Očima heteráka: Závodění s transgender sportovci? Nehádejme se, jestli ano, nebo ne. Bavme se jak
Jenže, kdo je nejvíce bitý v takové debatě? Samotný sport. Odvětví starší než celé lidstvo, kdy se už hon masožravých dinosaurů za svou obětí dá s lehkou nadsázkou přirovnat třeba k cyklistické nebo biatlonové stíhačce. Tak tohle odvětví je teď výše zmíněnou otázkou rozděleno.
Citius, Altius, Fortius – Communiter. Neboli rychleji, výše, silněji – společně. Víte, co to je? To je heslo olympijských her. Odkazuje na snahu o neustálý pokrok. Na snahu o spojování sportovců pod jednu vlajku. Protože sportovci jsou jedna rodina. Bohužel mám pocit, že v případě transgender sportovců dostává olympijská myšlenka těžce na frak. Jsou tu totiž jen na dva názorové proudy. Názorový proud ano a názorový proud ne. Ale zamysleme se na chvíli všichni nad myšlenkou olympijského hesla a řekněme si, neměla by podle vzoru této myšlenky spíše ta zásadní otázka znít jak? A neměl by pak názorový proud být jeden, který by se měl spojovat pod slovem jak? Hledat tím pádem způsoby, jak ulehčit všem? A je opravdu měření hladiny testosteronu tím správným způsobem, JAK umožnit transgender sportovcům sportovat společně s ostatními? Upřímně? Mně se to nelíbí.
KDE JE CHYBA? NA OBOU STRANÁCH…
Svět není černobílý. Není tu jen základní diverzita ‚já jsem muž a já jsem žena‘. Svět se vyvíjí, objevují se nové vědecké procesy, medicína jde kupředu mílovými kroky a je tu tím pádem i mnoho nového, s čím se musíme jako lidstvo vyrovnat. A jak? Buď budeme slepě hluší k názorům těch druhých, budeme jen čekat na záminku ke střetu, anebo si sedneme, budeme diskutovat a budeme společně hledat odpověď na otázku: jak to udělat? A budeme řešit problém za problémem.
To, s čím já mám u obou názorových skupin problém, je tvrdošíjnost a agresivita, se kterou se snaží své názory prosadit. Na jedné straně tu máme tvrdou negativní vlnu, která se snaží začlenění transgenderu bránit a tyto sportovce vyčlenit de facto mimo sportovní areály. Na té druhé pak někteří militantní LGBTQ+ aktivisti, kteří podle mě někdy až přehnaně volají po právech sportovců, aniž by vzali v potaz, že každý tlak vyvolává protitlak. Jakoby nechápali, že násilím se změny názoru nedocílí, spíš naopak následuje větší odpor, protože člověk má pocit, že je do něčeho nucen. Proto volám: Přemýšlejme, uvažujme! Neohánějme se jen bezduchými slovy, že přece máme na něco nárok a neupozaďujme něco jen proto, že nám to není sympatické. Zkrátka, zapojme selský rozum.
To nejhorší, co podle mě celá tahle „kauza“ způsobuje, je špinění sportu jako takového. Uvědomují si všichni ti provolávači, že nejvíce nám tady trpí psychika a sportovní duch? Podívejme se třeba jen na poslední velká témata. Jak byla brána Laurel Hubbardová jako vzpěračka na Olympijských hrách v Tokiu 2021? Jaké byly ohlasy po vítězství Liy Thomasové v závodě v plavání na 500 m kraulem při americkém mistrovství NCAA? A jak jste vnímali zrušenou účast Emily Bridgesové na cyklistickém národním mistrovství Velké Británie? Bylo to pozitivní? Oslavoval se vítěz nebo skvělý výkon? Ne. Ono je totiž úplně jedno, jestli výše jmenované vyhrály, zúčastnily se nebo jim byla odepřena účast. Jediné, co se po všech těch událostech řešilo, byla otázka transgenderu. Od sportovců zaznívaly otázky: proč soutěží s námi? Je to fair-play? Zamýšleli se nad tím experti, zamýšleli se novináři. Sportovní prostředí se stále dokola ptalo, mají-li tyto sportovkyně soutěžit se ženami. Na druhé straně slyšíme obranu: „Jsem žena, podstoupila jsem léčbu, jsem jako vy. Mám právo soutěžit s vámi. Respektujte to.“ A při takto nastavené debatě znovu postrádám jakýkoliv odkaz k olympijské myšlence. Vidím v tom jen vyvolávání až hysterické diskuze, která nenabízí víc než dva předem dané pohledy. Tedy pohled ano a pohled ne.
Zdroj: Giphy
KDO JE NEVÍCE BIT? LIDSKÁ PSYCHIKA
Zkuste se vžít do role sportovce. Proč sportujete na profesionální úrovni? Proč soutěžíte? Přece abyste byl/a nejlepší. Jenže je tohle opravdu to, s čím jdete ve výše zmíněném souboji do závodu? Ne. Jdete do toho s pochybami, do mysli se vkrádají předsudky a převládá nejistota. Uvádí se, že u profesionálních sportovců tvoří 80 % výkonu nastavení hlavy. Předpokládá se, že jsou natrénovaní dost a rozdíly dělá právě ona pověstná mentalita vítěze. Ale právě jsme si uvedli nastavení hlavy, které s tímhle úplně nekoresponduje, viďte? A kdo tedy ztrácí nejvíc? Ano, je to samotný sport, který se pak nikam neposouvá. Místo hesel „Pojď do toho!“ nebo pověstného Zátopkova „Když nemůžeš, přidej“ a dalších tu slyšíme tohle. To nejde. Není to fair-play. Nejsou stejné podmínky. A komu tohle pomáhá? Sportu? Sportovcům? Asi těžko! Pomáhá to jen a jen další nejistotě a pochybám, které s tím navíc ještě nabírají na síle.
