„V Česku jsme registrovaní, v Norsku jsme manželé. Pokud bychom se měli seznamovat v dnešní době, nedali bychom to,“ říká o 16letém vztahu česko-norský pár Standa a Roar

Náš rozhovor začal trapasem. Zeptala jsem se, zda ho Roar (48) zvládne česky. A on perfektní češtinou bez přízvuku odpověděl: „Myslím, že to půjde.“ Je totiž učitelem bohemistiky na univerzitě v norském Oslu a od chvíle, kdy před 16 lety při studijním pobytu v Praze potkal Standu (51), žije napůl v Česku. Seznámili se s tím, že jsou oba ze Severu. Ovšem každý trochu jinak.

Jak to tehdy bylo s tím Severem?

Standa: Pocházím z Mostu – jeho obyvatelé ho považují za sever, i když optikou Prahy leží na severozápadě. Dal jsem si inzerát na web Tojsemja.cz a odpověděl mi Roar, který měl v popisku uvedeno, že je ze Severu a teď pobývá v Praze. Myslel jsem si, že bude třeba z Chomutova nebo z Teplic. Nebo z Liberce, to by pořád ještě šlo.

Roar: Mně u Standy bylo jasné, že Severem myslí sever Česka. Jeho inzerát mě zaujal, protože jako jediný citoval literaturu a projevil nějakou inteligenci. Tak jsem mu napsal. Bylo to v roce 2005, kdy jsem dělal doktorát ze slavistiky a trávil devět měsíců v Praze.

Standa: Roarův pobyt v Praze samozřejmě byl vítanou příležitostí pro všechny jeho kamarády vyrazit aspoň na víkend do Česka. Když jsme si spolu začali psát, právě odjížděl s nějakou kamarádkou do Krakova. Takže jsme se sešli asi za 14 dní od prvního kontaktu.

Roar: Vlastně jsme se viděli poměrně brzy.

Standa: A já jsem ho potom chtěl vyzkoušet, takže jsem se ho zeptal, jestli by se mnou nechtěl jet do Rožnova pod Radhoštěm pro skříň, kterou jsem tam měl k vyzvednutí z rodinného dědictví. Roar se mnou ale nejel z Prahy, přistupoval až v Brně, protože tam byl u nějakých kamarádů – prostě působil jako kosmopolita od samého počátku.

A jak vidím, Roar už se pak do Norska nevrátil…

Roar: Vrátil. Většinu času máme vztah na dálku. Tehdy na začátku jsem ještě ve Švédsku dodělával doktorát, takže jsem byl vždy měsíc tam a měsíc v Praze. Standa za mnou přijížděl na prodloužené víkendy. A tak je to vlastně dodnes, s pár výjimkami.

Standa: Většinu z těch 16 let, i když Roar byl v Norsku a já v Česku, jsme se viděli minimálně každý třetí víkend. Mezitím se Roar už dvakrát přestěhoval do Česka a dvakrát se zas vrátil do Norska. Bylo to vždy kvůli práci, ne proto, že bychom se rozcházeli. Teď je tady už rok a čtvrt, ale jen proto, že se kvůli koroně nedostal zpátky. (smích)

Proč žijete v Česku? Není to v Norsku lepší?

Roar: No já nevím…Teď chce Standa zpátky do Norska mnohem víc než já.

Standa: Neseznamoval jsem se s cizincem proto, abych mohl odejít do jeho země. Od samého počátku jsme byli domluvení, že Roar bude v Česku. Když jsme se potkali, já měl malou firmu a Roar jen doktorské stipendium. Takže bylo jasné, kdo z nás je víc usazený. Sice se mi v Norsku hodně líbí, kvůli rodině jsem se naučil obstojně norsky, ale můj cíl nebyl žít mezi fjordy. V Norsku jsem byl v roce 1992 na tři dny v Oslu, a když jsme odjížděli, říkal jsem si: to je prima, můžu si odfajfknout další zemi a už sem nikdy nemusím.

Roar: To se ti teda vymstilo!

Mercedes-Benz GLA 220d 4MATIC: Kompaktní méďa pro všední i nevšední cesty12. 5. 2021

Po pěti letech vztahu jste se vzali. Jste ale manželé, nebo registrovaní partneři?

Roar: Tady jsme registrovaní a v Norsku manželé. Svatbu jsme měli tady a pak jsem přivezl papíry do Norska, kde nám náš svazek zapsali jako manželství.

