Jaké to je, když se člověk skamarádí s alkoholem víc, než je zdrávo, a jak se tomu ubránit?

Ne nadarmo se říká, že alkohol je metla lidstva. Občasné popíjení nikomu neublíží, ale když se to zvrtne a člověk bez alkoholu nemůže normálně fungovat, jedná se o obrovský problém, který je potřeba urychleně řešit. Jaké to je, když se alkohol stane vaším nejlepším přítelem a jak tomu zamezit? Povídali jsme si s mužem, kterému budeme říkat třeba Tomáš (pravé jméno dotyčný nechtěl vzhledem k povaze rozhovoru zveřejnit), který se dlouhodobé závislosti postavil tváří v tvář a dokázal s ní zatočit.

Jak dlouho už je tvá závislost na alkoholu pryč?

Dnes je to přesně 3 roky a 11 měsíců (rozhovor se uskutečnil v úterý 9. února, pozn. red.). Ale neřekl bych, že je to úplně za mnou, protože to tak nebude nikdy. Je to běh na dlouhou trať, respektive nadosmrti. Ale čím déle člověk nepije, tím víc se s tím naučí žít a přijímá abstinenci jako součást života.

Proč si myslíš, že u tebe závislost na alkoholu vlastně vznikla?

Nedokážu ti říct, jak dlouho jsem pil ve formě závislosti. V mládí bylo veselo a pak někdy nastal moment, kdy jsem překročil určitý práh. Ale jestli bych ti teď dokázal říct, zda se to stalo před 15 nebo 20 lety, to fakt nevím. Ale dejme tomu, že posledních 15 let jsem pil tak, že z toho již nebyla cesta ven.

Musím k tomu však dodat, že jsem rozhodně nebyl žádná troska. Lidé totiž často mají mylnou představu o tom, jak alkoholik vypadá. Jsou lidé, kteří pijí celý život, jsou závislí, ale na sobě mají drahé sako, perfektní košili a nic na nich nepoznáte. Přesně takhle jsem to měl já. Do toho jsem chodil do práce a myslím si, že jsem byl celkem úspěšný. Navíc v prostředí, ve kterém jsem se pohyboval, to bylo bráno jako standard, tudíž mi ani nepřišlo, že dělám něco špatně. Až později si možná trochu uvědomíte, že chlastáte víc než ostatní. A zhruba posledních 5 let už jsem věděl, že s tím už nic neudělám.

Avšak závislost dle mého nevzniká pouze tím, že konzumujete velké množství alkoholu, ale kombinuje se to s nějakým vzorcem chování, který máte nastavený již v dětství. Vezmi si, že jsi od dětství neustále v pohodě, všichni před tebou zametají cestu a každý průšvih za tebe vyžehlí. Pak se najednou začneš dostávat do situací, kdy okolo tebe není nikdo, komu bys mohl zavolat a nevíš, jak věci vyřešit. S panáky však stoupá sebevědomí, všechno je legrace a problémy odplavou. Poté si začneš panáka dávat preventivně a najednou nejsi bez panáka schopen řešit základní věci. Problémy se začínají hromadit, což v tobě vyvolává strach a nervozitu, kterou opět potlačíš panákem a takhle to jede pořád dokola.

V jakém okamžiku sis řekl, že to musíš zastavit?

Jednoho dne jsem ležel na gauči a měl jsem v sobě asi čtyři promile. Řekl jsem si, že už toho je dost a že už fakt nemůžu. Věděl jsem, že jsem v koncích. V té době se mi stávalo, že jsem se v noci probudil, otevřel lednici, vytáhl flašku vodky, dal si tři panáky a šel zase spát.

Moment uvědomění přišel tehdy, když už jsem v alkoholu neviděl radost. Dlouhá léta jsem chlastal a měl z toho radost, ale ke konci už jsem pil pouze proto, abych měl něco v oběhu. Alkohol mě začal doslova zotročovat, protože jsem každou aktivitu plánoval tak, aby k ní seděla flaška. Podřizoval jsem tomu úplně všechno. Navíc jsem začal pociťovat i nějaké zdravotní důsledky. Bylo mi permanentně blbě a každý den jsem byl celý domlácený. Věděl jsem, že jediná cesta, jak z toho ven, je skoncovat s pitím.

Často jsem zažíval docela nedůstojné okamžiky, kdy mě lidé viděli v nehezkých stavech. Přece jen jsem se pohyboval v nějakém byznysu, měl jsem dobré jméno, ale ke konci už trávíte čas s takovými lidmi, kteří jsou pouze jakýmisi sparing partnery do excesivního pití. Ostatní lidé už s vámi vlastně čas trávit nechtějí.

Našel jsi k těm lidem, o které jsi přišel, cestu zpět?

Naštěstí ano. Po léčbě se samozřejmě alkoholičtí sparing partneři vytratili, ale naopak se ke mně vrátili lidé, kteří mě měli rádi. Ale je zvláštní, že vám skončí pár přátelství s lidmi, kteří nejsou alkoholici, mají rádi zábavu, ale nechtějí s vámi trávit čas, protože je jim blbé, aby se před vámi bavili. Zároveň ale nejsou ochotni se toho vzdát. To mě trochu mrzí, ale co se dá dělat.

