Rovnost pohlaví, volná láska a omezení plýtvání jsou utopické vize 16. století. Bojovat za moderní utopii bychom ale měli i dnes
Od doby, kdy anglický právník, státník a spisovatel Thomas More vydal text pod názvem Utopie, uplynulo již téměř 500 let. Ačkoliv More je dnes většinou znám jen v kontextu prvního užití slova „utopie“, jeho dílo ovlivnilo prakticky celý svět, mnoho dalších autorů, ale také různé filozofické směry a politická hnutí. A sny o utopické společnosti jsou nám vlastní i dnes. V době, kdy lidstvo čelí klimatické krizi (překvapí někoho, že již existuje koncept „ekotopie“, tedy utopického modelu fungování světa s důrazem na ochranu klimatu, do nějž je mj. zahrnována také dle některých nesplnitelná americká dohoda Green New Deal?), vymírání druhů a také extrémním nerovnostem napříč světem jsou snad ještě intenzivnější než kdy dříve. Protože kdo by si nepřál žít tam, kde tyto problémy neexistují?
Utopismus jako filozofie přitom zahrnuje celou řadu způsobů, jak vytvořit lepší společnost. Prvním krokem může být zdánlivě jednoduché (ale silné) prohlášení, že současný stav je neadekvátní a že vše může být jiné – a lepší. I v historii pak existuje řada příkladů těch, kdo se pokusili zpochybnit status quo a rozhodli se bojovat za změnu (např. Martin Luther King snil o společnosti bez rasové segregace, sufražetky zase bojovaly o volební právo žen a potažmo rovnost pohlaví atd.). Jak navíc historie ukazuje, i mnohé dnešní trendy, které považujeme za výdobytek moderní doby, byly nejen uvažovány, ale konkrétně popsány již v dávné minulosti. Autorů, kteří ve svých dílech popsali utopické vize, byla totiž řada – a jejich tématy byla nejen rovnost mezi pohlavími, ale také únik před patriarchátem, myšlenka volné lásky či snaha mít nad společností nepřetržitý dohled. Až by se dalo říci, že dnes vlastně v tom, co bylo dříve za utopii považováno, reálně žijeme…
Utopické myšlenky 16. století: rovnost mezi lidmi a volná láska
Utopie byl termín, který More užil k popisu specifické ostrovní komunity, jež žila ve zcela ideálních podmínkách a podléhala také zcela ideální vládě. Obyvatelé však byli také neustále sledováni a byl prováděn dozor nad prováděnou prací. Nic jako soukromé vlastnictví neexistovalo – jednou za tři měsíce se však konaly směnné trhy, kam lidé mohli přijít a vzít si, co potřebovali (dnes tolik moderní swap skupiny tedy v této perspektivě rozhodně nejsou novou myšlenkou, podobně jako snaha o recyklaci a omezení zbytečné nad/produkce…).
Morova kniha, která poprvé vyšla v roce 1517, však rozhodně nebyla první a ani poslední, která si s myšlenkou určité podoby utopie zahrávala – objevuje se i v díle Platóna, v němž Sokrates popisuje komunistický, rovnostářský městský stát, který je veden filozofickými strážci (a nutno říci, že jimi byli jak muži, tak i ženy) a tvoří jej specifické „nové rodiny“. Ty jsou výsledkem každoročních orgií, z nichž se rodí děti, které nemají povědomí o svém původu a rodičích a jsou vychovávány státem.
Ačkoliv utopickou vizi společnosti z historického hlediska představila poměrně velká řada myslitelů a autorů, v drtivé většině případů byli jejich autory muži. Ovšem jak známo, výjimka potvrzuje pravidlo, již v roce 1405 tak ve Francii vyšla publikace z pera Christine de Pizan s názvem Kniha města dam popisující ideální ryze ženské město, jež se pro všechny obyvatelky stalo únikem před patriarchátem.
