„Muži odmala poslouchají, jak jsou silní. Když mají rozumět svým pocitům, jsou ztracení,“ popisuje koučka těžkou cestu mužů k sebelásce

Sebeláska je sice nepochybně žádoucí stav, ne každému se jej ale (z různých důvodů) daří dosáhnout. Konkrétně cesta mužů k tomu, aby měli rádi sami sebe, je v mnoha ohledech komplikovaná, a to i kvůli tomu, jak společnost muže (a mužství) vnímá. Není tedy divu, že mnozí z nich se mohou potýkat přímo s fobií ze sebelásky. Co takový problém obnáší? Týká se i LGBT lidí? A proč je láska k sobě samému také základním předpokladem k tomu, abychom mohli milovat druhé? To vše objasňuje koučka osobního rozvoje Ing. Janka Kosecová, Ph.D.

„Fobie“ je přímo klinický termín, který se pojí k psychické chorobě, jejímž projevem je bezdůvodný strach z různých věcí, lidí ad. Skutečně se lze takto intenzivně bát něčeho tak „přirozeného“, jako je láska k sobě samému? A jak se takový stav v životě člověka projevuje?

Zrození, smrt i sebeláska jsou zcela přirozené. Zrození dítěte přináší radost. Smrt blízké osoby smutek a sebeláska celou škálu emocí. Na jednu stranu má naše společnost fobický strach ze smrti, na stranu druhou se někteří lidé bojí milovat sami sebe. A pak je tady i část lidí, kteří již i našli odvahu uvědomit si sebelásku, ale mají strach to vyjádřit nahlas, protože se bojí odsouzení okolím. Takže se neustále něčeho bojíme a zapomeneme na svoji přirozenost bytí.

Z na první pohled „muže“ v nesmírně přitažlivou blondýnku. Česká Britney Spears popsala svou zkušenost s tranzicí i coming outem23. 11. 2022

Jedná-li se o strach bezdůvodný, nakolik je možné na schopnosti milovat sám/sama sebe pracovat?

Všechny strachy jsou vlastně iracionální. Přiměřené množství strachu pomáhá být ostražitým, naopak přemíra strachu je cestou k úzkostem, depresím až sebepoškozování. Příčinu problému ale můžeme odstranit jenom tím, že ji nejdříve identifikujeme, analyzujeme a poznáme. Poté se rozhodneme pro vědomou změnu.

Příčiny ale vznikají hned po narození. V dospělém věku spíše prožíváme následky žití bez sebelásky. Když se narodí odvážná a zvídavá bytost, tak je nepopsaným papírem vyjma otisků z prenatálního vývoje a genetického kódu svého rodu. Narozením se tak začíná psát životní příběh člověka. A do tohoto příběhu se vpisují výroky vychovatelů, prožité neúspěchy a vše ostatní, co nás formuje, ať již jako bytost s laskavostí nebo ztraceností.

Jak tedy mohou dospělí podpořit budování sebelásky ve svých dětech?

Je dobré říkat svým dětem, v čem jsou dobré, děkovat jim, ocenit je a doufat, že jim tím dáváme dobrý základ k sebepřijetí. Ovšem všeho s mírou. Laskavý postoj vychovatelů je fajn, když zahrnuje i nastavení hranic, schopnost říci dítěti jasné NE apod. Děti nevychováváme tím, co jim nařizujeme, ale tím, co děláme. Jsou to malí zvídaví pozorovatelé a následují své vzory. I proto je dobré v rodinách mluvit také o sexualitě a možných variantách lásky bez hodnocení a odsuzujících výroků.

Je fakt, že právě LGBT lidé často tím, kým jsou, trpí, což se projevuje mnoha různými způsoby. Specificky v případě gayů se lze ale setkat i s tzv. kultem těla, kdy největší důraz je kladen na fyzický vzhled. Není pak obecně dosažení stavu „sebelásky“ právě pro LGBT lidi mnohem komplikovanější?