Barevné trendy v interiéru: Jaké odstíny ovládnou rok 2021?2. 3. 2021

Jak u tebe probíhal začátek abstinence?

První rok byl docela špatný. Ne z toho důvodu, že bych měl chuť na alkohol. Závislému člověku nechybí přímo ta tekutina, ale prožitek, který s ní má spojený. Pocit uvolnění, růstu sebevědomí, ale samozřejmě i zábava. Možná to bude znít zvláštně, ale nejsem člověk, který s alkoholem prožil nejhorších 20 let svého života. Zažil jsem s ním spoustu srandy a zábavy a jsem přesvědčený, že kdybych se nepohyboval ve společnosti, ve které jsem se pohyboval, v životě bych nedělal to, co teď dělám a nebyl bych tam, kde jsem. To znamená poměrně velký byznys. Neříkám, že je to něco speciálního, ale je pravda, že velký byznys se většinou nedělá v čajovnách.

Proto říkám, že rozumná konzumace alkoholu rozhodně není něco, co by se mělo démonizovat. Já jsem upřímně ve svých krocích k abstinenci porušil snad veškerá pravidla, která jsou součástí všech adiktologických pouček, jako udělat si každodenní plán, absolutně se vyhnout alkoholu, požádat přátele, aby přede mnou nepili apod., ale měl jsem štěstí v tom, že rozhodnutí s tím něco dělat vzešlo přímo ode mě. Nebyl jsem nikým tlačený a ani se mi nestal žádný životní průšvih, kdy by mě chytli někde opilého v autě, nebo bych zůstal na mizině a přišel o práci.

Dá se tedy říct, že jsi neskončil úplně na dně?

To bych úplně neřekl. Myslím, že jsem si zažil docela slušné dno. Konzumace alkoholu byla v mém případě spojena i s konzumací tvrdších drog, což jde na večírcích většinou ruku v ruce. Musím říct, že jsem si zažil docela slušné peklo.

Pro jaký způsob léčby ses rozhodl?

Před necelými čtyřmi roky jsem nastoupil do léčebny. Jednalo se o soukromé zařízení, které se zaměřuje na závislosti. První část terapie trvá 30 dní, kdy jsi v léčebně nonstop. Jelikož se tohle soukromé zařízení platí, odpovídala tomu nejen kvalita, ale samozřejmě i klientela, která tohle zařízení navštěvovala – podnikatelé, manažeři a známé osobnosti. Samozřejmě nikoho z nich nemohu jmenovat a ani bych to nikdy neudělal.

Starali se o nás hezky a měli jsme všeho dostatek, ale i tak to není pro každého. Nemyslím jen kvůli penězům, ale spíše kvůli tomu, že dle mého někdo určitě potřebuje spíše tvrdou tříměsíční léčbu. V tomto případě to až takový záhul nebyl, ale jak říkám, můj největší úspěch byl v tom, že jsem opravdu sám chtěl a nebylo to o tom, že mi někdo řekl, že s tím musím něco dělat.

Dle Tomáše je zvláštní, jak nás společnost připravuje k pití již odmalička. Myslí tím například různá dětská šampaňská ve stejných lahvích a neustálé povídání o tom, že až dovrší dospělosti, můžou se napít
Foto: iStock.com

Jak terapie probíhala?

Měli jsme každodenní program, který byl jasně nastavený a všude jsme museli být na minutu. Museli jsme dodržovat denní řád, protože právě to je něco, co by každý abstinující člověk měl mít. To znamená, že vstanete, probíhají skupinové terapie a probírají se různá témata. Bylo zvláštní mluvit o velmi intimních věcech před lidmi, které vlastně vůbec neznáte. Ze začátku jsem to moc nechápal a možná mě to i trochu štvalo, ale s odstupem času přijdete na to, že to nějaký smysl má.

Dnes samozřejmě vidím věci, které bych udělal trochu jinak a do dneška vlastně ani nevím, jestli mi pomohlo zmiňované zařízení a terapie, nebo to bylo jen nějaké placebo, ale ve finále je to vlastně jedno. Důležité je, že jsem přešel na správnou cestu. Samozřejmě jsem dostal několik instrukcí, jak se mám chovat v civilním životě a dostal jsem doporučení na denní plány, ale já jsem se trochu vymykal.

Co si mám představit pod denními plány?

Byli jsme nuceni vytvořit si denní plány, ale já jsem říkal, že nic takového dělat nechci, protože se znám a vím, že k takovým věcem nemám vůli a nemůžou po mně chtít, abych jim řekl, že každé pondělí budu chodit plavat, v úterý budu běhat, ve středu budu v čajovně apod. Věděl jsem, že nic takového dělat nebudu, nebo se mi to povede maximálně měsíc, pak v tom začnu selhávat a z pocitu vlastního sebe-selhání se může stát, že se opět napiju. Už v léčebně jsem říkal, že se budu snažit, ale ať mě k ničemu takovému nenutí.

