Honza (29): „Vztah je práce na celý život. Je nutné chovat se tak, aby s tebou ten druhý pořád chtěl být, ale i já jsem v tomhle dost chyboval a vše bral až moc automaticky“
Co tě z Jihlavy přitáhlo do Prahy?
Přestěhoval jsem se sem hned v devatenácti letech kvůli škole. Studoval jsem Vyšší odbornou školu sociálně právní a sociální práci jsem následně vykonával i v zaměstnání. Uvažoval jsem i nad Brnem, ale nakonec jsem si vybral konkrétní školu v Praze a vůbec toho nelituju, protože jsem v Praze naprosto spokojený.
O zaměstnání v sociální sféře hovoříš v minulém čase, to už není aktuální?
Dosud jsem v tomto oboru pracoval, ale zrovna teď budu končit. Dělal jsem sociálního pracovníka na úřadě, konkrétně kurátora pro děti a mládež, nicméně jednoho krásného dne jsem dostal nabídku přihlásit se do psychoterapeutického výcviku a šel jsem do toho. Jednalo se o pětiletý výcvik a nyní bych se chtěl věnovat této činnosti, tedy přesně řečeno poskytovat terapie lidem, kteří v životě mají nějaká trápení a potřebují je řešit. Abych byl konkrétní, čeká mě práce v Bohnicích a terapie zároveň dělám i jako OSVČ.
Pokud se nemýlím, psychoterapeutický výcvik ti do života musel dát spoustu zajímavých zkušeností?
Je pravda že mi to dalo úplně jiný pohled na svět. Uvědomil jsem si, že věci nejsou úplně tak, jak si myslíme, že by být měly. Každý si vykládá přítomnost po svém a každý vidí věci jinak a s tím přichází i nějaká očekávání, která od života máme. Díky výcviku jsem pochopil, že některé věci vidím nějakým způsobem, což však neznamená, že je stejně vidí i ostatní.
Když se na to podívám tak, že by sis měl najít nějaký vztah, neměl by se potenciální protějšek tvého psychoterapeutického výcviku obávat, protože ho například dokážeš dokonale „přečíst“?
To je mýtus. Hodně lidí si myslí, že když je někdo psycholog nebo psychoterapeut, stačí mu s tím druhým pět minut mluvit a má ho přečteného horem dolem. Ale abych druhého člověka pochopil, musím s ním chvíli mluvit a nějak ho poznávat. Opravdu se nekouknu do očí a nevím, jaký je a jak se cítí. Ani to neodpovídá tomu, jak můj postmoderní terapeutický směr přemýšlí, protože by to znamenalo, že si na základě prvního dojmu udělám nějaký předpoklad, kterým bych se řídil, což je špatně.
Takže nedáváš na první dojem ani při seznamování?
Musím říct, že v souvislosti s potenciálním vztahem ano, tedy alespoň po vzhledové stránce, protože si myslím, že na první dojem tě musí protějšek zaujmout a přitahovat. To, že si pak nemusíte sednout osobnostně a názorově, to se stát může, ale tohle je základ.
Nemyslíš si, že fotky mohou být občas matoucí?
Za mě musí vzniknout nějaká prvotní jiskra a v případě, že se s někým propojím, je dle mého potřeba si vyjasnit, jak to oba máme. Někdo třeba hledá pouze přátele a někdo chce dlouhodobý vztah. Je podle mě důležité říct si vše hned na začátku, aby nedošlo k nějakému omylu a ať se nesetkávám s někým, s kým to nemá cenu.
V Praze žije již přes 10 letFoto: se souhlasem Juana Calderóna
Dejme tomu, že tě někdo na první dojem zaujme a začneš se s ním poznávat dál. Co musí mít, aby u tebe zabodoval?
Pro mě je důležitá komunikace. Určitě si více rozumím s extroverty, protože sám extrovert jsem. Myslím si, že je fajn se o věcech bavit a když potkáš někoho, kdo nic neřekne, i když ho například něco trápí, je to pak těžké.
Dále vyznávám pravidlo, že o všem se dá mluvit, ať už se jedná o to, že jeden chce jít zrovna v neděli na výlet a ten druhý se chce doma koukat na televizi, či cokoliv dalšího. Je důležité umět se na něčem domluvit, a proto si myslím, že vztah je hodně o kompromisech. Na druhou stranu však nejde popírat svou podstatu, protože sice můžeš udělat ústupek, ale pokud je ten ústupek tak velký, že ti vadí, není to dlouhodobě udržitelné. Nemůžeš prostě žít život toho druhého a pořád mu ustupovat a nalhávat si, že to vlastně nevadí.
