Jirka Cihlář: „V Praze je hledání partnerů doslova zoufalé. O jednorázovky nestojím, hledám romantiku u večeře při svíčkách“

Jirkovi je 23 let a původem pochází z Jihlavy. Již nějakou dobu žije v Praze, kde poskytuje kosmetické služby. Jirku jsme oslovili v rámci projektu LUIDER, ve kterém budete moci poznat svobodné muže Česka trochu více do hloubky. Všichni jistě znáte seznamky jako Tinder či Grindr, kde často vidíte jen fotku a pár informací, my jsme se rozhodli představit české muže trochu blíže a podívat se tzv. „pod pokličku“. Proč si Jirka myslí, že hledání partnerů v Praze je zoufalé? Více v rozhovoru níže.

Na úvod budu rád, když mi o sobě povíš více informací. Odkud jsi a co tě zavedlo do Prahy?

Původně pocházím z Jihlavy a narodil jsem se do sportovní rodiny. Můj taťka je profesionální hokejista a také z toho důvodu jsem 9 let hrál hokej. Nebyla to úplně dobrá volba rodičů, protože jsem se strašně trápil a myslím si, že mě to trošku poznamenalo i do budoucna. Rodiče totiž počítali s tím, že budu druhý Jaromír Jágr, ale už 10 let jsem věděl, že jsem někde jinde a že mezi hokejisty úplně nezapadám. Naši si však stáli za tím, že hokej hrát budu a nedali mi volnou ruku, abych se rozhodl, co mě baví.

Měl jsem spíše tvrdší výchovu, což je z jedné strany samozřejmě dobře, ale i díky tomu jsme se s našima hodně odcizili a pořád to nemůžu nějakým způsobem překousnout. Kdyby nebylo mých nejlepších kamarádek z Jihlavy, nevím, jak bych to zvládl. Je vlastně celkem dost smutné, že mě mí rodiče neznali tolik, jako mé kamarádky, což mě jako syna mrzí, protože na prvním místě by dle mého měli být oni. Ale ve finále jim rozhodně za výchovu děkuju, protože jinak bych dnes nebyl tam, kde jsem. Dnes jsem jim například vděčný i za to, že se starají o mého psa, kterého jsem si pořídil s bývalým partnerem a nemůžu ho mít u sebe v Praze.

Jak taková tvrdá výchova vypadala?

Vše se neslo v duchu sportu. Ve čtyři ráno jsem vstával na tréninky, brečel jsem, nechtěl jsem to dělat a absolutně jsem nezapadal do sportovní třídy. Z toho důvodu jsem zažíval i šikanu. Tím neříkám, že jsem to rodičům neodpustil, ale pořád to ve mně nějakým způsobem je a myslím si, že na každém dítěti se něco takového dost podepíše.

Jednoho dne, když mi bylo zhruba 14 let, jsem se však zapřel a řekl jsem, že už na hokej nepůjdu, ať si dělají, co chtějí. Oni oponovali s tím, že do toho vrazili hodně peněz a já jim na to odpověděl, že chci tancovat. Oni na to, že tanec dělají jen samí gayové a já už věděl, že mě asi čeká další problém.

Jak tvou orientaci rodiče nakonec přijali?

Můj coming out byl celkem netypický, protože jsem se zamiloval do jednoho kluka z Jihlavy. Byl to naplněný vztah. Pak se o orientaci mého přítele dozvěděli jeho rodiče a to byl velký průšvih. Po nějaké chvíli mi začali volat z různých telefonních čísel a neustále mi říkali, že za to můžu já a že jsem jejich syna přivedl na tuto cestu a různě mi vyhrožovali. V té době mi bylo asi sedmnáct let a dost mě to vzalo. Pak řekli, že to tak nenechají a řeknou to i mým rodičům, jelikož ví, kde bydlím.

