Proč jsme na sociálních sítích tak nudní? Mít jiný názor než ostatní si troufáme, jen když nás chrání anonymita
Na sociálních sítích nejsme upřímní
I když internet vznikl jako bezbřeze svobodný prostor, sami uživatelé nakonec postupně najeli na autocenzuru. Zejména na masově používaných sociálních sítích mají lidé tendenci vyhýbat se tématům, v nichž by se svým názorem mohli být v menšině nebo ostatní přímo naštvat.
Jak nám roste počet fanoušků, kteří náš sdílený obsah sledují, zvyšuje se i pravděpodobnost, že svými vyjádřeními někoho popudíme. Zatímco při večeři s přáteli jsme schopni odhadnout, jaké mají k diskutovaným tématům postoje a jak budou reagovat, v prostředí sociálních sítí to už tak snadné není. Proto jsme toho na sebe na svých profilech ochotni prozradit stále méně, co se týče životních postojů i našeho soukromí. Přiznejte se, kdo jste si v počátcích sociálních sítí poctivě vyplnil všechny absolvované školy, práce, bydliště, jména partnerů… a pro větší pocit bezpečí to pak postupně smazal.
O některých věcech je lepší mlčet
Vyhýbání se určitým tématům, názorům, myšlenkám není nic nového. Všimla si toho už v roce 1974 odbornice na komunikaci Elisabeth Noelle-Neumann, ovšem tehdy ještě v souvislosti s chováním voličů při volbách. Poukázala na existenci spirály mlčení, kdy se člověk veřejně kloní k takovému názoru, o němž si myslí, že ho má i většina ostatních. Proto lidé neustále sledují své okolí a všímají si, který názor je většinový a který se postupně odsouvá na okraj. Většinový názor pak bez obav hlásají, zatímco s vyjadřováním menšinového názoru jsou opatrní či se k němu přestávají prostě hlásit, až zcela umlknou.
Noelle-Neumann touto dynamikou vysvětlovala případy, kdy oproti předvolebním výzkumům vyšly ze sčítání voličských hlasů nečekané výsledky. Většinový názor totiž oproti tomu menšinovému získává stále větší a větší prostor, až to vypadá, že je rozšířenější, než ve skutečnosti je.
Strach z izolace jako noční můra
Proč se lidé tak ochotně přiklánějí k tomu, co dělá nebo co si myslí většina? Podle Elisabeth Noelle-Neumann je to kvůli podvědomému strachu z izolace. Jakmile se o člověku rozkřikne, že stojí v opozici k názoru většiny, přestane být přizýván k diskuzi, je odsouván na okraj, až se dostane do sociální izolace.
S rozmachem sociálních sítí se situace přece jen změnila. Ovšem k jinému, menšinovému názoru jsou tam lidé ochotni veřejně se hlásit pouze tehdy, pokud zůstávají v anonymitě. Už jsme si zvykli na to, že nejakčněji diskutují na Facebooku ti, kdo mají místo jména přezdívku, nebo si zvolili falešné jméno. Anonymně si troufnou vyslovit věci, které by tváří v tvář pod svou skutečnou identitou nikomu neřekli.
Samozřejmě že jsou na sítích pořád i ti, kdo svůj odlišný názor sdílejí často a rádi. Buď o něm jsou opravdu bytostně přesvědčeni a jsou především připraveni ho pak v shitstormu neúnavně hájit. Nebo prostě provokují rádi a je to součást jejich image – takových uživatelů je na sociálních sítích fůra, jistě se vám hned vybavilo nějaké jméno.
Zdroj: Giphy
Uvnitř stáda je to vždycky bezpečnější
Dalším jevem, který se na sociálních sítích často objevuje, je stádní chování. Lidé něco dělají ne proto, že by s tím až tak souhlasili, ale protože to dělají všichni ostatní. Stojí za tím jednoduchá, ale mylná úvaha, že když je něco hodně populární, musí na tom přeci něco být. Jenže ono to tak úplně není. Jen holý fakt, že něco dělá hodně lidí, ještě neznamená, že je to dobré či správné. Spousta záležitostí nezískává popularitu proto, že by byly tak úžasné. Jen prostě získají prvních pár fanoušků, jejich zájem přitáhne zájem dalších, až je z toho pořádné stádo.
Sdílení obsahu tvořeného samotnými uživateli internetu stádnímu chování nahrává. Sledujeme profily, které sledují ostatní, jdeme do restaurace, která má na webu nejlepší hodnocení, na e-shopu vybereme zboží, které má od zákazníků nejvíc hvězdiček. Všichni si napíšeme na profil Je suis Charlie Hebdo, i když jsme dosud o té redakci neměli ani tušení. Stojíme frontu před Apple Store na nový produkt, čímž zvyšujeme jeho vnímanou hodnotu. A na svých profilech se jeho vlastnictvím okamžitě pochlubíme.
Neztratit se v davu
Lidskou přirozeností je vyhýbat se konfliktům a existovat v klidném souladu se svým okolím. (Samozřejmě existují výjimky, ale takové lidi nemá nikdo rád.) Proto tíhneme k populárním trendům a zavedeným stereotypům, neboť jsou jistotou, že na nás nebude nikdo útočit. Ztratit se uprostřed davu je na jednu stranu velmi pohodlné.
Znamená to ale, že člověk hraje roli, která vyhovuje zbytku společnosti. Nebezpečím stádního chování je, že v zájmu klidu a splynutí s davem se vzdáváme své individuality. Stáváme se kopií ostatních. Je potřeba si upřímně odpovědět, proč denně přidáváme vyžehlené fotky na všechny své sociální sítě. Proč nosíme tuto značku – opravdu se nám líbí? Jaké jsou ty skutečné důvody, že jdeme na akci, která nás vlastně vůbec nebaví? Je možné být takto šťastný?
