Až 70 % Čechů nechce za souseda člověka s duševními problémy. „Stigmatizace těchto lidí je u nás obrovská,“ vysvětluje odbornice

Slavomíra Pukanová se oblasti duševního zdraví věnuje více než 10 let a již v počátcích, když působila v organizaci Fokus Praha, v přímé péči o klienty s duševním onemocněním vnímala, že předsudky vůči nim jsou v naší společnosti dalekosáhlé. Postupně se tedy začala věnovat tzv. destigmatizačním aktivitám a dle vlastních slov velmi uvítala, že reforma péče o duševní zdraví si boj se stigmatizací vytyčila jako jeden ze svých hlavních cílů. Aktuálně působí v Iniciativě NA ROVINU (což je tým lidí projektu Destigmatizace v reformě péče o duševní zdraví) a koordinuje všechny její vzdělávací, osvětové i populárně-naučné aktivity. Jak tedy Češi nahlíží na problematiku duševního zdraví? A jakým problémům musí čelit ti, kteří se s duševními onemocněními potýkají?

Slávko, můžete nejprve objasnit, proč je třeba obtíže týkající se duševního zdraví vůbec destigmatizovat?

Už v době, kdy jsem pracovala pro organizaci Fokus Praha, naši klienti, ale i kolegové s osobní zkušeností nebo se zkušeností z rodiny často zmiňovali, že stigma spojené s duševním onemocněním, ale také strach a vyloučení ze společnosti jsou mnohokrát horší než samotné projevy nemoci. Základem pro úspěch jakýchkoli služeb pro lidi s duševním onemocněním je pochopení nejširšího okolí, že mít potíž s psychikou je stejné jako mít potíž v oblasti fyzického zdraví. Navíc jsou to spojené nádoby. Samotná stigmatizace je pak nebezpečná hlavně v tom, že ve svých důsledcích nezůstává jenom u myšlení, ale přes stigmatizující postoje vede k diskriminaci této skupiny lidí v reálném životě.

Letošní Pride kolekce jsme si nemohli obléknout do duhového průvodu, ale budeme je nadšeně nosit po celý rok7. 10. 2021

Je pravda, že duševní zdraví dlouhodobě platí za téma, o němž se v Česku příliš nemluví, a psychické problémy jsou pro mnohé tabu. Oproti tomu např. v USA je v podstatě „trendy“ mít psychologa, antidepresiva jsou běžnou součástí medikace. Čím to, že Američané jsou v destigmatizaci duševních problémů takto „napřed“?

Vaše otázka má dva aspekty. Dotýká se jednak tématu vysoké stigmatizace duševních onemocnění a v jejím důsledku pak neochoty lidí vyhledat při psychických potížích odborníka, psychologa či psychiatra, ale také úrovně péče o duševní zdraví obecně, včetně systému služeb.

Jednoznačně musíme přiznat, že systém péče o duševní zdraví u nás je zastaralý a celá oblast výrazně podfinancovaná. Správný systém péče není totiž jenom o přístupu k nejmodernějším psychofarmakům (tedy lékům), ale o přístupu k celému spektru služeb, jako je péče edukovaných praktických lékařů, ambulantních psychiarů, dále psychoterapie, dostatečná síť krizových služeb a lůžek, terénní multidisciplinární týmy, či komunitní služby. Důležité jsou také specializované služby např. pro děti a mladistvé, či naopak služby pro stárnoucí populaci.

Z resortu zdravotnictví ale konstantně zaznívá, že lékařská péče v Česku je vynikající. Jak je tedy možné, že právě v oblasti duševního zdraví „zaostáváme“?

