Ladislav Hoberlant (31): „Pouze dva kluci z tisíce hledají na seznamce opravdu vážný vztah“

Ladislav aktuálně žije v Liberci, ale uvažuje o svém návratu zpět do Prahy. Láďu jsme oslovili v rámci projektu LUIDER, ve kterém budete moci poznat svobodné muže Česka trochu více do hloubky. Všichni jistě znáte seznamky jako Tinder či Grindr, kde často vidíte fotku a jen pár informací, my jsme se rozhodli představit české muže trochu blíže a podívat se tzv. „pod pokličku“.

Ačkoliv žiješ celý život v Liberci, chvíli jsi bydlel také v Praze, co tě tady tenkrát táhlo a proč jsi nakonec odešel?

Do Prahy jsem se vydal v mých 27 letech a byl jsem tady do svých 30 let. Dostal jsem skvělou pracovní nabídku, díky které jsem se mohl v životě posunout dál. Odchod z Prahy opět způsobila práce a vlastně i rozchod, který byl těžší. Obecně bych řekl, že jsem člověk, který se nesnaží stát na jednom místě. Mám to tak v práci, ve vztazích, ale i v bydlení. Mám rád výzvy a jakákoliv pracovní nebo vztahová výzva je pro mě příležitost posunout se dál.

Nicméně teď opět přemýšlíš nad tím, že se do Prahy vrátíš?

Ano, hovořil jsem s jednatelem firmy, ve které pracuju, o možném postupu a jiné práci, která by mě zajímala, ale musel bych ji vykonávat v Praze. Je zde možnost dojíždění, ale je to z Liberce hodina cesty, takže bude jednodušší bydlet v Praze.

Zjistil jsem, že píšeš knihy, ale to není tvá hlavní práce?

Ne. To je čistě koníček, jinak dělám zástupce ředitele v jednom obchodním domě s nábytkem.

To jsou docela dost odlišné obory. Jak tě napadlo, že budeš psát knihy?

Jednou jsem se setkal s libereckým spisovatelem, který mi řekl, že spisovatel není povolání, ale poslání. Pokud to někdo má rád, ať už píše cokoliv, naplňuje ho to. Já píšu hlavně ze svého jádra a baví mě to již odmalička. Třeba ve 12 letech jsem napsal svou první pohádku, kterou jsem si vytiskl, donesl do antikvariátu a strčil jsem ji nenápadně pod regál.

V mládí jsem prožíval všechny lásky hodně do hloubky, takže i o tom jsem psal různé básničky a povídky. Před rokem jsem měl nakonec svůj první debut v podobě knihy s názvem Můj deník citátů. Dal jsem tehdy dohromady všechny mé spisy a vybral jsem z toho aforismy, které se líbily lidem v nakladatelství. Nakonec měla kniha úspěch a asi 14 dní byla na žebříčku nejprodávanějších knih.

Ladislav Hoberlant
Foto: se souhlasem Juana Calderóna

Můžeš nastínit, o čem přesně kniha je?

Je o lásce. Pro mě je hlavní téma láska a dobro v lidech. Vyznávám pravidlo, že jak se budeš chovat k ostatním, tak se ostatní budou chovat k tobě. Něco takového v životě platí a mám s tím osobní zkušenosti, protože jsem byl v 17 letech opravdu grázlík a život mě nakopl natolik, až se ze mě stal – myslím si – dobrý a hodný kluk. Dříve jsem dělal špatné věci a nebyl jsem nejupřímnější. Po změně svého chování však vidím, že se mi to dobro, které vysílám, vrací.

Láska pro tebe musí znamenat opravdu hodně, když ji tak moc prožíváš? Řekl bys, že nad ní přemýšlíš daleko víc než ostatní?

Asi určitě ano. Je to dáno i mým znamením, protože pro kozoroha je důležitý aspekt páru, jelikož když si nějaký vztah vytvoří, nechce ho měnit a ve chvíli, kdy kozoroha postavíš před to, že by si měl hledat někoho jiného, je to pro něj těžké. Myslím si, že nad láskou přemýšlím opravdu hodně.

A kdybys měl říct, co konkrétně pro tebe láska znamená?