Rozhodně souhlasím, navíc tělem vše začíná. Když se podíváme na člověka, jenž je tvořen komplexem čtyř energií – fyzickou, emoční, mentální a duchovní – tak na prvním místě je právě fyzické tělo. O toto tělo již celkem dobře umíme pečovat. Dokážeme mu zabezpečit pravidelné cvičení, zdravou stravu i lékařskou preventivní péči. Když je člověk všímavý vůči svému tělu, tak v této energii vnímá fyzické prožitky jako reakce na prožívanou situaci. Takže když je někdo – a právě v případě gayů je to časté – vystaven vulgárním nálepkám v souvislosti s tím, jak se projevuje, chodí, gestikuluje, v tom okamžiku jeho tělo reaguje tím, že se mu třeba stáhne žaludek, začne rychleji bít srdce a třást se kolena.

Pokud je další důležitou energií ta emoční, nejsou naopak konkrétně gayové trošku ve výhodě? Často bývají přeci vnímavější a citlivější, takže i sebeláska by jim měla být bližší…

Z mého pohledu je paradoxně velmi diskutabilní, jakým způsobem umí gayové své emoce zvládat. Někdy jsou skutečně velmi citliví, ale právě proto nemají odvahu opustit svou ulitu. Mají strach projevit svoji náklonnost jinému muži a volí různé strategie chování: buď se úplně stáhnou do sebe, upadnou do úzkostí, nebo dokonce přistoupí i k velmi radikální možnosti, kterou je sebepoškozování. Tělo v tomto případě promlouvá skrze pocity, pokud tedy někdo tělo zkritizuje, člověk může cítit vztek, strach, zmatek nebo i úzkost. To se však samozřejmě nemusí týkat jen gayů, podobné pocity mohou zasáhnout kohokoliv. I proto je důležitá i energie mentální. Zatímco na jednu stranu mohou lidé dojít k závěru, že nejsou dost dobří, na stranu druhou mohou být sami hybateli změny k lepšímu, když mentálně začnou pracovat na přijetí sebe sama.

Je ale vůbec v moci jednotlivce, aby se z těchto poměrně zhoubných vzorců nějak sám vymanil?

V prvé řadě je velmi žádoucí, aby se lidé začali učit dívat se na sebe jako na propojenou nádobu všech zmíněných čtyř složek. Vše ale začíná právě u těla, tomu je třeba naslouchat a neměnit jej podle požadovaného diktátu. Klidně je možné začít sebeláskou ke svému fyzickému tělu. Pečovat o své tělo, mít ho rád takové, jaké je. Je možné zaměřit se na nějakou část, kterou má člověk rád, a uvědomit si, v čem je tato část těla přínosná, jedinečná a krásná. Můžete si prozkoumat třeba oči. Jaké jsou, co vše umí. K čemu jsou užitečné.

Když se naučíme mít rádi fyzické tělo a při pohledu do zrcadla se na sebe usmějeme, úsměv nám zlepší náladu. V srdci můžeme cítit radost, díky čemuž se dostaví pozitivní myšlenky.

Faktem také je, že v mediálním prostoru drtivě dominují články o sebelásce zaměřující se na ženy. A co muži? Ti se s problémy s nedostatkem sebelásky nepotýkají?  

Muži jsou stejně citlivé bytosti jako ženy, jenom si nedovolí si to uvědomit. Mají to opravdu těžké – spoléháme na ně jako na ochranitele, živitele, silné pilíře a podporu. Odmalička poslouchají, že jsou silní a přeci nebudou brečet jako nějaké malé holky. Tak nebrečí, pracují a používají mozek. Směřují svoji pozornost více na výkon a výsledky, protože se to od nich očekává. Najednou po nich ale někdo chce i to, aby rozuměli svým pocitům a aby si řekli: „mám se rád“. Vlastně není divu, že v koučovacím křesle právě od mužů slýchám, jak jsou ztracení. Slovo „sebeláska“ jako by nahrazovali spíše slovem „sebedůvěra“. Osobně ale na mužích obdivuji schopnost, že opravdu od identifikace problému přechází k řešení.

Pravdou ale je, že ženy jsou otevřenější k setkávání a ochotnější mluvit o svých radostech i trápeních. Mají větší odvahu mluvit o pocitech a pobrečet si. Možná i z toho důvodu se v oblasti seberozvoje pohybuje více žen a jsou přirozenou klientelou. Nakonec však platí, že každý – LGBT lidé, ženy, muži – hledá to stejné, svoji vnitřní rovnováhu a sílu.

