Mužský ideál krásy prošel dramatickými změnami. Kdy byl sexy pupek a dvojitá brada a proč možná bude „taťkovské tělo“ zase hit?
I když ženská těla a jejich tvary v souvislosti s dosažením určitého „ideálu“ v mediálním prostoru stále dominují, rozhodně to neznamená, že by na muže nebyl vyvíjen žádný tlak z hlediska toho, jak by měli vypadat. Zatímco se ale celé řadě mužů ze zcela objektivních důvodů dosažení „vzhledového ideálu“ jednoduše nemůže podařit, historie ukazuje, že „dokonalost“ a „ideál“ jsou z obsahové podstaty termíny natolik proměnlivé, že vlastně ukazují, že atraktivní může být prakticky kterékoliv tělo (jen k tomu potřebuje „vhodnou dobu“).
Obézní = skvělá partie
I když pravděpodobně ne každý je fanouškem dějepisu, pravdou je, že v souvislosti s (mužským) tělesným ideálem není možné vyhnout se určitému historickému exkurzu. Představa toho, co je přitažlivé a žádoucí, se totiž docela úzce odvíjela od toho, jaké priority ta která společnost měla v rovině svého základního fungování. Nikoho by tak vlastně nemělo překvapit, že v dobách, kdy lidé opustili své role „lovců“ a „sběračů“ (či spíše sběraček), usadili se a začali se věnovat zemědělství, bylo u mužů přímo žádoucí, aby měli nějaké to kilo navíc. Vlastně je možné setkat se s tvrzením, že ideální muž v době neolitu měl jednoduše nadváhu. Díky rozvoji zemědělství totiž mohl chovat dobytek, pěstovat různé plodiny a následně také pořádat opulentní hostiny. Nadváha pak navenek hlásala, že muž je dobře zaopatřen, a tak může skvěle zajistit i svůj potenciální protějšek a rodinu.
Nedosažitelný starořecký ideál
Docela rapidní změnu je možné zaznamenat v dobách starověkého Řecka – staří Řekové si totiž na svém vzhledu dávali velmi záležet, a tak by vlastně klidně mohli zamířit i na stránky dnešních módních časopisů. Byli totiž štíhlí a svalnatí. A také vlasatí – dlouhé vlasy stažené čelenkou byly totiž považovány za symbol bohatství a moci. Ovšem stejně jako dnes byla starořecká představa ideálního mužského těla spíše jen hypotetická. Jak totiž uvádí např. analýza britského deníku The Guardian, „staří Řekové mají zřetelné svalové skupiny, které jsou pro běžné smrtelníky nedosažitelné: mohli byste chodit do posilovny každý den po dobu jednoho roku a stejně byste neměli pas, jímž jsou typické Apollonovy sochy,“ shrnuje (konkrétně se jedná o specifický břišní sval ve tvaru písmene V, nazývaný také jako Adonisův pás, na němž řada dnešních mužů maká v posilovnách). Ještě že tedy staří Řekové neměli Instagram, to by totiž záhy potřebovali i plato antidepresiv a sezení u (nejen) nutričního terapeuta.
Středověcí, ale jinak průměrní dlouháni
Ačkoliv dlouho panovalo přesvědčení, že lidé, kteří žili v dobách před 20. stoletím, byli menšího vzrůstu, opak je prý pravdou. Právě ve středověku se totiž podle výzkumu provedeného profesorem Richardem Steckelem průměrná výška mužů významně navýšila, dokonce nejvíce v historii. V každém případě výška mužů údajně značila, že muž je zdravý, což v dané době bylo prý také základním kritériem přitažlivosti. Ale tím to haslo. Žádoucí bylo, aby muž byl vysoký. Jen škoda, že v následujících staletích výška mužů zase poklesla, a to v důsledku změn klimatu a souvisejícího nedostatku potravy, vzniku měst a také šíření nemocí.
Tak trošku afektovaní a zženštilí muži
Velmi specifickou skupinu mužů, která okolo roku 1700 začala udávat trendy, byli tzv. makaróni – původem Britové, kteří propadli kouzlu Itálie a její módě (a také makarónům, tedy těstovinám). V praktické rovině to znamenalo, že aby bylo možné nosit módní a do jisté míry zženštilé oblečení, muži museli být drobnější a štíhlí. Ovšem tato záliba v přiléhavých oděvech, masivních parukách, silném líčení a extravagantních doplňcích se docela rychle stala spíše terčem posměchu (paradoxně opět velmi podobnému tomu, jemuž jsou dnes často vystaveni LGBT lidé). „Existuje skutečně druh zvířete – ani samce ani samice – zvířete středního rodu, které se objevilo v poslední době. Říká se mu makarón. Buďte tedy hojní v nepřátelství vůči těm dámám podobným gentlemanům, kteří v zoufalství, že jsou považováni za muže, mají ambice podobat se ženám,“ napsal dokonce The Oxford Magazine. Není tedy divu, že brzy opět začal být kladen důraz na to, aby muž vypadal jako „správný muž“ (mohutný a silný). A jelikož historie se ve vlnách vrací, asi nikoho nepřekvapí, že i s nějakým tím kilem navíc.