Samozřejmě, že dělím lásku na lásku v rodině, lásku k partnerovi a lásku tak nějak ke každému člověku. Ale pokud se bavíme o vztahových věcech, je pro mě důležitá komunikace a upřímnost a tohle u nějakého člověka cítím, projeví se u mě opravdová láska a pouto, ve kterém chci být a které chci dál prožívat.

Ještě se vrátím k tomu zmiňovanému dobru v lidech… Myslíš, že ho v sobě Češi mají?

Řekl bych, že Češi jsou národ, který netrpí žádným nedostatkem. Nemáme žádná zemětřesení, sopky, hladomory, ani nic podobného a možná proto jsme nevděční. Nevděk souvisí také s tím, že lidé nejsou pokorní a v ten moment se samozřejmě vytrácí potřeba někomu pomoct a být na něj milý. Já jsem například cestoval po Itálii a v jeden čas jsem potřeboval pomoc. Doslova všichni mi tam pomohli. Tady si to bohužel neumím v takové míře představit. Přišel by za mnou tak jeden z deseti a zeptal by se, co se děje. Ale Češi nejsou zlí, to je důležité si říct, jsou jen nevděční a neumí si tolik vážit věcí. To nás podle mě limituje a brzdí, proto si volíme takové politiky, jaké si volíme, protože když je mi něco jedno, tak prostě jdu a zvolím člověka, který tady rozdává koblihy. Proto se v Česku daří politickým stranám, kterým se daří.

Známý cukrář Josef Maršálek bydlí s partnerem Petrem v jižních Čechách. Jejich kouzelný dům vás nenechá chladnými12. 10. 2021

Zmínili jsme práci a psaní, ale co dalšího tě baví a co rád děláš?

Mám strašně pestrý život, takže se nenudím a pořád hledám věci, které mě naplňují. Snažím se například běhat, pracovat na sobě i ve fitku, ale nejvíc mě baví poznávání a cestování. Na cestování si opravdu vždy vyhradím čas. Miluju Česko, hrozně rád poznávám hrady a zámky a dost se inspiruju například na Instagramu, kde si ukládám místa, kam bych se chtěl podívat. Mám seznam míst a je jich tam asi 600, takže mám do konce života co dělat. (smích) Ale mám rád i cizinu. Moře mi dělá velmi dobře, sluníčko také. Rád k cestování přidávám i nějaký bonus, takže když jedu k moři, najdu si tam něco, na co se jedu podívat a snažím se cestování prostě věnovat více do hloubky. Chci mít zkrátka co nejvíc zážitků.

Kdyby sis měl představit svého ideálního partnera, jak by měl vypadat?

To je strašně složitá otázka. Musí mít jakési fluidum a musí mě zaujmout. Měl jsem dva vztahy a oba partneři byli úplně odlišní, ale měli právě to fluidum, které mě přitahovalo. Poznám to už na první schůzce, jestli má smysl pokračovat. Pro mě tam musí být hned ze začátku takový ten moment překvapení a „wow efekt“. Kolikrát mi stačí, když ten člověk pronese jednu chytrou větu a řeknu si, že opravdu přemýšlí dobrým selským rozumem.

Aby mě člověk zaujal, je potřeba být usměvavý, upřímný, komunikativní a empatický. Empatičtí lidé se umí vžít do role druhých. Takovým lidem se pak nestane, že by třeba ubližovali druhým, ať už fyzicky či slovně. Já vždy tvrdím, že slovo má neuvěřitelnou váhu a stejně tak, jako může potěšit, může i zranit. Slova jsou kolikrát horší než pěsti. Ale abych se vrátil zpět k věci, nemám žádný vyhraněný typ. Líbí se mi hubenější kluci, ale můj první přítel vůbec nebyl hubený, takže asi takhle fungují ideály. (smích)

Z tohoto pohledu jsou hrozně ošemetné seznamky, nemyslíš?

