Patrik Šťastný (28): „Překvapuje mě, že je u nás pořád docela hodně homofobní společnost“

Tvé příjmení tak trochu napovídá, že bys měl být v životě šťastný, je tomu opravdu tak?

Mé jméno zní, jako by to tak opravdu muselo být, ale zrovna nedávno jsem se s kamarády bavil o tom, že je to přesně naopak. Mám spíše negativní auru. Hodně věcí nemám rád, nelíbí se mi a jsem z toho pak nevrlý. Proto je pro mě mé příjmení docela prokletím.

Co v tobě tu negativní energii vyvolává?

Je to tím, že předávám hodně pozitivní energie lidem okolo sebe a pak už mi pro mě samotného moc nezbývá. Proto bych potřeboval někoho, kdo by mě dobíjel pozitivní energií, zkrátka nějaký externí zdroj, jelikož se většinou pohybuju kolem lidí, kteří tu pozitivní energii potřebují víc než já, a mně samotnému už ji pak moc nezbyde.

Více v Galerii

Zdroje: Foto: se souhlasem Alexandry Šnaid

Jak dlouho už žiješ v Praze?

Zhruba od 19 let. Jakmile jsem odmaturoval, zmizel jsem z rodného města. Když už se pro něco rozhodnu, jdu do toho po hlavě. Důvodem mého přestěhování byla vesnice o sto obyvatelích, kterou tvoří víceméně tři rodiny. Tam člověk prostě fakt nechce být. Jedním z důvodů bylo i to, jak se místní dívají na homosexualitu. Nebyli k ní vlídní, i když se jedná o vesnici poblíž Loun, tedy asi 60 kilometrů od Prahy.

Co v Praze aktuálně děláš? Studuješ, pracuješ?

Pokoušel jsem se studovat, ale nejsem moc studijní typ, takže jsem po čtyřech letech skončil a řekl jsem si, že půjdu raději pracovat. Teď však nedělám nic, protože jsem v dubnu dostal výpověď za nadbytečnost, takže si teď užívám tři zasloužené platy, které jsem dostal jako odstupné, a přemýšlím, že se vydám směrem IT a programování, což je věc, která mě hodně baví, dá se říct, že je to můj koníček. Je to něco, co by mě hodně chytlo. Rád bych se díky svým vědomostem věnoval třeba počítačovým hrám.

Pokud se nepletu, ve vývoji her patříme jako Česko mezi celosvětové špičky?

Ano, v Česku tenhle obor docela frčí a vzniklo tady spousta celosvětově úspěšných her jako Mafia, Kingdom Come a podobně. Bohužel však v místních studiích vznikne vždy jen jedna veleúspěšná hra, kterou pak odkoupí někdo ze zahraničí a tím to končí.

Co dalšího tě kromě her baví?

Mám rád divadlo a miluju komedie. Baví mě tanec, ale tím nemyslím diskotéky, nicméně opravdové bály, přehlídky a taneční soutěže, kterých se sice osobně neúčastním, ale moc rád se na ně koukám.

Říkal jsi, že jsi do Prahy zamířil v 19 letech, což je období, kdy u mnohých lidí většinou začínají první vážnější vztahy, jak to bylo u tebe?

Řekl bych, že 19 let už je pozdě. Něco takového jsem zažíval už od 15 let, kdy jsem začal dojíždět do Prahy.

To už to o tobě věděli i blízcí?

Například moje máma už to věděla zhruba od mých 12 let. Nebylo pro ni těžké to poznat, protože její bratr je také gay, viděla různé podobné známky a samozřejmě pak i historii webového prohlížeče. (smích)

Díky tomu pro tebe byl coming out trochu jednodušší, nemyslíš?

Určitě ano. Věděl jsem, že se jí můžu svěřit a že nebude problém. Tátovi to trvalo trochu déle. Ne že by mě zavrhnul, ale nikdy jsme k sobě neměli tak blízko. Podle mě ho více ranilo, když jsem mu řekl, že nebudu hrát žádný sport, než když zjistil, že jsem na kluky.

Jak to vzali přátelé a třeba spolužáci ve škole?

