Lidé více předstírají, než reálně žijí. Jsou ale chvíle, kdy se „nasazení masky“ rozhodně vyplatí

Dnes se více než kdy jindy image stává tím, na čem lidem nejvíce záleží. Není důležité, jak ve skutečnosti žijí, důležité je vše vykonávat „na efekt“. Je tedy logické, že je třeba zakrývat nedostatky, prezentovat úspěchy a případně předstírat, jak je vše skvělé. I když není. Proč se ale lidé snaží dělat lepšími, než jsou? A z jakého důvodu se selhání a chyby staly nežádoucími namísto toho, aby fungovaly jako stimul pro zlepšení a posunutí se vpřed?

Jsem jiný/á – lepší!

„Seberozvoj“ se dnes spíše než myšlenkovým směrem stal módním klišé. Lidé se snaží pracovat na tom, aby naplnili očekávání ostatních a samozřejmě i očekávání vlastní (která jsou však utvářena s ohledem na ta z okolí). Mnozí si tak kladou nezřídka nedosažitelné cíle a následně jsou zklamaní, že k nim nedospěli. To jiní se utápí v pocitu nedostatečnosti natolik, že si ani žádné cíle nevytyčují. Bez ohledu na konkrétní výsledky veškerého (ne)vynaloženého úsilí však po světě běhají i tací, kteří se snaží být lepšími alespoň na oko…

Ženám lámou srdce, v reálném životě žijí s mužem. Co nutí známé herce ke coming outu a jak orientace poznamenala jejich kariéry?16. 4. 2021

I když by jistě bylo možné hledat příklady takového chování v chytré a odborné literatuře, pravdu je, že se snahou „vypadat lépe“ (a to samozřejmě nejen z hlediska vizuálního) se potkáváme dnes a denně. Protože přesně takový je život na sociálních sítích, tam, kde jsou všichni krásní, šťastní a celý svět lze vidět skrze univerzální růžové brýle. Negativní obsah je nežádoucí – prostě proto, že všichni jako by žili v rámci tolik populárního sloganu „keep calm and carry on“. Mluvit o skutečných pocitech se nenosí a všichni jsou utvrzováni v tom, že okolí se má skvěle (a vlastně tak není důvod nemít se skvěle také). A když to nejde v reálu, může to jít alespoň virtuálně.

Předstírání se jednoduše vzato stalo součástí našich životů a někteří dokonce více předstírají, než žijí. Je totiž mnohem jednodušší být naoko spokojený než si přiznat, že někde vyvstal problém, který je třeba řešit. Vlastně lze tímto způsobem prožít i celý život – předstírat, že vše je v pořádku, nevyžaduje příliš mnoho odvahy – a rozhodně ne tolik, kolik je potřeba k tomu, aby člověk čelil veškerým svým obavám. Předstírání je zároveň i prostředkem, jak se vyhnout všem rizikům a udržovat při životě iluzi, že je člověk lepší, než je ve skutečnosti. Ovšem ne vždy je předstírání tak moc negativním jevem – vlastně může těm, kdo se cítí nejistí, i velmi pomoci…

Jsem někým jiným – a mám nadhled

Zatímco někteří lidé se potýkají obecně s tím, že jejich životy nejsou tak skvělé jako životy ostatních, jiní by sice tento stav rádi změnili, ale bojí se, že přitom selžou. Předstírání se pak týká všech. Jen v prvním případě se jedná o jev negativní, kdežto v případě druhém může být skutečně ku prospěchu.

