Jiří Kos (27): Lidé by měli být sami sebou a na nic si nehrát, jedině tak budou žít šťastný život

Jiří pochází z jihu Čech, narodil se kousek od Třeboně, ale již více než šest let žije v Praze, kde aktuálně dělá administrativu v nemocnici a tvoří svou vlastní knihu. Jiřího jsme oslovili v rámci projektu LUIDER, ve kterém budete moci poznat svobodné muže Česka trochu více do hloubky. Všichni jistě znáte seznamky jako Tinder či Grindr, kde často vidíte fotku a jen pár informací. My jsme se rozhodli představit české muže trochu blíže a podívat se tzv. „pod pokličku“.

Co tě z jihu Čech přivedlo do Prahy?

Byl to jeden kluk, se kterým jsem se dal dohromady. On bydlel v Praze a já na jihu Čech, kde jsem tenkrát často jezdil do Budějovic. Jednoho dne jsem si řekl, že když už jezdím do Budějovic, proč ne Praha? Přestěhoval jsem se, našel jsem si tady práci, postupem času jsem si na Prahu dost zvykl a už se tady cítím jako doma. Náš vztah sice skončil, ale já už jsem se nechtěl vracet zpátky, protože mám Prahu strašně rád. Je to opravdu nádherné město a mám tady spoustu kamarádů.

Co se ti na Praze líbí ze všeho nejvíc?

Určitě kina a divadla. Rád chodím na nové i staré filmy a také na různé hry. Je tady i spousta zajímavých menších scén, které jsou možná lepší než ty větší. Pak je zde mnoho možností sportovního vyžití – například horolezectví, které v jiných velkých městech moc dělat nelze. K dispozici je zde i dostatek fitness center. Co se týče nějakého programu, vždy když mám náladu někam jít, podívám se na internet a každý den najdu něco, co můžu dělat. Člověk se zkrátka vždycky nějak zabaví. Navíc je tady více gayů, takže i více příležitostí k seznámení.

Není to větší množství gayů někdy na škodu? Není pak těžší si někoho „vybrat“?

Občas je to docela náročné. Je pravda, že i někteří kluci jsou na všechno dost nároční. Já jsem naučený, že se prostě s někým potkám a uvidím. Když to půjde, tak to půjde, a když ne, tak to prostě nepůjde. Jednoduché. Někdy mám pocit, že se tady kluci přebírají jak ovoce v obchodě.

Kde nejčastěji vzniká tvůj první kontakt s potenciálními partnery?

Ze začátku určitě Grindr a Tinder, ale třeba i Instagram. Nicméně já na hledání teď úplně nemám čas a nevěnuju se mu tolik, protože si zařizuju byt. Psaní si s někým mě moc nebaví a jsem rozhodně pro sejít se osobně, protože pak víš, jak ten člověk reaguje, jak se chová a vypadá. Někdo může být krásný, ale pak jej vidíš naživo a je doslova prázdný. Někdo má zajímavou osobnost a je sympatický, i když se ti třeba nelíbí na fotce. Takhle to bylo s mým expřítelem. Na fotkách se mi nějak extrémně nelíbil, ale když jsme se potkali, zjistil jsem, že má opravdu nádherné oči, které na fotkách nevynikly. Je pravda, že člověk občas hodně přebírá a pak zjistí, že je to úplně zbytečné, takže určitě všem radím, ať se raději domluví na tom, že se uvidí osobně.

Je bez debat, že je Praha centrem, co se týče života v rámci LGBT+ komunity. I to byl jeden z důvodů, proč jsi tady zůstal?

Je pravda, že jsou tady lidé více otevření, když vidí nějakého gaye, takže když půjdeš se svým přítelem ruku v ruce, většina lidí si toho ani nevšimne, zatímco kdybychom šli v nějakém menším městě, budou všichni divně koukat a bylo by to nepříjemné.

Ale ani Praha není stoprocentně bezpečná, viz. nedávný případ útoku, který zažil náš šéfredaktor Jakub Starý…

Jsou lidi, kteří prostě mají problém, ale svůj problém, a pak jej takto řeší…

Homofobie v politice narůstá, upozorňuje Human Rights Watch17. 8. 2021

Jak vnímáš homofobii a například odsuzování festivalu Prague Pride?