Třída to vzala velmi dobře. Kluci samozřejmě ze začátku nevěděli, jak se k tomu mají postavit, ale já jsem po pravdě nikdy nebyl moc oblíbený. Řekl jsem to zhruba někdy v tercii, což je obdoba osmé třídy na základce. Když jsme pak hráli nějakou hru v rámci tělocviku a nechtěně jsem se dotknul zadku některého z kluků, když jsem mával rukama, vždy hrozně vystartovali. V ten moment jsem si uvědomil, že to neberou v pohodě. O dva roky později se to o mně provalilo kompletně na celé škole a měl jsem takovou docela nechtěnou exkluzivitu jediného gaye. Kluci z jiných tříd na mě pokřikovali „buzerante“ apod., ale já jsem si z toho nic nedělal, protože jsem věděl, že si nic víc nedovolí.

K mému překvapení se pak našli dva nejoblíbenější kluci z celé školy, kteří byli shodou okolností z naší třídy, a když šli ven, chytli se za ruce, objímali se a dávali si pusy na tváře. Všem tak říkali a chtěli ukázat, že to není žádný problém, a tímto způsobem se mě vlastně zastali. Od té doby mi ostatní dali pokoj. Vůbec nevím, proč to udělali, ale bylo to hezké gesto.

Jak bys zhodnotil pražskou gay komunitu?

To se nedá tak jednoduše říct. Každý, koho jsem potkal, byl něčím jedinečný. Poznal jsem lidi, se kterými jsem byl na schůzce a oni mi po půl hodině po jejím konci napsali, že nejsem ten, koho očekávali, a zažil jsem i kluky, se kterými jsme si sedli a vídáme se už roky jako kamarádi. Takže stejně jako všude jinde, lidé jsou tady různí a je pochopitelné, že si s někým sedneš a s někým ne.

Aktuálně nepracuje, ale zvažuje o tom, že se vydá směrem IT
Foto: se souhlasem Alexandry Šnaid

Máš zkušenosti s nějakými dalšími partnerskými vztahy? Jak moc je těžké v Praze někoho na vážný vztah najít?

Co se týče vztahu, mám to těžké, protože jak říká i moje máma, nejsem vztahový typ. I když ne pořád, občas si to myslím taky, protože nejdelší vztah jsem měl tři čtvrtě roku, a to mi ještě všichni říkali, jak jsem to mohl vydržet tak dlouho. (smích) Myslím si, že obecný problém je v tom, že v Praze je moc velký výběr kluků a mnoho kluků je kvůli tomu přelétavých. Dříve to tak nebylo, protože všichni byli rádi, když už si někoho konečně našli, ale díky různým aplikacím a seznamkám někteří kluci často „přeskakují“ sem a tam.

Není z tohoto důvodu lepší zůstat někde na maloměstě?

Ano, ale i tam už jsem se setkal s tím, že se jednalo pouze o přechodné vztahy. V okamžiku, kdy se objevil někdo nový, druhá polovička začala uvažovat o změně.

Myslíš si, že je tohle problémem pouze u gayů?

To si nemyslím. Přijde mi, že je to všude úplně stejné.

Jak bys popsal ideálního člověka, kterého by sis představoval po svém boku?

Nevím, jestli chci někoho dokonalého… Pokoušel jsem se například najít si úplný opak sebe sama, což znamená někoho, koho vůbec nezajímají hry a nemá stejné zájmy jako já, v něčem to bylo fajn a mohli jsme se doplňovat, ale nakonec tam bylo až moc rozdílů vzhledem k tomu, že jsme neměli stejné zájmy, netrávili jsme spolu čas a viděli jsme se jednou za měsíc. Díky tomu jsem zjistil, že až moc velké rozdíly nejsou dobré, ale na druhou stranu jsem pak zase našel až moc synchronního člověka, který hrál hry stejně jako já, a pořád jsme byli doma. Proto bych potřeboval nějaký zlatý střed a otázkou je, zda zrovna něco takového je pro mě dokonalost.

Myslím, že ano. Něco takového je pravděpodobně onen vysněný ideál… Co se týče fyzických a jiných předností, v téhle oblasti nemáš žádné požadavky?

Úplně ne. Neřeším to. Nehledám sportovce, ale chtěl bych prostě někoho, kdo je sečtělý a kdo se třeba stejně jako já hlouběji zajímá o politiku, knížky, divadlo a něco kulturního, ale nechci, aby všechno věděl na sto procent, protože by bylo dobré, abychom něco objevovali společně.