Nebylo to moc veselé, protože jsem vůbec nebyl připravený na to, abych to mým rodičům řekl, ale nakonec jsem jim ještě ze školy napsal SMS, že s nimi potřebuju mluvit a že jsem gay. Tehdy jsem přijížděl domů hodně vyklepaný. Celá rodina seděla na sedačce, ségra řekla, že už si to myslela, táta taky. Máma koukala, co se děje a ptala se mě, zda už jsem zkoušel holku a takové ty typické otázky, které asi rodiče během coming outu svých dětí mají.

Rodičům jsem to chtěl říct až v 18 letech. Chtěl jsem počkat na plnoletost, kdyby to náhodou nevzali, ať se můžu sbalit a jít, ale nakonec to nějakým způsobem pobrali. Mamka se z toho týden trochu vzpamatovávala, ale postupem času se to neustále zlepšovalo a dnes už je vše naprosto v pohodě. Teď už bych neřekl, že by jim vadila má orientace, ale vadí jim, že stále nikoho nemám a pořád se diví tomu, proč si někoho nenajdu a že beztak nikoho nechci. Těším se, až jim jednou představím svého celoživotního parťáka.

Nicméně rád bych vzkázal všem lidem, co svou orientací tají, že je to naprosto zbytečné. Nesmí zapomínat na to, že utajováním se trápí mnohem víc a může je to poznamenat.

Jirka a jeho nejlepší kamarádky

Nicméně teď už žiješ sám v Praze a stojíš na vlastních nohách?

Přesně tak. Do Prahy jsem se vydal asi ve 20 letech. Bydlel jsem tady chvíli, poté zase v Jihlavě a pak jsem se sem opět vrátil. Měl jsem strašný strach se sem zase přestěhovat, ale dlouho jsem se motal kolem vlasů, péče o pleť, oblečení a podobně a říkal jsem si, že to musím vyzkoušet v Praze, protože jsou zde větší možnosti něco rozjet. Díky tomu, že pracuju s velmi dobrou kosmetickou značkou, kterou v Praze moc lidí nepoužívá, rozhodl jsem se, že to udělám. Primární motivace přestěhovat se tak už nepramenila z toho, že chci najít vztah. To jsem možná už trochu vzdal.

Jirka Cihlář: „V Praze je hledání partnerů doslova zoufalé. O jednorázovky nestojím, hledám romantiku u večeře při svíčkách“16. 4. 2021

Kdyby se měl objevit někdo konkrétní, jak bys popsal tvůj typ ideálního muže?

Úplně přesný typ nemám. Například i mí poslední partneři se ke mně na první pohled absolutně nehodili a byli úplně jiní, a to typově i mezi sebou. Měl by být prostě úplně normální, pracovat, mít nějaké zabezpečení, čímž rozhodně nemyslím bohatství, ale když dva partneři dají dohromady dobrou výplatu, můžou si užívat zážitky a krásný vztah. Potencionální partner by měl bydlet sám a měl by být z dobré rodiny, protože mám zkušenosti, že kluci z rodin, kde vztah rodičů nefungoval, jej také nezvládají uchopit, protože neví, jak se ve vztahu mají chovat. Zásadní je věrnost, ale zdá se mi, že je to skoro nereálné.

Rád bych, aby byl můj partner stejně spontánní jako já a abychom si ve vztahu byli rovnocenní a oba například zastali věci v domácnosti. Nemám rád takové to rozdělování rolí, kdo se stará o domácnost a kdo vydělává.

A co třeba nějaké společné koníčky?

Určitě by mě těšilo, kdyby byl můj partner aktivní sportovec. Já nyní bohužel nejsem, protože po těch aférách s hokejem mám sport trochu znechucený, ale kdyby mě k tomu vedl partner, určitě bych se do toho zase dostal. Ještě bych dodal, že miluju romantické věci, jako je večer venku s výhledem na Prahu, večeře při svíčkách, procházky večerní Prahou apod.

