M. Kechlibar: „Jsme svědky události, která výrazně promění celé lidstvo.“ Které další historické události transformovaly společnost?

Jak se svět proměnil po klíčových historických událostech a které zásadní historické okamžiky způsobily největší transformace a proměny lidstva? Povídali jsme si s českým spisovatelem, matematikem a celoživotním ctitelem historie Marianem Kechlibarem.

Vypadá to, že jsme aktuálně svědky události, která se rozhodně zapíše do učebnic dějepisu, nemyslíte?

Rozhodně ano. Aktuální pandemie koronaviru lidi zarazila v tom, že si uvědomili, že planetu nemají zase tolik pod kontrolou. Poslední roky před epidemií byly optimistické v tom, že jste například klikli na něco na Amazonu (v našem případě třeba na Alze) a daná věc vám dorazila ještě tentýž večer. Člověk začal mít pocit, že všechno funguje, že naplní svůj život, udělá si průměrně 1,7 dítěte a neexistuje nic, co by jej na jeho cestě zarazilo.

Najednou přišel virus, který je dodnes trochu záhadný. Když se podíváme na poslední rok, můžeme vidět, že země, která byla premiantem, může být za tři měsíce katastrofální případem. Nikdo nerozumí tomu, proč byl v létě relativní klid a teď není. Můžeme to tušit, ale ještě dalších 10 let se budou vědci dohadovat a modelovat, zda za to mohly genetické rozdíly v populaci, nebo zda to bylo množstvím vitamínu D. Proč je na tuto nemoc jeden člověk citlivější a druhý ne? Něco takového se bude řešit ještě strašně dlouho a lidé v souvislosti s touto nejistotou budou vytvářet různé konspirační teorie. Ty pak člověka nahlodávají a může kvůli nim uvěřit i tomu, že zde například existuje někdo, kdo se rozhodl zredukovat lidstvo a nasadit mu navěky roušky. Takoví lidé pak mají destruktivní vliv na společnost. Jak dlouho bude trvat, než ustoupí? Toť otázka.

Bohužel to zatím stále pokračuje…

Ano a politické a ekonomické dopady budeme ještě pár let pociťovat.

Jak moc si myslíte, že se společnost po této pandemii změní, když aktuální stav porovnáte se změnami, které proběhly po velkých událostech z historie?

Lidstvo si na většinu patogenů nějakým způsobem zvyklo, ale nedá se na to spolehnout. Po světě pobíhá několik koronavirů, které v zásadě způsobují „pouze“ rýmu a jsou zde s námi již od dávných dob. Samozřejmě je docela možné, že si na tento koronavirus nějak zvykneme, ale horší na tom je, že ta potvora má schopnost mutovat a možná budou vznikat další a další mutace.

Pokud máme COVID-19 nějakým způsobem zatlačit do pozadí, budeme potřebovat provakcinovat víceméně celý svět, což bude obtížné. Vezměte si oblasti jako Niger nebo Afghánistán. Jsou místa, kde je opravdu riskantní vyslat kvalifikovaného pracovníka, jelikož může být v ohrožení a může narazit třeba na nějaké nepřátelské duchovní, kteří v rámci přivaření vlastní polívčičky prohlásí očkování za nějaké spiknutí nevěřících.

Pokrýt vakcínou skoro 8 miliardové lidstvo nebude jednoduché, ale bude to potřeba, protože tím, jak dnes funguje doprava, máte virus během chvíle roztahaný po celé planetě. Tudíž pořádný logistický oříšek je teprve před námi a buď to zvládneme nebo ne.

Na jakou historickou událost si v souvislosti s největšími proměnami společnosti vzpomenete jako první?

Když se odpíchnu třeba od 19. století, vzpomenu si na Japonsko, které bylo dlouho tzv. uzavřeným státem. V dřívějších dobách se Japonci rozhodli uzavřít všem vnějším vlivům a měli pouze jeden vyhrazený přístav (Nagasaki), kam směli připlout Holanďané. Mimo to byl kontakt mezi Japonci a západním světem po 200 let téměř nulový.

Když do Japonska tenkrát připlul komodor Matthew Calbraith Perry (velitel vojenské námořní flotily USA v Tichomoří, který se do historie zapsal především vyloděním své flotily na japonských ostrovech, pozn. red.), Japonci si uvědomili, že jejich dřevěnými děly se nemohou ubránit. Od té doby museli změnit přístup a během pěti let zahájili modernizační kampaň a stala se z nich koloniální velmoc. Navíc jedna z těch nejdravějších. Ze země, která staletí trvala na tom, že bude žít v určitém feudálním bezčasí, najednou vyrostla země, která v mnoha případech ani nezaváděla parní stroje, ale sahala rovnou po elektřině.

„Naší produkcí i tvorbou flexibilních pracovních míst snad něco měníme,“ popisuje otevřenou filozofii eko květinové farmy její zakladatelka6. 9. 2021

Dá se říct, že tohle prvenství se Japonska drží dodnes?

V lecčems ano, ačkoliv v posledních letech už nemají tak velký náskok. Nicméně staromilství byl ponechán prostor v kulturní oblasti, ale už nebyl určujícím prvkem politiky a ekonomiky, prostor se otevřel především vědě a technice. Pokud hovoříme o transformaci civilizace, je tohle Japonsko určitě zářným příkladem.

A kdybyste měl zmínit událost, která se více dotýká našeho národa?

Hodně výrazná transformace proběhla například za Josefa II. Habsburské soustátí bylo v té době značně konzervativní a Josef II. zaváděl nejrůznější novoty. Došel například k názoru, že pohřbívat mrtvé v rakvi je zbytečným plýtváním dřeva a navrhoval je pohřbívat v pytlích. Jeho novoty často narážely na odpor obyvatelstva a některé z nich byly natolik nestravitelné, že byly časem zase zrušeny.