Když začnu festivalem, mnoho lidí jej odsuzuje z toho důvodu, že se tam prezentují různé fetiše, ale když jsem tam byl já, bylo to příjemné a byly tam dokonce i rodiny s dětmi a spousta normálních lidí. Lidé by neměli věřit jen tomu, co vidí v médiích a co je protežováno. Co se týče homofobie jako takové, někteří lidé se snaží druhé shodit, což je normální lidská vlastnost. Mnoho lidí to nedokáže přijmout z toho důvodu, že jsou uvnitř nějakým způsobem nestálí. Já zastávám názor, ať si každý dělá, co chce, pokud do toho nevstupuje násilí. Já také musím koukat na heterosexuální lidi, jak si občas dávají pusu, a také mi to nevadí. Láska je láska a láska je krásná. Když to někomu vadí, bohužel, ale takoví lidé prostě žijí a jsou. Každý má svůj život, a když to vyloženě nezasahuje do něčích práv, je to v pořádku.

Pocházíš z maloměsta, ve tvém okolí už to o tobě všichni vědí?

Jasně, jsem naprosto otevřený. Jsem gay a jsem to já. Nestydím se za to a určitě to nechci nijak měnit a poslouchat, že bych měl dělat něco jinak.

Teď to říkáš velmi odhodlaně, ale asi chvíli trvalo, než sis to takhle uvědomil?

Určitě ano. Bylo to těžké, ale hlavně proto, že do mnoha lidí je nějakým způsobem vštěpováno, že je to špatně. Tohle bychom měli napravit a myslím si, že by jistou nápravu mohli udělat homosexuálové s dětmi, aby ukázali, že ten „základní model rodiny“ není jediný možný. Potkal jsem dokonce pár gayů, kteří nejsou otevření a jsou považováni za heterosexuály. Jejich jediný motiv k tomu je, že se bojí porušit svou mužnost… Jako by se báli, že jim to něco vezme. To ale není pravda. Pokud budou žít otevřený život, budou daleko šťastnější a hlavně sami sebou.

Já jsem si svou orientaci začal uvědomovat někdy ve druháku, když jsem se zamiloval do jednoho kluka u nás ve škole. Když jsem mu to řekl, nedopadlo to dobře, protože jsme se spolu přestali bavit. Zhruba ve čtvrťáku už jsem byl zcela otevřený a věděli to o mně i všichni kluci, se kterými jsem měl paradoxně lepší vztahy než s holkami. Aktuálně mám však ironicky více kamarádek než kamarádů. Ale jak říkám, to uvědomění bylo těžší, pak už to šlo nějak samo. Dnes žiju otevřeně, ale samozřejmě to neříkám každému jako první věc, podle mého je to soukromá věc, a když se s někým potkám, nedozvídám se hned, jestli má rád muže nebo ženy.

Pokud to není tajné, co teď v Praze děláš a kde pracuješ?

Aktuálně dělám administrativu v nemocnici. Dříve jsem se věnoval ještě produkci a režii, ale to teď moc během pandemie nefrčelo a už mě to nějak odradilo. Mimo to jsem teď dopsal svou první knihu, která bude za pár týdnů vycházet, a zrovna k ní běží projekt na Hithitu (více zde), který by mi mohl pomoct zaplatit náklady na vydání, ale když to nepůjde, vydám si ji vlastním nákladem. Jedná se o fantasy román, který bych nějakým způsobem přirovnal k Avatarovi, ale není to vlastně vůbec podobné. Jde jen o to, že se jedná o úplně jiný, nový svět. Je to sci-fi a dohromady budou tři díly. Teď bude vycházet první a uvidíme, jak bude úspěšný.

Kniha je určena lidem 15+. Je tam poměrně dost násilí a sexu a je to docela drsné. Děj se odehrává ve středověku, kde se děly různé hrozné věci
Foto: se souhlasem Juana Calderóna

Psaní je tvůj hlavní koníček?

Ano, moc mě to baví a rád vytvářím různé příběhy. Mám v plánu další, až dopíšu tuto sérii, což bude za dlouho, protože jen první díl jsem psal pět let. Je však pravda, že jsem vymýšlel celý svět a hodně postav, což už do dalších dílů budu mít. Aktuálně mám hotových 100 stránek druhého dílu, ale jsem teď trochu lenivý, protože během léta moc nepíšu. Do budoucna mám dalších asi pět až deset motivů a nápadů, které by šly napsat, a kdyby se něco z toho do budoucna podařilo zfilmovat, byl bych opravdu šťastný. Cítím v tom velký potenciál, on ti svět totiž občas říká, co máš dělat, a mám pocit, že mi teď říká, ať se zaměřím hlavně na psaní a nedělám nic jiného.

Jsi takhle hodně duchovně založený? Na jednu stranu říkáš, že vnímáš, co ti říká svět, a na druhou stranu tak trochu vlastní svět tvoříš i ve své knize…

Jsem realista, ale rád občas v myšlenkách utíkám někam jinam, nechávám je jen tak plynout a naslouchám svému nitru. Hodně se zaměřuju i na své pocity.