Standa: Kvůli cenám bylo evidentní, že kdybychom se brali v Norsku, rodina ani kamarádi nepřijedou.  Navíc jsem tehdy bydlel v Kaprovce a nejbližší registrační místo byla přímo Staroměstská radnice. Ze všech těchto důvodů jsme se brali v Česku. Paní z matriky byly velmi vstřícné, u registrace jsme měli i svědky, protože jejich podpisy Roar potřeboval na svatební dokumenty.

Roar: V Norsku totiž registrované partnerství už vůbec neexistuje, jen rovné manželství pro všechny. Tudíž nejdřív nebylo jasné, jestli ho vlastně vůbec můžu uzavřít. Potřeboval jsem k tomu výklad zákona od norského ministerstva zahraničí.

Standa: Registrované partnerství v Česku existuje od roku 2006, takže když jsme se v roce 2010 brali, bylo vše ještě dost čerstvé. Na matrice se ukázalo, že uzavření registrovaného partnerství trvá asi tři minuty. Proto jsem Roarovi navrhl, že by bylo hezké mít tam i nějakého faráře, aby pronesl řeč. Jsem katolík a ti svazky párů stejného pohlaví odmítají. Ale mohli bychom pozvat evangelického faráře, ten by to dal. Roar se mi smál, že to je typické – katolík si vždycky nějakou cestičku najde. Matrikářky nám nabídly, že jestli tam vážně chceme mít řečníka, zeptají se předsedy Dopravní komise Prahy 1, protože on už nějakou řeč na jedné registraci měl, takže by nám tam taky něco řekl. (smích)

Roar: No a já jsem Standovi raději odsouhlasil evangelického faráře než předsedu dopravní komise!

Standa: Zeptal jsem se chartisty a významného člena Českobratrské církve evangelické Miloše Rejchrta, který byl tehdy farářem v Kobylisích, kde se scházel náš spolek LGBT věřících Logos. A on mi řekl, že jestli si představuju, že budu někde něco uzavírat a on tam přijde a něco řekne, tak to v žádném případě. Leda že bychom chtěli absolvovat normální manželský slib. To že klidně přijde a rád nám udělá obřad. Takže jsme nakonec měli na Staroměstské radnici v podstatě bohoslužbu. (smích)

Roar: Myslím, že matrikářky z toho byly malinko nervózní. Trochu se jim to vymklo z rukou.

Jaký je to pocit, že při přejezdu hranic z Norska do Česka se z vás jako manželů najednou stávají jen registrovaní partneři?

Roar: Já o tom vůbec nepřemýšlím.

Standa: Mě by zajímalo, kde přesně se to teda mění. Jestli jen při vstupu do Norska, nebo jsem manžel, už když přejedu do Německa? V našem případě ten rozdíl vnímám v jediné věci: kdybych byl v Norsku a Roarovi rodiče by cokoli potřebovali, jsem díky manželství automaticky jejich příbuzný. Kdežto Roar tady v Česku příbuzný mých rodičů není.

Roar: Je pravda, že jsme nikdy nebyli v krizové situaci, kdy to bylo potřeba. Pak bychom asi ucítili, že to současné uspořádání úplně nefunguje.

Očekávali jste, že se jednou oženíte? Nebo jste před sebou měli spíš vizi svobodného života?

Roar: Já jsem tradicionalista. Měl jsem pocit, že by to bylo hezké někoho si vzít. Rok před naší svatbou jsem byl sám v Norsku a seděl jsem s kamarádem z dětství a on mi říká: ‚Hele, měli byste se vzít. Byla by dobrá nějaká svatba. A kdybyste ji dělali příští rok, tak už v únoru musíš poslat pozvánky.‘ Zpátky do Česka jsem přijel prakticky s hotovým plánem. Navíc Standa chtěl mít svatbu před čtyřicítkou.

Standa: Když jsme se s Roarem seznámili, registrované partnerství ještě neexistovalo. Mě ani nenapadlo, že by člověk mohl uzavřít nějaký svazek. V době, kdy jsme se brali, tady Roar zrovna už rok stabilně bydlel. Říkal jsem si, že by bylo z praktických důvodů dobré posílit jeho úřední vztah k této zemi, třeba pro případ, že by se mu tady něco stalo.

Roar: Nebrali jsme se jenom z lásky...

Před dvaceti lety nalezl v metru miminko, s partnerem jej adoptovali. Dnes šťastná rodina vzpomíná, jak jim hra osudu změnila život14. 4. 2021

Jak to vlastně máte s vírou? Znamenala pro vás nějakou bariéru?