Sportovci už nejdou vyhrát. Jdou si stěžovat na toho druhého. Chtějí zdiskreditovat soupeře a zpochybnit jeho výkon. Kdo z vás si pamatuje Lance Armstronga jako vítěze sedmi ročníků nejslavnějšího cyklistického závodu Tour de France? Nikdo! Lance Armstrong? Jo, to je ten, co podváděl. U něho to bylo asi na základě důkazů oprávněné, ale je to oprávněné u transgender sportovců? Není. Udělali něco, co je normálně možné a prostě chtějí závodit. Ale vnímají to takhle i profesionální sportovkyně, které se jako ženy narodily? Zase ne. Vnímají situaci tak, jak vnímá široká veřejnost aféru Lance Armstronga.
Chci navíc tedy jako transgender sportovec celou kariéru poslouchat, že moje vítězství není fér? Nebo že nemá váhu? Že podvádím? Ne. Já chci svoje vítězství oslavit. Ale hlavně, chci být OSLAVOVÁN/A.
JAKÉ JE ŘEŠENÍ? MÁM SVŮJ NÁZOR
V první řadě chci říct, že vším, co píšu, mám snahu spojovat sportovní prostředí, kde se všem bude lépe dýchat. Kde se navzájem budou sportovci podporovat, ať už jsou, jací jsou. A chci koukat na sport jako na prostředí, kde se bude oslavovat úspěch a litovat prohry.
Nejlepším řešením situace je podle mě z dlouhodobého hlediska vlastní soutěž. Proč bychom se měli dívat skepticky na kategorie muži – ženy – transgender ženy – transgender muži? Co je na tom špatně? Zamysleme se. Není tohle cesta, která nabízí pozitivní myšlení? Sportovci si budou navzájem přát. Budou si radit. Budou se podporovat. Jednotlivé státy budou mít zase o krok blíže ke společenskému klidu. Transgender sportovci budou ve společnosti vnímaní jako hrdinové, když vyhrají, a budeme oslavovat jejich výkony. Nikdo nebude zpochybňovat jejich účast. A kdo ví, třeba jednou bude popularita jejich kategorie vyšší než těch ostatních. To už by záviselo jen na uchopení celé příležitosti. A že to příležitost setsakra je!
Problém tady ovšem určitě bude se současným počtem sportovců, kteří by se dali do této kategorie začlenit. Tento rybníček je stále zřejmě moc malý. Ale věřím, že do tohoto bodu dojdeme, a mám takový dojem, že to bude spíše kratší doba než delší.
Proto podle mě v současné době existuje jedno velmi jednoduché a příjemné řešení. Namísto vlastních soutěží by byla vedena vlastní tabulka. Ano, sportovkyně a transgender sportovkyně by stále soutěžily mezi sebou, ale výsledková tabulka by byla pro každou kategorii zvlášť. A pojďme se nad tím znovu zamyslet, hm?
Namísto toho, abych ve startovním bloku transgender soupeřku nenáviděl, zpochybňoval a nepřijímal, bych ji nyní mohl využít jako motivaci. Ano, ona je třeba rychlejší, ale když se jí budu držet, nebudu i já pak rychlejší? Nebudu pak třeba atakovat své vlastní maximum? Nejsem tedy nakonec rád, že ji mám u sebe já a ne moje jiné soupeřky?
Na druhé straně já, jako transgender sportovkyně, vnímám, že jsem přijatá. Vždyť se účastním velkých sportovních akcí s těmi nejlepšími a moje případné vítězství nebude nikdo zpochybňovat. Jsem zkrátka nejlepší, protože jsem nejlepší. Nikdo to nemůže zpochybnit. Ano, tohle by podle mě mohlo všechny motivovat. Mohlo by to podporovat sportovního ducha a celé sportovní prostředí transgender sportovce mnohem snáze přijme jako jedny ze svých kolegů v branži.
To jsou jen moje úvodní myšlenky a jsou určitě daleko povolanější, kteří by dokázali celou problematiku dál rozebrat, ale bez názorů nebude debata a bez debaty nebude řešení.
A vracím se teď na začátek. My přece nechceme, aby byla jedna strana šťastná na úkor té druhé. Neříkejme ano, nebo ne. Ptejme se: jak? Vytvářejme mosty, nestavme bariéry. Pojďme na to selským rozumem a ne přehnaným voláním po té nebo oné spravedlnosti. Všude kolem nás, všude v televizích a na billboardech vidíme různé kampaně nesoucí heslo UNITE THE WORLD – SPOJUJME SVĚT. Největší sportovní událost na světě, kterou olympijské hry jednoznačně jsou, má v hesle slovo SPOLEČNĚ. Tak nebuďme černobílí. Hledejme cesty. Svět bude zdravější a z vítězství budou mít radost všichni. Je to vztah. A zdravý vztah je o kompromisech.
