Luko (27): „Gayové těžko navazují vážné vztahy, protože si pořád říkají, že přijde někdo lepší“
Pracuješ jako zdravotní bratr, kde přesně?
Nyní pracuju v motolské nemocnici na hemato-onkologické JIPce, kde jsem letos už dva roky. Je to psychicky náročná, ale přesto skvělá a vděčná práce. Mám srovnání, protože jsem dříve pět let dělal na dospělém oddělení neurochirurgie v Brně a když srovnám oddělení pro dospělé a děti, je to “sto a jedna”, protože dospěláci měli ve zvyku si z nás dělat spíše služky, zatímco s dětmi je sranda. Praktikujeme terapii láskou, takže se všichni pořád objímáme a je to moc hezké.
Každopádně musíš být dost psychicky odolný, jelikož na oddělení onkologie se asi setkáš s mnoha smutnými příběhy?
Na to, jaká jsem byl předtím “citlivka”, jsem nyní spíše “ice queen”. Docela mě to zocelilo. Ale člověku vlastně ani nic jiného nezbývá. Je to psychicky náročné, protože kolikrát vidíš děti v takovém stavu, v jakém bys je rozhodně vidět nechtěl, ale člověk si to nesmí brát tak osobně.
Chtěl jsi odjakživa dělat ve zdravotnictví?
Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím, protože když jsme se s našima stěhovali do Brna, jelikož původně pocházíme ze severních Čech, přemýšlel jsem, kam půjdu na školu. Na výběr jsem měl buď počítačovou nebo zdravotní školu. Říkal jsem si, že zdrávka by nemusela být špatná, protože mám rád lidi. Navíc počítačová škola byla v malém městě a zdravotní byla v Brně, takže jsem se rozhodl, že raději půjdu studovat do velkoměsta.
Nyní studuju ještě vysokou školu a zbývá mi poslední rok. Je pravda, že to je náročné, protože nejsem moc studijní typ. Práce ve zdravotnictví je navíc dost těžká a ve spojení se studiem mi pak nezbývá moc volného času, takže i proto raději budu pouze praktická sestra a neměl jsem nikdy ambice stát se lékařem.
Jak bys porovnal Prahu s Brnem? Spousta kluků z komunity se stěhuje do větších měst proto, aby měla více příležitostí se s někým potkat a mohla třeba zavítat do gay barů a podobně. Byl to i tvůj případ?
Nějaký extra rozdíl v tom nevidím. Praha je samozřejmě větší město, takže je tady více lidí, ale co se komunity týče, už v Brně se dalo seznamovat s lidmi a chodit do baru. Do Prahy jsem se však rozhodl jít kvůli tomu, že jsem okolo sebe měl hodně kamarádek, všechny pomalu začaly budovat rodiny a podobně a říkal jsem si, co budu dělat? Cítil jsem, že by to chtělo nějakou změnu. Tady v Praze mám sestru, která mě začala lákat, abych se sem přestěhoval. Přemlouvala mě tak dlouho, že jsem se nakonec přestěhoval. Říkal jsem si, že se nemůže stát nic horšího, než že se vrátím. Zkusit se má všechno.
Jsi ten typ člověka, který jde do všeho po hlavě?
Dá se říct, že docela ano.
Máš nějaké porovnání i co se vztahů a kluků týče? Je to v Praze lepší nebo horší než v Brně?
Bohužel bych řekl, že je to tady trochu horší, ale je to přirozené. Tím, že je nás tady daleko víc než v Brně, o to větší nároky si místní kluci kladou. Čím více lidí, tím víc si člověk vybírá. Přijde mi, že člověk jde s někým na rande a ten někdo si třeba řekne, že to nebylo špatné, ale nevědomky přemýšlí nad tím, že může existovat někdo lepší a že na seznamce těch tváří přece bylo mnoho. Myslím si, že je to hrozný problém všech online seznamek, protože je tam hromada lidí a všichni svajpují doleva, doprava a neví, jak se rozhodnout. V tomto ohledu je to v Praze daleko horší, takže je těžké najít k sobě někoho na vážný vztah.