Samozřejmě mi doporučili, ať poprosím všechny lidi kolem sebe, aby nepili a ať nechodím nikam, kde bych mohl přijít do styku s alkoholem. V tom případě bych nesměl jet na dovolenou, chodit do restaurace, ale třeba i nakupovat. To na mě bylo trochu moc a říkal jsem si, že tohle přece nechci. Odmítal jsem po světě chodit s hrůzou, že někde potkám flašku, protože ji potkám úplně všude. Samozřejmě jsem ze svého života vypustil oslavy a snažím se nejít naproti takovým těm prvoplánovým chlastacím prostředím, protože představa toho, že půjdu večer do klubu a budu pít nealko a tvářit se, že jsem štěstím bez sebe, se mi příčila. To je jasné, že nebudu, protože budu akorát naštvaný, když uvidím, jak okolo mě všichni kalí. Proto se těmto místům vyhýbám a už čtyři roky jsem nebyl v žádném klubu.

Neměl jsi strach, co na to řekne tvé okolí a třeba i tvůj partner?

Tohle bylo ve finále mou největší starostí. Hlavou se vám začnou honit blbiny. Co si o mně bude myslet personál v restauraci, když si objednám jen vodu? Že jsem nějaká lůza, která nechce platit za víno? Naštěstí jsem si uvědomil, že jim do toho nic není.

Jak říkáš, obrovský strach jsem měl z toho, co na to řekne můj partner. Na jednu stranu byl rád, že jsem přestal pít, ale na druhou stranu je o 20 let mladší, žije normálním životem a já mu vlastně odpepřu jakousi „standartní srandu“ a už niky nebude existovat, že spolu půjdeme do klubu a že se půjdeme někde napít s našimi známými. Musím však říct, že to naštěstí funguje. Začal jsem to samozřejmě kompenzovat neustálým cestováním, abych do života dostal nějaký jiný program, což se daří.

Mercedes-Benz GLA 220d 4MATIC: Kompaktní méďa pro všední i nevšední cesty12. 5. 2021

Nicméně večeře se známými musely skončit?

Vůbec ne, samozřejmě na večeře chodíme. Od toho se odvíjí jedna zajímavá historka, která mi ukázala, jak divnou optikou člověk vidí svět, když je závislý na alkoholu a jede v nekonečných kalbách a večírcích.

Jednoho dne jsme šli se známými na večeři, což bylo krátce poté, co jsem vyšel z léčebny. Známé jsem upozornil, ať nemění žádné návyky a že já sice pít nebudu, ale oni ať si dělají, co chtějí. Dali si první skleničku, druhou, ale pak už si neobjednávali. Říkal jsem jim, ať si ještě dají, ale oni odvětili, že už nechtějí. Byl jsem trochu naštvaný, protože jsem jasně řekl, že nechci, aby něco měnili a oni se na mě podívali a řekli, že přece nic nemění a že vždycky pili maximálně jednu až dvě skleničky. V ten moment přišla duševní facka a uvědomil jsem si, že oni nikdy nevypili dvě až tři flašky vína, nešli na další kalbu do města, nevyšňupali několik gramů drog a netáhli to do rána. Najednou vám dojde, že jste se na začátku sami sebe ptali, jak teď asi budete žít, ale uvědomíte si, že úplně normálně, protože většina lidí prostě tak moc nechlastá.

Nicméně první představy, které se v tvé hlavě vyrojily, asi hovořily o tom, že po léčbě absolutně končí veškerý společenský život?

Ze začátku to tak trochu vypadá a když vycházíte z léčebny, říkáte si, jaké to bude a co to znamená se nikdy nenapít. Ale s odstupem času vidím, že je to jedna z věcí, na kterou jsem hodně hrdý a doufám, že to tak zůstane. Nemůžu to však vědět stoprocentně, třeba se to za dva roky pokazí.

Na léčení s námi byli lidé, kteří 15 let abstinovali a ničeho se nedotkli, ale pak jim to jednou ujelo a byli v tom během pár dnů znovu. Stačí jedna sklenička a skončíte ve stejné fázi, ve které jste s alkoholem sekli.

Každopádně je možné říct, že jsi na dobré cestě a doufejme, že se závislost nevrátí…

Jak to dopadne, to fakt nevím. Je to cesta, která se může kdykoliv pokazit. Naštěstí bych řekl, že jsem se dost vybouřil a mám za sebou kalby na čtyři generace dopředu, ale na léčení se mnou byli i lidé, kterým bylo třeba 19 až 23 let. Těm to tedy nezávidím. Jsou to většinou lidé, kteří neustále chodí na akce a nemají téměř jinou sociální bublinu. Co teď mají asi dělat? Vzít si knihu a hledat nové kamarády v tibetské čajovně? Míra recidivy těchto lidí musí být obrovská.

Autor: Jan Witek

Zdroj: Jan Witek