Démoni nepatří jen do hororů. V případě LGBTQ lidí jsou zdrojem mnoha problémů, jejichž hlavní příčinou je odlišnost

Démonem většina z nás rozumí nadpřirozenou bytost, která rozhodně nemá zrovna kladné charakteristiky. Ačkoliv dnes se démoni objevují zejména v hororových snímcích, s jejich existencí pracují také mnohá náboženství a různé magické tradice. Vlastní démony může mít ale i každý z nás – a tehdy se (v tom lepším případě) jedná o příčinu toho, proč se nám nedaří zcela naplnit svůj potenciál. V případě horším však vnitřní démoni mohou být zdrojem mnohem zhoubnějších problémů – a tehdy platí, že jim jsou vystaveni především lidé, kteří z jakýchkoliv důvodů nenaplňují všeobecnou představu o tom, jací by měli být. Není tedy divu, že klasicky jsou největšímu tlaku okolí, ale nakonec i tlaku ze strany vlastního vědomí vystaveny různé minority, tu LGBTQ nevyjímaje.

S vlastními obavami, strachy či pochybnostmi se potýká praktický každý – jako by v sobě lidé měli svého vnitřního kritika, který stále zvedá varovný prst, že bude veškeré člověkem vynaložené úsilí sabotovat. Zatímco někteří ale tyto hlasy svých vnitřních démonů nevyslyší, jiní jim podlehnou. V tomto momentě by se samozřejmě bylo možné obrátit na psychologickou literaturu a začít se zaobírat duševním zdravím. Ovšem i s ohledem na západní realitu a naopak východní moudrost (a také fakt, že „vnitřní démon“ tak úplně do diskursu klinické medicíny nezapadá) je možná více namístě začít hledat souvislosti toho, proč mnohdy lidé bojují sami se sebou, dělají iracionální, ale třeba i sobecké věci jednoduše ze strachu o sebe sama, trošku někde jinde.

Kolektivismus není sprosté slovo, příslušníci mladých generací dávají (hyper)individualismu sbohem3. 3. 2021

Pečuj o své démony!

Tsultrum Allione platí za jednu z nejvýznamnějších ženských buddhistických učitelek dnešního Západu a její kniha s názvem Feeding Your Demons (v češtině byla publikována pod názvem Pečuj o své démony) nabízí velmi užitečný náhled na dnešní společnost z perspektivy poznání, kterým lidstvo disponuje již po tisíciletí. Podle Allione tedy všichni vnitřní démoni, s nimiž se ženy a muži dennodenně potýkají, nejsou v podstatě odlišní (a ani méně děsiví) od těch, s nimiž byli konfrontování již starověcí mystici. „Démoni, to jsou naše posedlosti a strach, chronické nemoci nebo běžné problémy, jako jsou deprese, úzkosti a různé závislosti. Nejsou to žádní krvelační duchové číhající na nás na nějakých temných místech. Přebývají v našem nitru, jedná se o síly, s nimiž bojujeme sami v sobě. Jsou to naši vnitřní nepřátelé, kteří podkopávají naše nejlepší záměry,“ píše autorka.

A jak se vnitřní démon vlastně projevuje? Je to takový kritik na pořádné dávce steroidů, který vznikl s ohledem na kulturní vnímání toho, co je považování za „normu“, jak je definován úspěch, bezpečí a štěstí, a to v naprosto univerzální podobě bez zohlednění individuality jednotlivce. Přiživován je médii, reklamami, kulturními příběhy, jednoduše obsahy, které k nám proudí ze všech stran a snaží se ukazovat jedinou vhodnou podobu „správné reality“.  Jakmile se ale od ní člověk odchýlí, na tahu je právě vnitřní démon. Ten přitom může zpočátku vypadat docela nevinně – člověk např. dospěje k úsudku, že je líný, hloupý, nemilovaný, nemá žádnou hodnotu apod. Bohužel záhy poté přichází snaha dokázat si, že opak je pravdou, což je první krok k pomyslnému pádu do propasti. Protože ani sebevětší snaha přesvědčit sebe sama, že se jedná jen o potýkání se s domnělými problémy, k jejich zmizení nevede. Stejně tak v tomto boji nijak nepomáhá ani snaha vnitřní démony přehlušit – klasicky pomocí alkoholu, drog, sebepoškozování apod.