Jednoduše řečeno, na utopický ideál je samozřejmě možné nahlížet různě, v básni The Land of Cockaygne se tak např. objevuje představa společnosti, kde si jsou muži a ženy rovni, neexistují zde žádné autority a země funguje bez jakékoliv práce. A co je třeba říci – i zde vystupuje do popředí myšlenka volné lásky (a to i v případě mnichů a jeptišek), která je samozřejmě v rozporu s vizemi Mora, který sice do jisté míry smýšlel pokrokově (v době, kdy vychovával své dcery, velmi dbal na jejich vzdělání, což na přelomu 15. a 16. století nebylo zrovna běžné), ovšem jeho vize dokonalé společnosti byla velmi puritánská a rozhodně nestavěla na jakýchkoliv požitcích. „Neexistují žádné vinárny, žádné pivnice, nevěstince, žádná tajná místa k setkání. Každý vás sleduje, takže jste prakticky nuceni pokračovat ve své práci a správně využívat čas,“ píše More.
Bez ohledu na konkrétní pojetí utopie je ale zřejmé, že už před mnoha stovkami let lidé uvažovali o tom, jak by jejich život mohl být „lepší“, a také si uvědomovali konkrétní nedostatky společenského systému, v němž žili. Ať už si totiž autoři/ky představovali utopii jakkoliv, jednu věc měly jejich myšlenky společnou – snažily se utvoření spravedlivé společnosti, takové, v níž by neprofitovali jen bohatí a vlivní.
Když utopie ožije
Kromě společenské rovnosti apod. však v minulosti byly za utopické pokládány i myšlenky ryze technologického pokroku. Francis Bacon v knize Nová Atlantida hovoří o tom, že stát by měl zřídit speciální vědeckou školu, kde by byly vynalézány stroje, jež by Anglii zajistily světové prvenství. Utopií byla tehdy letadla (Bacon píše o strojích, které napodobí let ptáků) a ponorky (v podání Bacona tedy lodě a čluny pro plavbu pod vodou).
Zdroj: Giphy
Ačkoliv mnohé utopické myšlenky se dnes staly skutečně žitou realitou, v minulosti došlo i k pokusům utopicky organizovat celou společnost. Např. v Británii tak v 17. století došlo k puritánské revoluci a svržení krále – monarchie padla a hlavou země se stal Oliver Cromwell. Jelikož jím prosazovaný nový systém zapovídal zábavu a oslavy (a to včetně oslav Vánoc), tanec, divadlo apod., nikoho asi nepřekvapí, že po 15 letech se lidé vzbouřili a nové uspořádání společnosti padlo. Cromwellův experiment pak skončil návratem krále Karla II. zpět na trůn. A podobný osud stihl i ostatní pokusy o život v utopii.
Je ale nepopiratelným faktem, že na základě některých vizí následně vznikly různé modely chování a společenských uspořádání, např. vznik odborových organizací plyne z původně utopického díla Roberta Owena, který v roce 1825 založil v Indianě utopickou družstevní vesničku. Její fungování sice během dvou let kompletně selhalo, sama myšlenka družstevnictví však přetrvala…
Proč žádný svět nemůže být dokonalý?
Ať už jsou ale utopické vize jakékoliv, jeden zásadní problém je spojuje – lidé jednoduše nemají rádi, když jim někdo diktuje, co mají dělat. Přitom představa o ideálním (utopickém) světě se samozřejmě člověk od člověka liší. Není tedy divu, že postupem času si i literární autoři spíše než utopii oblíbili dystopii. Sci-fi. V jednom z klasických děl z daného žánru pak lidé žijí v podzemních buňkách a jsou s ostatními propojeni pomocí obrazovek…A tak – i s ohledem na to, že mnohé v minulosti utopické vize jsou dnes pro nás součástí každodennosti – bychom měli v dosahování zdánlivě nedosažitelného raději brzdit. „Stroj nás živí, obléká, zajišťuje bydlení, skrze něj mluvíme jeden k druhému, vidíme jeden druhého, máme v něm svoji bytost. Stroj je všemocný, věčný a požehnaný,“ píše totiž v textu The Machine Stops z roku 1909 E. M. Forster.
Na druhou stranu je ale zřejmé, že to, co se nám v minulosti zdálo nedosažitelné, se postupem času podařilo prosadit. Mnohé dokonalé světy tedy samozřejmě nemusí být realizovatelné (či přímo žádoucí), což ale neznamená, že bychom se měli představám o možném ideálu vyhýbat a přestat usilovat o lepší budoucnost. Protože minimálně odstranění extrémních nerovností ve společnosti je poměrně dosažitelný cíl. A pokud k němu mohou přispět i utopické vize, tak proč se jich vzdávat?