Roar: Standa je katolík, já jsem luterán. Jsem z normální norské luteránské rodiny, která vůbec nechodí do kostela. Kvůli postoji norské církve k teplým lidem jsem z ní v roce 1994 vystoupil. Pak jsem poznal Standu a on mě inspiroval, takže jsem zas vstoupil zpátky. Norská církev ovšem mezitím udělala úplně neuvěřitelné kroky a stala se tak liberální, že to je až skoro neuvěřitelné.

Standa: V Norsku bydlí Roar v obci, která má rozlohu Prahy a 5000 obyvatel. Byli jsme tam jednou v neděli na bohoslužbě, protože tam normálně chodím do luteránského kostela. Všimli jsme si dvou paní, které jsme nikdy dřív neviděli. Hned nás napadlo, jestli to nejsou lesby? Po bohoslužbě bývá společné posezení a všichni tam Roara vyzývali, ať jim udělá přednášku o Česku, když mě má za manžela. Ty dvě paní tam jen tak seděly a nic neříkaly. A potom se ukázalo, že to opravdu byly lesby a jely si tu farnost anonymně omrknout, protože jedna z nich zvažovala, že se tam bude hlásit jako pomocná farářka. Později nám prozradila, že to setkání bylo jedním z rozhodujících faktorů, proč se rozhodla o to místo ucházet.

Stando, ty se veřejně angažuješ ve spolku LGBT věřících Logos i ve vaší vesnici. Věnujete se aktivismu jako pár, nebo každý máte vlastní zájmy?

Standa: To, že jeden z nás něco dělá, pro nás neznamená, že to musí dělat i ten druhý. Roar na setkání Logosu chodí málokdy a jen když chce. Jinými způsoby se angažuje taky, ale jenom když chce, a on chce málokdy.

Roar: Účastním se občas. Já jsem takovej asi trošku norskej…

Standa: Před třemi lety jsme se odstěhovali z Prahy na venkov. Já jsem to chtěl, ale teprve když jsme se přestěhovali, uvědomil jsem si, že jsem se opravdu odstěhoval z Prahy. Poměrně rychle jsme se v novém bydlišti skamarádili se spoustou lidí, máme tady naprosto skvělou katolickou farnost. Během pandemie jsme se scházeli online a jednou se například rozhodlo, že si pro pobavení navzájem ukážeme fotky ze svateb. Řekl jsem si: ‚No proč ne?‘ Ukázal jsem jim naši svatební fotku a pro všechny to bylo úplně v pohodě.

Ale tím, že jsme se odstěhovali, došlo k nečekané, ale nikoli nevítané změně zaměření našich aktivit z celostátní na velmi lokální úroveň. Vůbec mi to nevadí, naopak teď považuju za mnohem důležitější, aby byly na nádraží zalité muškáty. Máme tady spolek, který po vesnici sází květiny, sázeli jsme i stromy, uklízíme a děláme další komunální aktivity, abychom se společně sešli.

Jak vesnická komunita vnímá dva pány, co žijí spolu a nedávno se přistěhovali z Prahy?

Roar: Myslím, že úplně v pohodě. Ve vedlejším domě navíc bydlí další gay pár. Takže jsme Teplá ulice. Myslím, že tomu tady lidi tak říkají. Tedy kdyby to bylo na norském venkově, tak to říkají naprosto jistě. Ale kamkoli přijdeme, mám pocit, že jsou lidi pozitivní.

Standa: Nikdy jsem tady v obci nezažil nic negativního, nikdy se na nás nikdo divně netvářil. Stejné to bylo i v Praze na Starém Městě, kde jsme bydleli v domě s 30 partajemi a já tam dělal domovníka. Jednou jsem třeba potkal sousedku-důchodkyni a ta mi povídá: ‚Jó, já jsem viděla vašeho mladýho!‘

Co kdybyste teď po letech života v páru měli začít znovu randit? Zvládli byste moderní navazování vztahů?

Roar: Já už bych to nezvládl. Dokonce jsem o tom přemýšlel, že jsem strašně rád, že to je tak, jak to je, a nemusím to řešit. Asi bych si řekl: ‚Tak jo, to byla ta hezká půlka života a teď už budu sám‘.

Standa: Je opravdu zajímavé a důležité, že Roar od prvního okamžiku úplně přirozeně zapadl mezi všechny moje kamarády a kamarádky. A totéž se stalo mně v Norsku. Dlouho netrvalo a Roar chodil ven s mými kamarády, i když já jsem nemohl. A pak dokonce s nimi jel na jižní Moravu, když jsem byl v nemocnici! (smích) Tohle beru za jasný signál, že si člověk dobře vybral.

Zdroj: Bohdana Rambousková