Každý má svého démona, ovšem LGBT lidé jich mají zástupy

S ohledem na výše řečené je tedy jasné, že napříč společností existují také skupiny lidí, které jsou působení vnitřních démonů vystaveny více než jiné – a to z prostého důvodu určité odlišnosti. A naprosto klasickou minoritou, jež podobným stavům čelí, je LGBTQ komunita. Ať se nám to líbí, nebo ne, konkrétně v případě LGBT mládeže je totiž statisticky čtyřikrát vyšší pravděpodobnost spáchání sebevraždy než v případě mládeže heterosexuální.

Dle průzkumu z roku 2014 si pak více jak polovina LGBTQ dospívajících někdy záměrně ublížila a 42 % komunity někdy vyhledalo lékařskou pomoc kvůli duševním potížím (s nimi se pak ve významné míře potýkají také transgender lidé). Běžnou formou „samoléčby“ je samozřejmě právě zneužívání alkoholu (u gayů a bisexuálů je nadměrné pití dvakrát častější) a drog, které je podle nedávné studie LGBT Foundation dokonce až sedmkrát častější než v běžné (heterosexuální) populaci.

Hlavní příčinou tohoto stavu ale samozřejmě není odlišná sexuální orientace nebo genderová identita jako taková, ale přístup většinové společnosti ke všem LGBTQ lidem. Ti totiž vyrůstají v prostředí, které jim (dle konkrétní lokality) dává více či méně najevo, že jsou jiní a „vyčlenění“. Pokud bychom se tedy vrátili ke vnitřním (a „promlouvajícím“) démonům, tento by s největší pravděpodobností říkal, že člověk není hoden lásky (ostatně, to do jisté míry předjímá i legislativa, která v mnoha zemích včetně České republiky neumožňuje lesbám a gayům uzavřít regulérní sňatek), uznání (protože diskriminace LGBTQ existuje napříč celým světem) apod.

Zdroj: Giphy

Samozřejmě zmiňované negativní představy pramení především z historicky dané nenávisti, která byla v historii novodobé stvrzena také zákony, jež po dlouhá desetiletí konkrétně homosexualitu stavěly mimo akceptovatelný standard a také ji penalizovaly. Homofobie a transfobie jsou ale i dnes tématy, která na ty, kdo se identifikují jinak, než stanovuje norma, tvrdě dopadají. A ačkoliv např. termín „gay“ dnes již není nijak emočně zabarven, s „buznou“ a „buzerantem“ je již situace jiná.

Sbohem, mýdlo! Nikdy jsme se nepotřebovali mýt méně než dnes, přesto se umýváme víc než kdy dřív. A je to chyba22. 3. 2021

I když Tsultrum Allione v souvislosti s „překonáním“ svých démonů tvrdí, že pokud s nimi člověk začne bojovat, vlastně je tím jen posílí, a správnou cestou je tedy postavit se jim tváří v tvář a pokusit se jim porozumět, v případě LGBT lidí je to postup poměrně problematický. Na druhou stranu – již samotné uvědomění si, že odlišnost (a vlastní identita člověka) rozhodně není tím, čím je nutné se trápit, může být jistě osvobozující. A to zejména pokud toto přesvědčení pramení z všeobecného společenského diskursu, že někteří lidé si zaslouží více respektu a uznání než ostatní. Prvním krokem k porozumění vlastním vnitřním démonům tedy v tomto případě může být např. pochopení, že vlastní hodnotu si určuje především každý/á sám/a.