Žijeme ve světě tzv. post-pravdy a nikomu nic nevěříme. Užitečnou lekci v rozeznávání pravdy lze ale dostat od mileniálů
Post-pravda rozhodně není žádný náš výmysl. Již v roce 2015 byl Oxfordským slovníkem právě termín „post-pravda“ vybrán jako slovo roku. „Post-pravda“ byla zároveň definována jako „pojem vztahující se nebo označující okolnosti, za nichž jsou objektivní fakta při utváření veřejného mínění méně důležité než apely na emoce a osobní přesvědčení.“ Koncept post-pravdy se sice objevil již dříve, konkrétně poprvé jej užil ve svém článku Vláda lží v roce 1992 srbsko-americký dramatik Steve Tesich, ovšem až v roce 2016 se post-pravda stala termínem, který začal rezonovat v souvislostech ryze politických (americké prezidentské volby, britské referendum o vystoupení z EU). A vlastně na tom není nic překvapivého, protože již v první polovině 20. století George Orwell prohlásil, že politici napříč spektrem lžou a s lehkostí sobě vlastní své lži vydávají za pravdu. Zatímco toto tvrzení pravděpodobně překvapí málokoho, faktem je, že z politiky rozhodně není daleko ani do běžného života.
Nikdy nikomu nevěř!
Zpochybňování slov politiků je běžnou praxí, ale dalo by se říci, že praxí žádoucí, bohužel podobu pravdy se ale dnes daří natolik ohýbat, že vlastně nikdo nevěří nikomu. V tomto kontextu je možné setkat se i tvrzením, že vlastně žijeme v novém normálu, kdy už ani názory odborníků v podstatě nikoho nezajímají (příp. jsou tak rozporuplné, že lze jen stěží odhadnout, kde přesně najít pravdu) a prostor se dostává „alternativním faktům“. A to s sebou samozřejmě nese související problémy – protože lidstvo je ze své podstaty „naučené“ odkazovat se na názory odborníků. Vlastně by se dalo říci, že celá moderní společnost funguje díky tomu, že lidé důvěřují znalostem a dovednostem druhých – a to jak v oblasti technologií, průmyslu, zdravotnictví apod. Tato důvěra se však v poslední době doslova otřásá v základech.
De facto tak skutečně žijeme ve světě post-pravdivého diskurzu. Názory odborníků přestávají být bernou mincí, alternativními fakty (nezřídka spíše v podobě fake news) zejména internetová média doslova přetékají. A osobnosti z oblasti veřejného života mohou vyjadřovat své názory prakticky na cokoliv (a to bez ohledu na odbornou způsobilost).
Na tom všem by ještě nemuselo být nic tak extra hrozného, kdyby však právě touto praxí nedocházelo k obecnému narušení důvěry, ba co hůř, následnému zříkání se zodpovědnosti za to, co bylo řečeno.
Kam se ztratila pravda?
Lidská schopnost rozeznat pravdu dnes stále více mizí – a na vině je do jisté míry i nepřetržitý příval informací a názorů, které k nám proudí z médií. Nejenže lidé ztrácí s ohledem na 24hodinové zpravodajství z celého světa schopnost informace třídit, ale nezřídka jim splývají i s názory. To vše logicky vede v obecný pokles důvěry v cokoliv. A to i proto, že dnes, v době internetu, lze v podstatě pro každý názor najít důkazy – a totéž lze učinit i tehdy, pokud chceme vyvrátit fakta.
Bohužel, jak již bylo (paradoxně vědou) navíc prokázáno, lidé přirozené inklinují k tomu, že věří nebo minimálně opakují takové myšlenky a informace, které odpovídají jejich ustáleným názorům – a to i tehdy, pokud pro daná tvrzení existují minimální nebo i žádné důkazy. A právě to je základní motor, který pohání šíření nepodložených zpráv a fake news.
Zdroj: Giphy
Pravdou (nemáme na ni však žádný patent…) ale je, že nejen vědecká komunita si již nově nastolenou realitu uvědomuje. V roce 2017 se tak konal globální pochod za vědu, do jehož organizace se zapojilo na 600 měst. Tisíce lidí také podepsaly určitý závazek, že budou ctít pravdu a budou také kontrolovat pravdivost informací a faktů dříve, než je přijmou za své a budou je dále šířit. Kromě toho se ti, kdo prohlášení podepsali, zavázali i k tomu, že své postoje přehodnotí, pokud informace budou zpochybněny, a případně je i odvolají, nebudou-li ověřitelné. A samozřejmě také budou rozlišovat mezi vlastním názorem a fakty. Jenže jednou věcí je globální iniciativa bojující za pravdu (ruku na srdce, kdo z vás o ní slyšel) a druhou každodenní praxe rozeznávání pravdy. Lekci v této disciplíně by nám ale podle některých odborníků mohli dát – možná poměrně překvapivě – miléniálové.
Když nevíš, zeptej se mileniála
V prvé radě je třeba říci, že ani mileniálové nedisponují téměř nadpřirozenou schopností poznat ve změti všech mediálních obsahů čirou a ryzí pravdu. Ovšem právě tato generace doslova odkojená moderními technologiemi má ten největší potenciál ukázat všem, jak s informacemi nakládat. Čím to? Průměrný mileniál kontroluje dle statistik svůj smartphone více než 150krát denně (tedy 5x častěji než běžný dospělý). Záhy po probuzení „projede“ všechna sociální média a v reálném čase má naprostý přehled o tom, co sdílí přátelé, ale i další sledované subjekty. Čte titulky, sleduje videa, pozornost věnuje komentářům. A pokaždé si vytvoří názor.
Jednoduše řečeno, mileniálové zpracovávají obsahy komplexně ve všech jejich vrstvách i se všemi přiřazenými agendami. A dělají to v takové míře, až se může zdát, že se po čas celého dne nevěnují ničemu jinému. Díky tomu má právě tato generace naprosto unikátní přístup k pravdě, vůči níž je přirozeně skeptická. Její mysl byla totiž vytrénována k tomu, aby z obrovského množství obsahů dokázala vytáhnout jen to nejdůležitější. Mileniálové si jsou také vědomi potřebnosti kontextu (protože každý příběh má více stran), umí třídit obsahy ve dvojici rovin – v rovině univerzální pravdy a pak v rovině pravdy subjektivní – a také vnímají tenkou linii mezi nimi. A vlastně se tak dá říci, že největšími experty na oddělení faktů od názorů jsou právě tito lidé, kteří se narodili v po roce 1982 a do dospělosti vstupovali s příchodem milénia. Pravdu totiž mileniálové vnímají jako proměnlivou, což je ale zároveň ústřední myšlenka podstaty dnešního postmoderního světa (plného post-pravdy). Ostatně, už Franz Kafka řekl, že „je těžké mluvit pravdu, protože i když pravda existuje jen jedna, je živá, a proto má živou a měnící se tvář.“