Dle mého taktéž nejde brát věci automaticky, že se takzvaně nějak stanou. Hodně věcí musí být vyjasněných, abychom se pak na ně mohli spolehnout. Jak já říkám, z nenaplněných očekávání přichází zklamání. Neříkám, že je špatně něco očekávat, ale je dobré si uvědomit, že ne všechno musí podle našich očekávání dopadnout. Hodně lidí je pak zbytečně zklamaných, že věci nejsou tak, jak si je vysnili.
Kdybys měl konkrétně zmínit něco, přes co u tebe vlak stoprocentně nejede, co by to bylo?
Nejdůležitější faktory pro mě jsou, abych si s tím člověkem sednul, musí to být chlap, na kterého se můžu spolehnout a můžu mu důvěřovat a nebude to někdo, kdo by mě podrazil. Důvěra je pro vztah strašně důležitá. Nesmí to být taktéž úplně rozdílná osobnost, protože pak vztah nikam nepovede.
Jak bys definoval svou osobnost?
Musím zopakovat, že jsem extrovertní typ. Občas praštěný, občas strašně svědomitý a v něčem možná až vážný. Někde jsem slyšel, že působím jako drsňák, ale i tak se ve velké míře řídím pocity a emocemi. Pokud bych měl zmínit nějaké záliby, vždy mě potěší třeba dobrý film, skvělé jídlo, sklenička vína, dobré kafe a samozřejmě mám rád i procházky, výlety, ale na druhou stranu také rád zajdu na koncert, kde se paří a teče pivo proudem, což také není špatné na odreagování.
Na jaký koncert bys šel, kdyby sis mohl vybrat?
Může to být klidně nějaká ohromná skupina. Když zde třeba kdysi byli Simple Plan, neváhal jsem. Zároveň to může být i něco alternativního, případně nějaké ska. Je to podle nálady. Buďto chci jít kouknout na toho umělce, protože dělá velkolepou show, nebo je to o tom si pouze poslechnout nějakou hudbu a mít takový ten fesťákový feeling.
Dám ti na výběr ještě jednu věc. Představ si, že by sis mohl vybrat, co budeš dělat příští víkend a měl bys neomezené možnosti, co bys udělal?
Vzal bych své auto a vypadl někam z města. Klidně bych jel lyžovat na hory. Vybral bych zkrátka něco aktivnějšího, protože jsme už dlouho zavřeni a v podstatě se pohybujeme pouze v rámci bydliště.
Nazval by ses spontánním člověkem, který rád vymýšlí věci na poslední chvíli?
To záleží. Samozřejmě jsem spontánní v tom, jestli teď půjdeme do kina a koukneme se, co dávají, nebo například v tom, že dostanu náladu jít někam na večeři a prostě jdu, ale v životě jsem spíše plánovací. Například ten zmiňovaný výlet bych si prostě naplánoval. Stejně tak plánuju i životní cestu. Nejsem spontánní v tom, abych například skončil školu, nechal tady celý život a odstěhoval se ze dne na den někam do zahraničí. To by pro mě bylo až moc nepromyšlené.
A co vztahy? Přijde ti, že je jednoduché nebo naopak těžké najít k sobě někoho tzv. na vážno?
Nemyslím si, že je to těžké v tom smyslu, že by byl nedostatek lidí, kteří chtějí vážný vztah. Já si spíš myslím, že je těžké se sladit a přinést do vztahu zmiňovaný kompromis a všechny ostatní věci, na kterých se musí pracovat a které nepřijdou samy. Ona je sice v první řadě potřeba samozřejmě najít někoho, kdo opravdu chce vážný vztah, ale potom je potřeba ten vztah neustále opečovávat. Já jsem udělal tu chybu, že jsem to opomíjel a některé věci jsem dříve možná bral až moc automaticky. Je však nutné si uvědomit, že je pořád potřeba chovat se tak, aby ten druhý s tebou stále chtěl být. Mnozí lidé si řeknou, že jsou spolu a odškrtnou si to, že mají splněno, ale takhle to vůbec není. Je to práce na celý život, která v podstatě může být pouze drobná. Pro pár drobností to pak může po celý život vypadat krásně.
Budete-li mít zájem Honzu kontaktovat, můžete tak učinit na jeho Facebooku ZDE.