Přesně tak. Děda mi jednou vyprávěl, že kdysi v novinách byly inzerce a on říkal, že pouze bohatí si zaplatili 10 haléřů a dali si inzerát. Teď je to vlastně úplně to samé, akorát máme tu výhodu, že se dostaneme do každého kouta světa i zadarmo, ale s tím se opět dostávám k tomu, že je s tím spojený nevděk. Já se vždy snažím ponořit do duše toho druhého a chci jej dobře poznat. Občas ale narazím na lidi, kteří nechtějí investovat energii do toho, aby někoho poznali. Proto se seznamkami upřímně nemám vůbec dobré zkušenosti. Grindr už nemám asi tři měsíce, protože tam už je to úplně jiná liga a Tinder sice mám, ale tam je to pouze o tom získat „match“ (spojení) a co dál? Občas ti lidé ani nenapíšou první, takže udělám první krok, napíšu, ale pak už to nikam negraduje. Napíšeš jim, jestli mají chuť se poznat a oni odvětí, že asi ano. Kdysi, když si dal někdo inzerát, tak se prostě sešel, protože toho chtěl využít. U dnešních kluků mi chybí větší iniciativa.

Hlavně přes pár fotek na internetu asi úplně nepocítíš takovou tu vibraci?

Ano, ale hlavně jsou tam lidé, kteří hodně inklinují k sexuálním věcem. Ačkoliv miluju sex a nemám problém se o tom bavit, na první moment mě to zaráží a u takového kluka mi začne svítit červená a dávám si bacha. Myslím si, že na seznamce jsou tak dva kluci z tisícovky, kteří se chtějí upřímně seznámit a opravdu hledají dlouhodobý vztah.

Leoš Mareš, Jan Cina, David Koller a další styloví muži, vás přišli přesvědčit, že nakupování za dokonalý vzhled stojí10. 9. 2021

Měl jsi možnost bydlet delší dobu v Liberci i v Praze, můžeš nějakým způsobem porovnat gay komunitu v těchto dvou městech?

Kluci v Praze jsou mnohem otevřenější a jde na nich vidět, že nejsou žádným způsobem limitovaní. Kluci z maloměsta se víc znají a jsou střídmější a opatrnější. Sám jsem to poznával, když jsem se přestěhoval do Prahy, protože jsem najednou byl na seznamkách nový a měl jsem asi 20 rande během jednoho týdne. (smích) Když do Prahy přijede někdo nový a nechá se tím strhnout, může mu to hodně ovlivnit život. Mě to naštěstí obohatilo a z každého člověka, se kterým jsem se potkal, jsem si nějakým způsobem něco vzal.

A co třeba takové poznávání se s někým na ulici a osobně? Myslíš, že v gay komunitě je něco takového možné, nebo toho lze docílit maximálně v gay baru?

Kdybych potkal někoho v baru, mohl by to být barový povaleč, který bude chodit každý pátek a sobotu na drink, takže člověk musí být opatrný. (smích) Řekl bych, že seznamka má dobrou úlohu zařídit to, aby se lidé potkali a seznámili, ale pak už je to jen na nich dvou. Příběhů, kdy se někdo náhodně potkal na ulici, je strašně málo a jsou pro mě dojemné a sám je kolikrát vymýšlím, ale realita taková není.

Když už bys s někým začal navazovat kontakt, je něco, přes co u tebe nejede vlak?

Určitě je to lenost a životní pasivita. To je často problém právě i těch seznamek. Někteří kluci si udělají seznamku, ale pak ani nikam nejdou. Proč si ji vlastně založili? Vadí mi, když jsou kluci pasivní a leniví a žádným způsobem nereagují. Neříkám, že si člověk nemůže občas odpočinout, já také někdy zažiju dny, které proležím, ale raději někam jedu a něco prožiju. Navíc jsem kávomil a za dobrou kávou jsem schopný jet třeba i 100 kilometrů. Mám rád, když je život akční, protože žiju hodně z toho, co mi dali děda a babička. Oni totiž strašně hezky mluvili o každém zážitku, který prožili a rád bych v budoucnu měl něco podobného.

Odkazuješ se na rodinu, tvůj coming out před nimi již proběhl?

Ano. Ze všeho nejlépe to vzali právě prarodiče. Táta se s tím smiřoval trochu déle, ale ve chvíli, kdy poznal mého prvního přítele, který byl z Ostravy a přestěhoval se do Liberce, vzal to úplně senzačně. Vědí to o mně asi úplně všichni a nikdo s tím naštěstí neměl problém.

Budete-li mít zájem Ladislava kontaktovat, můžete tak učinit na jeho Instagramu ZDE.