„Svoboda nemá cenu, pokud nezahrnuje svobodu dělat chyby,“ řekl Mahátmá Gándí. Ovšem kromě schopnosti umět chyby dělat a také je přijmout se mnozí potýkají i s tím, že se již dopředu obávají toho, že selžou. Obavy z neúspěchu mohou být přitom doslova paralyzující. Ve výsledku pak způsobí jediné – člověk se neposune vpřed ani o píď. Definice neúspěchu je přitom velmi individuální – a to i proto, že každý má pro úspěch vlastní měřítka, hodnoty a přesvědčení. Nemluvě o tom, že co je pro jednoho neúspěchem, může být pro druhého skvělou zkušeností. Určitého selhání se pak během života bojí prakticky každý, ovšem pokud tyto obavy překročí únosnou mez, existuje pro tento stav i odborné označení – atychifobie. Tehdy se strach stává brzdou ve veškerém snažení.

Zdroj: Giphy

A právě v takovém případě může určitá forma předstírání přijít vhod. „Alter ego“ – či lépe řečeno vtělení se do někoho jiného jako při hraní určité role – je totiž podle psychologů velmi prospěšný nástroj pro odbourání stresu a nejistoty. I když to může znít docela bláznivě, právě distancování se od sebe samotného a nahlédnutí na konkrétní dění z jiné perspektivy či určitého mentálního odstupu může člověku pomoci při udržení kontroly nad emocemi.

Prospěšnost podobné praxe pak dokládá i studie z roku 2018, která rozdělila účastníky experimentu do dvou skupin – první si měla představit, že ji čeká důležitý test, druhá pak to, že bude testování pozorovat. Právě druhá skupina „pozorovatelů“ následně vykázala mnohem nižší stupeň pociťované nervozity a úzkosti. Být pozorovatelem – nebo cítit se jím – tedy může skutečně mnoha lidem ulehčit život. Totéž pak dokládá i další výzkum, který prokázal velmi pozitivní vliv smýšlení o sobě ve třetí osobě, pokud je člověk nejistý nebo nervózní – lidé tak totiž mojí šanci nahlížet na situaci zvenčí, což jim od stresu pomáhá. A je nutné říci, že tuto tezi potvrdila i nižší zkoumaná srdeční frekvence a hladina krevního tlaku těch, kdo v rámci studie volili právě „odosobněný přístup“.

Cílem této metody samozřejmě není podpoření rozvoje schizofrenie a „pěstování si“ alternativní osobnosti – přeci jen zkusit myslet jako někdo jiný ještě neznamená, že je nutné někým jiným se stát, ale právě použití alter ega poskytuje možnost udělat krok zpět, ustoupit od bezprostředních emocí, získat širší perspektivu a také udělat chyby a přijmout je v méně intenzivní podobě.

Gayové poznají jiné gaye po čichu. Proto pokud hledáte „Pana božského“, vsaďte na svůj nos. Má to ovšem svá úskalí – gayům voní také heterosexuální ženy21. 4. 2021

Prostě nejsem dokonalý/á…

Ať už ale usilujeme o zbavení se masky někoho „dokonalého“ a „bezchybného“, nebo si naopak masku snažíme nasadit proto, abychom se vypořádali s vlastními strachy, snaha o to být lepším člověkem začíná v momentě poznání, že všichni jsme lidé – lidé, kteří dělají chyby – a že neúspěch rozhodně není koncem světa.

To ostatně dokládají i příklady těch, kdo během své kariéry sice selhali, ale přesto jsou dnes úspěšní. Např. Michael Jordan, jeden z nejslavnějších basketbalistů, byl během středoškolských studií vyřazen ze školního týmu, protože jeho trenér si myslel, že nemá potřebně dovednosti. Warrena Buffeta, který je řazen mezi nejúspěšnější podnikatele světa, zase nepřijali na Harvard. A Richarda Bransona, miliardáře a majitele značky Virgin, pod níž je sdruženo více jak 400 firem, vyhodili rovnou ze střední. Ani jeden ze zmiňovaných mužů se však svého cíle nevzdal. Kdyby ano, příležitosti, které přišly následně, by zůstaly nevyužité a úspěch by se rozhodně nedostavil.  I když ne každý má šanci stát Warrenem Buffetem, určitě není od věci alespoň se o to pokusit. A to bez ohledu na možný neúspěch…