Promítá se do tvého knižního příběhu i něco, co se týká gay tematiky?

V prvním díle ne, ale ve druhém díle něco bude, ale to bych si zatím nechal jako tajemství.

Podrobně jsme probrali jeden z tvých koníčků. Co nějaké další?

Kromě již zmiňovaného kina a divadla mám rád sport a těší mě, že konečně otevřeli fitness centra. Baví mě běhání, plavání, horolezectví a obecně mám hodně rad prožitky všeho druhu a snažím se užívat si života. Vždy rád vyzkouším cokoliv nového.

Kdyby sis měl představit ideální první dovolenou, jak by probíhala a kde by se odehrála?

Měl bych teď odjet do Athén, takže asi něco takového. Láká mě spíše objevování památek než ležení na plážích. Tam bych se vyvalil pouze na den nebo na dva. Baví mě třeba také potápění, takže někde na Bali by se mi líbilo. Rád poznávám kulturu těch zemí a moc by mě potěšila třeba návštěva místního divadla.

Počet úmrtí souvisejících s klimatickou změnou se celosvětově zvýšil o 74 procent, ukázala studie23. 8. 2021

Představ si, že jdeš s někým na první rande, jakou věc bys na něm nepřekousnul?

Nemám rád, když má někdo moc velké ego a když si někdo myslí, že je něco víc. Takové lidi automaticky odškrtávám. Nemám rád ani „hysterky“, které mají přehnané reakce a jsou to takové ty stíhačky, kterým například nenapíšeš dvě hodiny a okamžitě ti začnou psát, proč na ně kašleš, a podobně. Jak by to potom asi vypadalo ve vztahu, kdybych se s někým takovým dal dohromady? (smích)

Někdy v budoucnu bych třeba chtěl mít děti, možná i své či od partnera. Ale nevadilo by mi si k nim ještě nějaké adoptovat, protože si myslím, že když už jsme zrozeni k tomu, že děti přímo s partnerem mít nemůžeme, alespoň bychom světu pomohli adopcí. Zatím o tom úplně reálně nepřemýšlím a nemám ani partnera a práci, kterou bych chtěl mít, abych děti zajistil, ale po třicítce si dokážu představit, že něco takového začnu budovat. Zatím mi stačí kočka. Ta se o sebe postará sama, a navíc má devět životů. (smích)

Jsi člověk, který hodně plánuje do budoucna?

Spíše ano, protože se samozřejmě zajímám o to, co se bude dít. Teď jsem se rozhodoval, jestli chci v Praze zůstat, nebo se vrátit zpátky, a vypadá to, že bych tady chtěl zůstat a do budoucna si vzít hypotéku. Co mi aktuálně chybí, je nějaká lepší práce a partner, ale nijak na to nespěchám. Neplánuju na sto procent, ale říkám si co a jak, protože si musím život alespoň trochu promyslet, abych neudělal nějakou hloupost.

Zmiňoval jsi adopci a další věci. Kdybys měl možnost u nás v Česku něco změnit, co by to bylo? Dejme tomu, že jedna věc by se týkala gay komunity a jedna by byla obecná…

Pro komunitu je to určitě adopce, a co se týká státu obecně, asi bych definitivně vymazal koronavirus a odstranil bych současnou vládu, ale ta už snad brzo půjde pryč sama.

Je nějaká věc, kterou bys udělal sám pro sebe?

Přál bych si, aby se mi podařilo vydat zmiňovanou knížku a aby měla úspěch. A také bych rád byl zkrátka šťastný.

Mohl bys do nějaké míry popsat typ kluka, který se ti líbí?

Obecně mám rád vyšší a svalnaté kluky, ale to nemusí být. Třeba můj expřítel neměl žádné přehnané svaly. Mluvím zkrátka pouze o tom, co mě upoutá, když někdo takový okolo projde. Můj poslední partner mě utáhnul na své oči a byla mezi námi obrovská chemie. Ve finále, když se s někým potkáš, na některé věci prostě nedbáš a zjistíš, že je vlastně nepotřebuješ. Myslím si, že i chyby jsou super a že se do nich pak paradoxně zamiluješ. Důležitá je hlavně komunikace – ti dva lidé by měli být schopni promluvit si o všem. Tím myslím opravdu o všem, ať už se to týká vztahu, sexu, či čehokoliv dalšího.

Budete-li mít zájem Jiřího kontaktovat, můžete tak učinit na jeho Instagramu ZDE.

Zdroj: Jan Witek