Téměř za vším je třeba hledat peníze. (smích) Jak jsem již zmínila, konkrétně péče o dušení zdraví dlouhodobě čelí nedostatku finančních prostředků. Jen pro ilustraci – duševní onemocnění jsou v ČR nejčastější příčinou přiznání invalidních důchodů a příspěvků na péči. Celkové náklady na onemocnění mozku tvoří cca 5 %, navzdory tomu jdou do péče o duševní zdraví pouze 4 % z celkového zdravotnického rozpočtu. V jiných členských státech EU je to i dvojnásobek. Nemůžeme se pak divit, že v porovnání s jinými vyspělými zeměmi jsme skutečně pozadu, a když mluvíme o duševních nemocech či psychiatrii, vybaví se většině lidí obraz velkých psychiatrických nemocnic a stigma s tím spojené.

Aby to ale nevyznělo tak pesimistiky, i u nás se situace mění. Díky už zmíněné reformě péče o duševní zdraví došlo od roku 2017 k obrovskému posunu a všechny zmiňované typy služeb dostávají zelenou.  A to mě naplňuje optimismem, stejně jako přijatý Akční plán pro duševní zdraví na období 2020-30.

Možná, že „stigmatizace“ jako termín by mohla někomu připadat příliš vágní. Jak si tedy tento problém představit v praktické rovině?

Stigmatizace a diskriminace se projevují téměř ve všech oblastech života těch, kteří mají duševní problémy. V zaměstnání, v sociálních vztazích, v oblasti bydlení či vzdělávání. Diskriminačního jednání se dopouštějí dokonce i skupiny odborníků, např. lékaři a zdravotníci nebo sociální pracovníci. Míra stigmatizace a diskriminace lidí, kteří mají nějakou zkušenost s problémy v oblasti duševního zdraví, je jednoduše řečeno v Česku obrovská.

Většinu těch, kdo s českým zdravotnickým systémem nemají bezprostřední osobní zkušenost, nepochybně ve vaší odpovědi muselo zarazit, že ani někteří odborníci působící ve zdravotnictví nejsou schopni k lidem s duševními problémy přistupovat nezaujatě…

Bohužel je tomu tak. Z výzkumů vyplývá, že čeští lékaři jsou sice méně stigmatizující než obecná populace v ČR, nicméně stále víc než třeba obecná populace v Anglii. Např. jen polovina z nich si myslí, že lidé s duševním onemocněním by měli mít stejné právo na zaměstnání než kdokoliv jiný, jedna čtvrtina dotázaných souhlasí s tvrzením, že lidem s duševním onemocněním by neměla být svěřována jakákoli zodpovědnost.

U Zdravotnické záchranné služby se pak stigmatizace projevuje z jiného důvodu. Typicky se záchranář setkává s člověkem s duševním onemocněním v akutní fázi jeho onemocnění. V době, kdy je dekompenzovaný, má sebevražedné myšlenky nebo mu chybí náhled na realitu. To je však jen malou výsečí v životě člověka s duševním onemocněním. Pracovníci ZZS však ve své praxi nemají příležitost vidět osoby s duševním onemocněním v době, kdy se jejich stav zlepší či jsou plně zotaveny.

Za každým problémem je třeba vidět konkrétního člověka, máte také představu o tom, čemu čelí v kontaktu s lékaři sami lidé s duševními problémy?

Při rozhovorech s lidmi s duševním onemocněním vyšlo najevo, že mají reálné negativní zkušenosti s diskriminací od zdravotnických pracovníků, jedná se například o zastiňování somatických onemocnění na základě psychiatrické diagnózy u praktiků či zdravotníků ve všeobecných nemocnicích. Zdravotní problémy osob s duševním onemocněním jsou často zlehčovány i přehlíženy, setkávají se s tím, že si nemoc vymýšlí – i když je nakonec následně prokázána.  

Existují pro demonstraci toho, v jak moc rozsáhlé míře ke stigmatizaci a diskriminaci lidí s duševním onemocněním u nás dochází, nějaká „tvrdá data“?

Samozřejmě, pro zjišťování míry stigmatizačních postojů a diskriminačního jednání u široké populace i užších specializovaných skupin se využívají dotazníková šetření (realizovaná Národním ústavem duševního zdraví ve spolupráci s Centrem pro výzkum veřejného mínění), kde na základě jednoduchých otázek vycházejících z běžných situací zjišťujeme, jak se respondenti v daných situacích chovají a jak o tom uvažují.