Dejme tomu, že bys našel někoho, kdo by se ti zamlouval, a měli byste spolu jít na první rande. Jak by podle tebe mělo vypadat?

Určitě nějaká procházka, pak restaurace a jakékoliv neutrální území. Je vždy lepší zajít někam ven, a když není hezké počasí, nemám problém s kavárnou, barem a podobně. Nejsem typ kluka, který by šel na diskotéku. Tam si stejně nemůžeš povídat, protože neuslyšíš ani slovo. Vždycky říkám, že napoprvé je lepší neutrální území, možná i napodruhé a napotřetí.

Říkáš, že se zajímáš o politiku, a LGBT+ komunita je častým politickým tématem. Jak myslíš, že si LGBT+ komunita v Česku stojí?

Překvapuje mě, že je u nás pořád docela hodně homofobní společnost. Samozřejmě vždy nejvíc křičí ti, kteří jsou proti, a ti, kteří s tím nemají problém, tolik slyšet nejsou, ale bohužel mám pocit, že se ozývá až moc lidí, kterým to vadí a jsou například proti tomu, aby se projednávalo manželství. Říkám si „ok“, já popravdě moc neuznávám Prague Pride, respektive Prague Pride ano, ale průvod jako takový ne. Přijde mi, že se totiž společnost vždy zaměří na ty největší podivíny, kteří tam jdou, například na chlapa, který vede dvě nahaté ženské na vodítku. Já třeba osobně vůbec nevím, co to má s naší komunitou společného.

Je to tedy chyba těch lidí, nebo festivalu Prague Pride?

Určitě těch lidí. Festival to samozřejmě asi myslí dobře…

Takže ti nevadí festival jako takový, ale spíš jen někteří jedinci?

Přesně tak. Lidé by měli brát ohled na ostatní a být opatrnější. Už jen proto, že média se většinou zaměří na ty největší senzace, což pak může komunitě dost uškodit. Ostatní lidé o tom začnou mluvit a házet nás všechny do jednoho pytle. Oni nerozumí tomu, že má festival zdůraznit, že jsme všichni stejní. Takže abych to uvedl na pravou míru, díky těmto výkvětům se snižuje hodnota festivalu a lidé pak v televizi vidí různé extrémy, ke kterým se staví odmítavě.

Chceš se v politice třeba i nějakým způsobem osobně angažovat?

Až takhle ne. Nedávno jsme s kamarády hráli deskové hry a oni říkali, že bych byl hrozně špatný politik, protože ani nehlasuju sám pro sebe. Z toho odvozuju, že bych asi nebyl dobrým politikem. (smích)

I přes to si představ, že bys byl aktuálně premiérem naší země a mohl bys v Česku změnit jakýchkoliv pět věcí. Co by to bylo?

To je sice moc hezký sen, ale po pravdě takovou moc nesmí nikdo nikdy dostat. (smích) Navíc když nějaké takové rozhodnutí tak vysoce postavený člověk udělá, je pak pod hrozným drobnohledem a vždy se to někomu nebude líbit, pokud člověk nechce být vyloženě populistický. Aktuálně máme extrémní sekeru a jediné rozumné řešení je podle mého zvednout daně, což je tak nepopulární krok, že kdykoliv to někdo řekne, jeho volební preference a body padají dolů, ale za sebe bych to udělal.

Momentálně si myslím, že je celá naše země hodně zdevastovaná vzhledem k rozhodnutím v souvislosti s koronavirem. Proto by bylo potřeba udělat například něco s kulturou, takzvaně „zkulturnit kulturu“, protože peníze se ve velké míře vyhazují někam jinam a extrémně se podporuje například sport, ale kultura nikoliv. Pokud bych mohl, rád bych sesadil Zemana, protože je to ta nejhorší věc, kterou tady máme, a pak bych určitě zavedl větší míru lidskosti a sounáležitosti. Chápu podporu LGBT+ komunity, ale nejsme jediná skupina, která potřebuje podporu. Rád bych hodně podpořil třeba i samoživitelky a další lidi, kteří jsou často přehazováni jako odpad, jen nemají tak silný hlas, aby mohli křičet. Poslední věc, která mě napadá, je ekologie a výsadba stromů. Myslím si, že je to něco, co je potřeba v Česku udělat ihned.