Taťkovské tělo hlásí návrat
Na přelomu 19. a 20. století nastal zlatý věk mužů s pořádnými břichy. Právě v tomto období – stejně jako v neolitu – váha totiž opět symbolizovala postavení. Kila navíc do světa hlásala, že muž má dost peněz a nemusí vykonávat fyzickou práci. Mimochodem, konkrétně velké břicho bylo dokonce považováno přímo za atraktivní, podobně jako dvojitá brada (je také nutné poznamenat, že kritérium tloušťky bylo jako žádoucí faktor aplikováno výhradně na muže). Bylo vlastně tak moc cool být „tlustý muž“, že vznikaly i „Kluby tlustých mužů“, které pořádaly pravidelné klání ve vážení – a vítězil ten, u nějž ručička na váze vystoupala nejvýš. Dnešní obezitology by trefil šlak.
Hollywoodská těla
Kamera přidává kila. To ví každý. Není tedy divu, že s nástupem „doby filmové“ bylo namístě všechna nežádoucí kila rychle „odložit“. A platilo to nejen pro ženy, ale i pro muže. Vlastně jen pár let poté, co muži hrdě vystavovali své pupky, přišel zlom a muži najednou museli být štíhlí a svalnatí – a proto také houfně hubnuli a posilovali. Právě v této době byly tedy položeny i základy dnešního fitness.
Překotné 20. a 21. století, kdy se ideály mění stejně často jako ponožky
V 50. a 60. letech minulého století, v období, kdy se společnost pozvolna regenerovala po těžkých časech, již muži nechtěli být „silní“, ale toužili po tom, aby byli mohutní a měli impozantní postavy – a ten, kdo zrovna neměl ostře vyrýsovaná výrazná ramena a mohutný hrudník, pomáhal si vhodným oblečením. Hitem byla saka a kabáty s vycpávkami, což ve výsledku z mužů dělalo neforemné hranaté krabice. Ovšem vysoké hranaté krabice. Protože když byl muž vzrůstem malý, měl smůlu – nezavadil ani o ženu a údajně ani o dobrou práci. Změna v podobě „ideálu“ á la James Bond (aka Sean Connery) tak byla pro mužskou populaci velmi vítaná. Navíc zatím po mužích (ani těch ve službách Jejího Veličensta) nevyžadovala oslnivé bicepsy a six pack.
Na počátku „sedmdesátek“ však došlo ke zlomu – a tak trošku se opět vrátili „makaróni“, muži jemnějšího až androgynního vzhledu. Ostatně, stačí vzpomenout třeba na Davida Bowieho. Ačkoliv hitem se stalo i unisex odívání, důležitost dokonalého, tedy štíhlého a vysokého, těla přetrvala – protože módním trendem bylo oblečení přiléhavé a těsně obepínající postavu (bez ohledu na pohlaví nositele/ky).
Poměrně zásadní zvrat v tom, jak by mužské tělo mělo vypadat, přinesla éra akčních hrdinů. Díky (či snad kvůli?) Arnoldu Schwarzeneggerovi a Sylvesteru Stallonovi se totiž jasným ideálem stalo tělo hrající všemi svaly. A tato představa do jisté míry přetrvává dodnes. Být štíhlý, nebo mít atletickou postavu prostě nestačí (minimálně pokud chce být muž tak trošku superhrdinou) – a tak není divu, že řada mužů se potýká s problémy s tělesným vzhledem. Tzv. body shaming (kdy se lidé za svá těla stydí) je tak na vzestupu i napříč mužskou populací. Jedinou konstantou, která v představě ideálního mužského vzhledu přetrvala, jsou pak vlasy. Muž – s pupkem, bez něj, s rameny jako krabice od lednice či v outfitu á la Cher – prostě musí mít bujnou kštici…
Perspektivou historie je ale jasná jedna věc: ideály se měnily velmi dramaticky a nezřídka se v určitých etapách opakovaly. Byly také často nedosažitelné, a tak těm, kteří je nenaplňovali, způsobovaly celou řadu problémů. A to je příznačné i pro dnešní dobu. Snad tedy někdy přijde čas, kdy „dokonalé tělo“ bude přesně to, které má každý jednotlivý člověk. Zatím to ale vzhledem k aktuální ekonomické situaci spíš vypadá, že se do módy brzy vrátí „pupkáči“…