Např. na otázku, jestli by jim nevadilo bydlet v sousedství člověka s duševním onemocněním, odpovědělo kladně jenom 30 % respondentů. Se sousedem s tělesným handicapem ale nemá problém až 93 % lidí. Pracovat s někým, kdo má duševní onemocnění, nechce dokonce až 75 % z běžné populace. A co je asi nejvíc alarmující, je, že i tak neformální vztah jako kamarádství se výrazně mění, když se člověk svěří, že má duševní onemocnění – jenom 34 % lidí nevadí kamarádit s někým, kdo má potíže v oblasti duševního zdraví…

Tak to tedy skutečně nezní zrovna povzbudivě…

…a to ještě musím dodat, že úplně stejná studie byla realizovaná také v Anglii či Katalánsku ve Španělsku. Např. s tvrzením, že „Lidé s duševním onemocněním jsou o mnohem méně nebezpeční, než si většina lidí myslí“ souhlasilo u nás jenom 23 % respondentů oproti 62 % v Anglii a 56 % v Katalánsku…

V tuto chvíli by se samozřejmě nabízela otázka – jak to změnit? Můžete tedy přiblížit, co přesně zahrnuje sousloví „destigmatizační aktivity“, na které se primárně zaměřujete?

Destigmatizačních aktivit je celá škála. Aby byly co nejvíc efektivní, je vhodné, aby byly dlouhodobé, zaměřené na konkrétní cílovou skupinu a reagovaly na její potřeby. Jinak budou zaměřené semináře pro záchranáře, jinak pro rodinné příslušníky lidí s duševním onemocněním, jinak pro veřejnou správu, či sociální pracovníky. Jedno mají ale společné – zvyšují povědomí o duševním zdraví a nemocech tím, že přinášejí příběhy a zkušenosti samotných lidí se zkušeností. Ti na našich vzdělávacích seminářích vystupují v roli tzv. peer lektorů.

To je destigmatizace ryze v rovině odborné, jak ale vysvětlit Čechům, kteří nechtějí mít souseda s duševním onemocněním, že je v noci např. nepřijde navštívit se sekerou v ruce? (Což samozřejmě zlehčuji…)

Destigmatizační akce pro širší veřejnost jsou samostatnou kapitolou, probíhají např. v okolí center duševního zdraví apod.  Například pod hlavičkou podzimní kampaně Týdny pro duševní zdraví nabízíme veřejnosti rozmanitý program v podobě koncertů, happeningů, výstav, divadelních a filmových představení, workshopů, dnů otevřených dveří, kulatých stolů, besed a diskusních fór o nejrůznějších aspektech duševního zdraví a mnoha dalších. Před vypuknutím epidemie covidu-19  jsme napočítali celkem 162 akcí ve 42 městech, do kterých se zapojilo 34 různých organizací. Akce Týdnů pro duševní zdraví probíhají po celé České republice a Iniciativa NA ROVINU společně s Fokusem ČR je jejich koordinátorem a odborným garantem. Velice oblíbený je i únorový festival Na hlavu, letos celý vysílaný online, takže jednotlivé programy je pořád možné zhlédnout na FB nebo YouTube.

Z toho, co jste doposud vysvětlila, je zřejmé, že situace v Česku rozhodně není ideální místo pro člověka s duševními obtížemi. S nimi se ale lidé budou i v kontextu aktuální koronavirové pandemie pravděpodobně potýkat ještě ve větší míře než doposud. Nepovede to k „normalizaci“ problémů s duševním zdravím? Nebo i zlepšení péče?

Jak výsledky už proběhlých studií jednoznačně potvrzují, duševní zdraví lidí se v souvislosti s epidemií covid-19 výrazně zhoršilo. Symptomy, které jsou charakteristické pro některou z psychiatrických diagnóz, vykazovalo až 30 % lidí v ČR (oproti 20 % před epidemií), stoupnul počet lidí s depresí, úzkostí i se sebevražednými myšlenkami.