Tehdy jsme za sebou měli padesát let válek s Prusy, kteří byli poněkud napřed. Byl to militaristický stát a já osobně bych v takové společnosti žít nechtěl, ale bylo patrné, že jsou napřed z hlediska toho, že dávají větší svobodu řadovým sedlákům. Běžní poddaní měli v Prusku daleko více osobních svobod a jejich podřízenost panstvu nebyla tak velká. Tyto informace k nám prosakovaly a vznikaly různé vzpoury jako například selské povstání u Chlumce.

Josef II. si uvědomil, že buď bude muset modernizovat, nebo skončí, protože Habsburské soustátí už nešlo udržet s pomocí staré šlechty s jejími privilegii. Do značné míry se mu to povedlo, protože stát existoval ještě dalších 120 let a kdyby se nezapojil do první světové války, možná by zůstal dodnes. Ještě roku 1914 bylo Rakousko-Uhersko vcelku životaschopným soustátím a vnitřní pnutí bylo na snesitelné úrovni. Řekl bych, že menší, než dneska v Katalánsku nebo v Severním Irsku.

Marian Kechlibar
Foto: Juan Calderón

Když už jsme se dostali k první světové válce, jaký vliv na společnost měla právě tato událost?

V Evropě byl do té doby dlouhotrvající mír a poslední velký konflikt na západoevropské a středoevropské půdě byla prusko-francouzská válka, která skončila v roce 1871. Od té doby jsme zde měli mír po dvě generace a nikdo nepočítal s tím, že se to změní. Něco se dělo v koloniích a na Balkáně, ale to bylo daleko. První světová válka pak doslova sežehla veškerý optimismus.

To znamená, že optimismus převládal a nikdo netušil, že může dojít k něčemu hroznému?

Přesně tak. Civilizace se rozvíjela, vynalezli jsme létající balóny, letadla, telegrafy, bezdrátové spojení a bylo vidět, že se během 40 let neuvěřitelně zrychlil vývoj a že civilizace roste, aniž by tento růst zapříčinila nějaká válka. Veškeré vynálezy, se kterými se člověk běžně setkával, byly vesměs mírové podstaty a nikdo nepočítal s tím, že by se mohly nasadit proti lidským bytostem. Civilizace byla tehdy dost optimistická i na úrovni duchovní.

Poté přišla zákopová válka a na západní frontě vykrvácela jedna a půl generace. Bylo to umocněno tím, že do tehdejší války byla zapojena i kulturně vyspělá Británie. Ta ovládala podstatný kus zeměkoule relativně malými silami. Nicméně zrovna Británie brala válku moc pateticky a jedním z praktických projevů bylo, že tvořila vojenské jednotky (tzv. bataliony) z přátel z jednotlivých vesnic, z lidí na jednom pracovišti apod. Vznikaly různé železničářské bataliony a burziánsko-makléřské bataliony, což znamenalo, že když se dotyčná jednotka dostala do vážných problémů, přežil například jen jeden z nich, který přišel o všechny kamarády. Jedním z rysů zákopové války bylo to, že ocitla-li se jednotka na špatném místě ve špatném čase, mohla utrpět extrémně vysoké ztráty. Když k tomu připočtete tehdejší poměry, neustálou bubnovou palbu a nemožnost hnout se z mokrých zákopů plných krys, které před chvílí ohlodávaly vaše mrtvé kamarády, populaci to změnilo opravdu znatelně a spousta veteránů se z toho duševně nevzpamatovala nikdy.

Civilizace si uvědomila, že není o moc lepší než barbaři, když vůči sobě dokázala rozpoutat něco takového. Myslím si, že to byl ohromný zlomový bod, po kterém už se imperiální myšlenka nedala udržet. Místo toho nastoupila hluboká až neurotická pochybnost, se kterou do jisté míry bojujeme dodnes. Osobně si myslím, že je dobré pochybovat, ale není dobré se utopit a nasadit si na sebe olověnou vestu hříchů minulých generací, což vidím například na některých Němcích. Myslím si, že to vzniklo více vlivem první světové války než té druhé. Druhá světová válka byla v podstatě pokračováním nevyřízených účtů.

Mladá influencerka odhaluje pravou tvář své práce a lidé ji za to milují. Norská vláda plánuje vězení pro ty, kteří nepřiznají retuš fotek25. 9. 2021

Trochu mi ty zmínky o první světové válce připomínají aktuální situaci – dlouhá doba prosperity, neustálé objevy nových a nových věcí, optimismus a nyní pandemie koronaviru, která velkou část optimismu pohltila… Můžeme tedy říct, že jsme svědky podobného vzorce chování jako za první světové války?

Určitě se jedná o podobné vzorce chování, zvlášť ve vypjatých situacích. S ničím takovým jsme dosud neměli zkušenosti. Je zajímavé vidět, že země jako Taiwan, Hong Kong a Jižní Korea, které měly zkušenosti s onemocněním SARS v roce 2003, z aktuální pandemie nejsou zdaleka tak rozhozené, protože je to pro ně něco alespoň trochu známého, ale u nás je tomu jinak. Nám známé epidemie, jako byla třeba velká chřipka roku 1995, probíhaly velmi odlišně a během několika týdnů skončily, takže se z nich nemůžeme snadno poučit, co dělat.

Nebude nám zbývat nic jiného než se všem změnám přizpůsobit, ale jedno je jasné, jsme svědky události, která mění a ještě hodně změní celé lidstvo a určitě se zapíše do učebnic dějepisu.

Autor: Jan Witek

Zdroj: Jan Witek