 

Zatímco ženy prošly určitou fází emancipace, muži v důsledku čelí „krizi mužství“ – jsou tím pádem i archetypy spojované s jednotlivými pohlavími v případě překračování jejich hranic možnou výzvou pro nalezení sebelásky?

Nepochybně, archetypální chování otce a matky má své jasné definiční pojetí. Ovšem vzhledem k měnící se roli otců je žádoucí, když otec umí mít rád sám sebe, aby to mohl předat svým dětem. Totéž vlastně platí pro roli matek – i ony někdy selhávají, „nejsou dost dobré, jsou unavené“, a pak se v jejich chování objevují i negativní aspekty. Přesně v tomto okamžiku je čas pro sebelásku. Napadá mě, že obrazem fungující společnosti by mohla být rovnováha ve smyslu „emancipovaná žena“ a „sebevědomý muž“. 

Každý z nás – bez ohledu na pohlaví – má ale v sobě také archetypální chování prostitutky. V žádném případě se nejedná o poskytování svého těla jako služby. Jedná se o naše denní ústupky ve vztazích a k druhým, kde upřednostňujeme spokojenost druhého, a proto prodáváme, neboli ztrácíme své myšlenky, názory i touhy. Měníme vlastní integritu za pozornost druhého, vytváříme si závislost a nemáme odvahu mít se rádi. Jsou lidé, kteří zajdou až tak daleko, že obrazně prodají svoji duši za to, aby byl v rodině klid a oni dostávali od druhé osoby alespoň „nějakou“ lásku.

Je tedy schopnost upřímně milovat druhé podmíněna právě sebeláskou?

Podle mě rozhodně ano. Bez sebelásky vzniká prostor pro závislost. Ačkoliv výsledný pocit někdo může nazývat láskou, je to láska manipulující, popřípadě sobecká. Ostatně – když člověk miluje sebe a je empatickou bytostí, jak moc bude např. křičet na partnera, když na něco zapomene?  Jaký je důvod k tomu přijít domů utahaný a veškerou špatnou náladu si vylít na protějšku a dětech? Člověk, který umí milovat sám sebe, se dokáže zastavit, pojmenovat emocionální smršť, která se odehrává v jeho hlavě, a najít způsob jak zrelaxovat. A pak se i ke druhým chová s respektem a láskou.

Umíte si správně vyčistit uši? Lékaři mají jasno: nic o šířce menší, než má váš loket, do uší nepatří!27. 10. 2022

Ačkoliv sebeláska je tedy pro (spokojený) život nezbytná, nestal se z ní v době, kdy jsou lidé posedlí obrazem sebe sama (a jsou schopni do něj také solidně investovat), spíše efektivní nástroj marketingu? 

Tohle je velmi individuální a vždy záleží na jednotlivci. Určitě je zde skupina lidí, kteří vyvíjí marketingový tlak na prodej svých produktů a využívají jakékoliv manipulativní techniky a vhodná klíčová slova. Na druhou stranu je zde spousta skvělých a vzdělaných průvodců osobním rozvojem, kteří nabízí kvalitní služby. Platí ale, že kde je poptávka, je i nabídka. Jestli někdo věří v úspěch, získání sebelásky a štěstí na první dobrou, budiž mu přáno. Jestli má někdo chuť pasivně věřit a vytvořit si pouto s člověkem, který ho umí přesvědčit manipulativním jazykem, je to jeho volba.

Já v každém případě říkám, že najít svůj pramen života a prožívat sebelásku je možné. Vyžaduje to ale klientovu chuť spolupracovat, jeho aktivní přístup, čas, zodpovědnost a uvědomění, že on/ona je na světě tím jediným, kdo si může dovolit sebelásku a životní spokojenost. Vždyť každý člověk má být pro sebe tou nejdůležitější bytostí na světě! My sami jsme pro sebe jedinou bytostí, s níž žijeme od okamžiku nádechu až do posledního výdechu. Všichni ostatní včetně těch nejmilovanějších do našich životů jenom vstupují na určitou vymezenou časovou dobu…

Zdroj: Redakce/Janka Kosecová