Na začátku pandemie navíc byla adekvátní péče prakticky nedostupná, mnohé služby byly nuceny omezit svou činnost. S další vlnou se, naštěstí, podpora přesunula do onlinu, což alespoň části lidí dává naději, že na své problémy nezůstanou sami.

To, jestli se se zvyšujícím množstvím lidí, kteří v současné době zažívají psychickou nepohodu, zvýší i tolerance k těm, kteří žijí s diagnózami jako schizofrenie, bipolární afektivní porucha či těžká deprese, je těžké předjímat. Každopádně, důležité je, abychom nezůstali na půl cesty, abychom je dokázali nejen ve svém okolí tolerovat, ale plně přijmout a přiznat jim všechny práva bez výhrad a bez předsudků.

V podstatě o totéž usiluje také LGBTQ komunita – ta je „pro změnu“ stigmatizována kvůli odlišné sexuální orientaci nebo genderové identitě. A kromě toho samozřejmě právě u těchto lidí se mnohem častěji než u majority objevují i duševní onemocnění. Zaměřujete se ve svých aktivitách i na ně?

Téma stigmatizace komunity LGBTQ je zajisté hodně závažné. Iniciativa NA ROVINU se mu v rámci svých aktivit samostatně nevěnuje, problematika v rámci NUDZ však není opomíjená.  Dlouhodobě jí věnuje pozornost kolega z jiné pracovní slupiny RNDr. Michal Pitoňák, Ph.D., který zkoumá témata, jako jsou časoprostorové vyjednávání ne-heterosexuálních identit; homofobie ve školách; queer teorie; teorie menšinového stresu a jeho dopady na duševní zdraví ne-heterosexuálů; sociální epidemiologie HIV/AIDS; destigmatizace a LGBTQ psychologie.

Komunita LGBTQ+ lidí naše aktivity také sleduje, můžu připomenout např. besedu „Moje jméno není diagnóza“ kterou jsme zorganizovali ve spolupráci s Jakubem RA a jeho agenturou New Aliens, kde jsme se věnovali hlavně tématu nejčastějších psychických potíží u jejich nonmodelů a stigmatizaci spjaté s jejich nekonformistickým zjevem či vystupováním.

Homofobie v politice narůstá, upozorňuje Human Rights Watch17. 8. 2021

Pokud bychom zůstaly u paralely stigmatizace osob s duševním zdravím se stigmatizací LGBTQ lidí, do jisté míry se nabízí dodat, že LGBTQ komunita se za své přijetí snaží (s různou mírou úspěchu) aktivně bojovat. Bylo by možné např. uvažovat o tomtéž v případě těch, kdo mají duševní problémy?

Samozřejmě! Lidé s vlastní zkušeností s duševními onemocněními mají obrovský potenciál a sílu měnit situaci k lepšímu. Zkušenosti od nás, ale i ze zahraničí, potvrzují, že u jakékoliv (destigmatizační) aktivity nejvíc funguje, když jsou do ní zapojení samotní lidé s duševním onemocněním. V momentě, když sdílí své autentické zážitky, když potvrzují, že i s diagnózou je možné žít naplněný život, mít rodinu, zaměstnání, koníčky, dávají prostor širšímu publiku uvědomit si, že duševní zdraví je skutečně tvárné. Že se týká každého z nás, nezávisle na inteligenci, vzdělání, prostředí, z kterého pocházíme. Že je možné mít propad, ale zase se s pomocí rodiny, přátel či odborníků zotavit a být spokojený a šťastný.

Pro pomoc v oblasti duševního zdraví je možné obracet se na různé krizové služby. Konkrétně je k dispozici např. nonstop Linka první psychické pomoci (116 123), nonstop Linka důvěry Centra krizové intervence PN Bohnice (284 016 666), nonstop Linka krizového centra RIAPS (222 586 768) ad. Široký seznam dalších linek je k nalezení zde a také zde. Konrétně LGBTQ lidem je určena poradna S barvou ven