Jankto tímhle otevírá pomyslnou bránu. Ničí dlouho postavené bariéry.
PROČ JE TO TÉMA?
Ono je třeba si totiž položit otázku. Proč to bylo takové téma? A pro koho to bylo téma? Tak proč to bylo téma, jsme si asi řekli. Jde o něco, co se v profesionálním fotbale až dosud nikdy nestalo. Můžete sice kontrovat, že už jsou fotbalisté jako Justin Fashanu, Anton Hysén, Josh Cavello, Andy Brennan, Robbie Rogers nebo třeba Thomas Hitzlsperger. Ale jednak tito hráči nemají tak úplně světové renomé, hrají ve své domovině a navíc, coming out u nich neproběhl ve chvíli, kdy si dennodenně nazouvali kopačky, v době své aktivní a velmi dobře nastartované kariery. Asi nejznámější ze zmiňovaných, Němec Thomas Hitzlsperger, majitel bronzové medaile z mistrovství světa a mistr Evropy, prohlášení učinil až po ukončení aktivní kariéry. I proto byl Janktův případ tak unikátní. A proto se k němu vyjadřovali nejznámější fotbalisté světa a dostává se mu podpory těch největších světových klubů a institucí. Protože v tomto kontextu je zkrátka PRVNÍ.
Druhou otázkou je, pro koho je to vlastně téma? Nechci se dotknout nikoho, ale věřte mi, že téma je to především pro média a gay komunitu. Média chtějí šířit povědomí o unikátním kroku ve světě profesionálního fotbalu. Já sám chci věřit, že nejde sobecky jen o počet kliků na stránce nebo o zvýšený prodej novin na tři dny, ale že poukazováním právě na takové kroky chtějí přispět k rozšiřování povědomí o genderové identitě. Gay komunita na druhé straně, a tady mě případně opravte, vnímá tento krok, jako výstup z komfortní zóny. Jankto se stává de facto ambasadorem gay komunity. Udělal krok, který znovu přiblížil gay komunitu i konzervativnějším lidem. Jeho krok může dát naději na otevřenější, klidnější diskusi i ve veřejném prostoru. Může dát naději většího pochopení či spíše chápání této komunity. Třeba se díky němu začne o něco více lidí problematikou různé sexuální orientace, situací gayů i leseb v dnešní společnosti, zajímat. Je to krok k novým zítřkům. Navíc ukazuje cestu všem homosexuálům v profesionálním fotbale, že se nemusí bát vystoupit a být tím, kým chtějí být, kým jsou.
JEHO FOTBALOVÝ ŽIVOT TO NEOVLIVNÍ
Sám Jankto tvrdí, že když se to rozhodl říct trenérovi, klubu a spoluhráčům, všichni to vzali v pohodě a podpořili ho. Tomu věřím na sto procent. Sám jsem v prostředí fotbalové šatny strávil 26 ze svých 30 let. Byl jsem v mnoha šatnách, s mnohými osobnostmi, potkal jsem lidi různých stupňů inteligence a z toho všeho jsem si odnesl něco, co mnozí, kdo to nezažili, nemohou pochopit. Fotbalová profesionální šatna je místo, kde každý její člen najde u svých spoluhráčů více pochopení, více podpory a více soucitu než u lidí v běžném životě. V šatně jste jakási rodina. Trávíte spolu více času než se svými skutečnými rodinami. Jezdíte po světě, sdílíte zážitky, příběhy, osudy. Vytváří se v ní pouta, která trvají třeba celý život. Proto, když pak přijde někdo s něčím takhle vážným, dostane se mu z 90% pochopení, podpory a motivace. Pokud se teď budeme bavit přímo o tématu homosexuálů, setkáváme se s tím de facto od 15 let. Od doby, kdy začínáme vnímat sexualitu. Mužství. A ano, na hřišti nebo v šatně slýcháte občas narážky typu: „Ty seš teplouš,“ když někdo použije hezký parfém. „Hraješ jak holka,“ nebo „Ty vole, ty jsi slečinka.“ Uslyšíte to v každé šatně. Ale věřte, většinou tohle fakt nemá pejorativní význam. Je to prostě způsob motivace, ať se to někomu líbí nebo ne, ať je to správně nebo ne. Rozhodně nejde o cílené urážky spoluhráčů s touhou ublížit. Občas na vás ale stejnou věc zakřičí někdo z diváků. Vnímáte ten rozdíl? Když si to řeknete na tréninku a když to zařve nějaké individuum v hledišti, jako to bylo potom v zápase Sparty s Brnem?
Jakub Jankto po coming outu nikterak neklesne u svých spoluhráčů. Naopak. Všichni ho budou cenit za to, že našel sílu, aby tohle veřejně přiznal. Navíc mi věřte, že doba, kdy svou orientaci Jankto přiznal veřejně, není ani přibližně tou dobou, od kdy to věděli hráči v týmu. Sám Jakub Jankto tvrdí, že to ví od 14 let. Takže v profesionálním fotbale se takové fámy už určitě pár let nesly. Proto bude Jakub Jankto dál kámoš, spoluhráč, bratr ve zbrani na fotbalovém hřišti. Je to kolektivní sport a snad i proto je v něm více pochopení a podpory než je tomu u normálních lidí mimo fotbalový svět.
CÍL? ABY NEBYLO TŘEBA COMING OUTŮ
Slyšel jsem nespočet fotbalových podcastů. Slyšel jsem debaty fotbalových expertů. Četl jsem vyjádření fotbalových institucí a světových fotbalových ikon. A všichni to řeší. Ale pro nikoho to opravdu není téma. Je to téma jen proto, že je to něco nového. Ale samotný fakt coming outu pro ně není téma. Dokonce v Událostech, komentářích České televize jsem slyšel moderátora Martina Řezníčka, jak říká, že v redakci řešili, zda je to téma. A proč? Protože moderní společnost už to neřeší. Je to něco přirozeného, normálního. A je na nás všech, aby existoval svět bez coming outů.
Věřte mi navíc jednu věc. Jakub Jankto rozhodně není jediný homosexuál v profesionálním fotbale, ba co víc, není ani jediný homosexuál v českém profesionálním fotbale. A proč to tedy fotbalové prostředí neřeší? Právě proto, že to fotbalisté mezi sebou buď tuší, nebo přímo vědí. V této komunitě je to už něco normálního. A je naším úkolem jako společnosti, aby to bylo normální i mimo fotbalové prostředí. Aby nebylo potřeba coming outů, Znovu se odvolávám ke stavění mostů. A tady Jakub Jankto položil základní kámen.