Nevadil by mi zkrátka obyčejný kluk z vesnice, který by byl normální a na nic si nehrál. Nechci nikomu dělat tátu ani mámu, takže potřebuju hotového partnera a ne někoho, koho musím vést. Rozhodně by mi nevadil ani starší přítel. Když bude 50letý člověk vypadat dobře, není to pro mě překážka. Alespoň vím, že ten člověk má něco za sebou. Věk je pouze číslo a vždy záleží na tom, zda přeskočí tzv. jiskra.

Jirka miluje trávení času s jeho nejlepšími kamarádkami

Oslovili jsme tě v rámci projektu LUIDER, jak jsi na tom, co se vztahů týče?

Jako mladý kluk jsem si myslel, že v Praze najdu partnera, protože pocházím z Jihlavy, kde tolik gayů není. Nicméně to se mi úplně nepodařilo, protože jsem zjistil, jak to v gay komunitě funguje. Musím říct, že to rozhodně není jednoduché a je mi z toho až špatně.

Nejsou to moc silná slova?

Ani bych neřekl. Nevím, čím to je, ale lidé se nechtějí vázat a přijde mi, že do tohoto světa vlastně nepatřím. To je jen samá zábava a sex. Takže Grindr je dobrý akorát na pobavení, stejně jako velká spousta ostatních seznamek. Většina kluků napíše, že hledá kamaráda s výhodami, ale co to vlastně je? To je prostě sex a čau! To já nechci.

Říkám si, že někde přece musí být člověk, který přijde domů a chybí mu ten druhý, že si spolu dají víno, večeři, film a podobně. Naši jsou spolu 35 let, takže jsem vyrůstal v úplné a spokojené rodině, co se vztahu mých rodičů týče, ale přijde mi, že něco takového dnes najít fakt nejde. Nad mou hlavou se tak vznáší velký otazník a ptám se, jak vlastně najít spřízněnou duši, která opravdu někoho hledá a po týdnu ti nenapíše, že na vztah vlastně není připravena?

Populisté vás přesvědčí, že jsme v krizi a že oni ji umí napravit. A pak se začnou schovávat za výzkumy veřejného mínění4. 3. 2021

Takové jsou tvé dosavadní zkušenosti?

Pár vztahů jsem měl, ale ne v Praze. Až tady poznávám, že je to horší si někoho najít. V posledním vztahu jsem navíc od partnera zažil docela teror. Myslím hlavně po psychické stránce. Sám jsem si vyzkoušel, jak je zajímavé, že paradoxně ten, který by ti měl být nejblíž, tě dokáže pomalu ničit.

V rámci kosmetiky si hodně povídám se svými klientkami a některé z nich samozřejmě zažívají špatné věci s partnery a říkají mi, že kolikrát je partner psychicky týrá a že už dochází i k fyzickým věcem. Vždy jsem mým klientkám opakoval, ať se proberou a ať od nich odejdou a odstěhují se. To byly mé rady ještě před tím, než jsem to sám zažil. Není to tak lehké, protože už jste tak unavení a vysílení, že nemáte energii vůbec na nic.

Z pohledu vztahů si vlastně říkám, že pandemie přišla docela vhod, protože spousta lidí si uvědomí, jakou cestou chce vlastně jít, protože jsme se de facto všichni zastavili a máme čas na přemýšlení. Rád bych k sobě někoho našel, protože každý člověk potřebuje obejmout. Naštěstí mám hodně práce a mám toho plnou hlavu, takže se úplně tolik nesoustředím na Grindr a další podobné aplikace. Vím, že nežijeme v pohádce či romantickém filmu a jsem nohama na zemi, ale bylo by hezké, kdybych někoho jen tak potkal na ulici. Chtěl bych na to věřit, ale zatím se mi to nestalo.

Budete-li mít zájem Jirku kontaktovat, můžete tak učinit na jeho Instagramu ZDE.

Zdroj: Jan Witek