Navíc mi přijde, že si většina kluků chce jen užívat a nechtějí se vázat. Od té doby, co jsem v Praze, jsem objevil nový životní styl á la “volné vztahy”. To jsem v Brně nezažil. Stačí, když otevřeš Grindr, kde má spousta lidí napsáno, že hledá jen volný vztah. Takže je to asi nový trend.
Takže dle tebe není možné najít někoho na stálo?
V tomhle jsem ještě trochu naivka a říkám si, že naděje umírá poslední. Pořád doufám, že někdo takový bude.
Nicméně podle tvého hodnocení online seznamek by pro tebe asi bylo nejlepší potkat někoho osobně?
Je to určitě daleko lepší, jelikož existuje spousta filtrů a kolikrát člověk vidí někoho na fotce a pak ve skutečnosti a je to někdo úplně jiný. Druhá věc je, že naživo vidíš, jaká má gesta, jak mluví apod. Když vidíš pouze fotku, máš nějakou určitou představu, jak bude mluvit, jak se bude chovat, jak bude vystupovat, ale nakonec je vše úplně jinak. Proto je lepší někoho potkat osobně. Všechny vztahy, které jsem dosud měl, vzplanuly vždy z osobního setkání, ne z nějaké seznamky. Se seznamkami nemám extra dobrou zkušenost a zatím se mi tam nepodařilo najít někoho na delší dobu. Třeba se to díky tomuto projektu změní. (smích)
Co musí potenciální protějšek mít, aby tě okouzlil a aby sis řekl, že je zajímavý?
Nejsem vůbec vybíravý a pro mě nemusí být člověk hubený, tlustý, vysoký nebo malý. Je mi to úplně jedno. Musí tam zkrátka být ta jiskra a chemie a musí mě zaujmout. Jak jsem říkal, jdu do všeho po hlavě a zkouším do každé příležitosti vložit nějakou energii a postupně vidět, kam se to posune.
Chápu, že nemáš úplně jasné preference, ale to opravdu nemusí mít nic, co by se ti líbilo?
Asi bych nedokázal být například s metalistou, protože tento styl nemám moc rád. Také bych nemohl být s nějakým peciválem, který sedí doma na zadku a nechce nikam chodit, protože jsem tvor společenský a pořád někde lítám a mám rád výlety a cestování a kdybych mohl, nedělám nic jiného. Mám rád procházky a denně chodím třeba 10 až 15 km. Miluju hudbu k tanci i ke zpěvu, ale vlastně společenský život a zábavu obecně. Rád bych tedy někoho podobně akčního. Ale jinak je mi to asi jedno, protože jsem člověk otevřený všem možnostem.
Hledáš teď někoho aktivně?
Myslím si, že každý by chtěl vedle sebe mít druhou polovičku, ale zase nějak to nehrotím a netlačím na pilu, protože si říkám, že to, co má přijít, to přijde. Všechno má svůj čas a to, že teď nikoho nemám, neznamená, že za rok, za měsíc či za týden tomu nemůže být naopak.
Když se vrátím k tomu, že rád poznáváš lidi osobně a nastane situace, že v baru uvidíš někoho, kdo tě okouzlí, byl bys ten, kdo udělá první krok a osloví ho?
Rozhodně ne. (smích) V tomto jsem zase trochu stydlivý. Já jsem koketka a mrknu a usměju se, čímž dám náznak, že by to šlo, ale první krok musí udělat ten druhý. Potřebuju nějakou iniciativu z druhé strany, aby to nestálo všechno na mně.
Předpokládám, že coming out máš již za sebou. Kdy k němu došlo?
Dá se říct, že to všem bylo jasné už od dětství. Moje máma dokonce vykládala své kamarádce ze střední, že věděla, že to tak bude. Už když mě čekala, údajně říkala, že se jí narodí buď lesba nebo gay. To znamená, že hned, jakmile jsem to začal pociťovat, nebránil jsem se a prostě jsem to řekl. Všichni to přijali naprosto v pohodě. Navíc máme docela duhovou rodinku a v rodině je nás z komunity vícero. Říkal jsem si, že bychom si mohli vytvořit dokonce vlastní pride. (smích)
Budete-li mít zájem Luka kontaktovat, můžete tak učinit na jeho Instagramu ZDE.
