Vladimír Žitný a Michal Dvořák aneb Dva tatínci, kteří společně vychovávají tři děti: „Jsme rodina, jako každá jiná“

Vladimír a Michal jsou spolu již dlouhou řádku let. Po několikaletém vztahu se rozhodli, že svou rodinu trochu rozšíří a dnes spolu vychovávají celkem tři děti – dceru Elišku a dva chlapečky. S jakými nástrahami se setkali a proč by si přáli, aby je stát vnímal jako plnohodnotnou rodinu?

Na začátek mi dovolte se zeptat, jak dlouho už spolu jste?

Vláďa: 11 let a za tu dobu už se známe dost dobře.

Michal: Máme za sebou i nějaké krizovky, ale to už se dnes neděje. Už dlouho před dětmi se to nedělo. Než na svět přišla naše první dcera Eliška, soustředili jsme se na práci a na sebe, ale jakmile jsme začali mít rodinu, vše se změnilo. Zcela odpadly zbytečné konflikty a starosti.

Je pravda, že 11letý vztah nevydrží sám od sebe, museli a stále musíte na něm oba dost pracovat?

Michal: To ano, ale jak říkám, měli jsme jednu větší krizi po třech letech, kterou jsme nějakým způsobem překonali a potom už žádné hluboké krize nebyly. Občas jsme se kvůli něčemu chytli, ale většinou to byly věci okolo našeho společného byznysu.

Vláďa: Pořád si jdeme za svými sny a tím nějakým způsobem naplňujeme a budujeme náš vztah. Pořád máme cíle, na které se oba těšíme a tím náš vztah posouváme dál, aby to nebyla nuda a stereotyp, který je zabijákem vztahů.

Proč si myslíte, že se o gayích šíří různé předsudky v podobě toho, že jejich vztahy nevydrží, že jsou gay muži přelétaví a promiskuitní apod.? Máte nějaký tajný recept na šťastný vztah?

Michal: V první řadě se jako gay komunita hodnotíme zbytečně moc kriticky. Ano, určitě jsou tady lidé, kteří jsou přelétaví a vystřídali hromadu partnerů, ale na druhou stranu se podívejte na heterosexuály. Mám spoustu známých, kterým je okolo čtyřiceti a nemají rodinu, vztah, vystřídali padesát partnerů a nikdo je neodsuzuje, zatímco v naší komunitě se o tom mluví jako o nějakém pravidlu. Myslím si, že v každé komunitě jsou lidé takoví a makoví a možná v naší komunitě nejsou lidé jako my tolik vidět, ale my kolem sebe máme takových lidí spoustu. Akorát se jen nikde neukazují a nejsou ani na sociálních sítích. Přitom mají dlouhodobé vztahy a jsou to úžasní lidé, kterým by vztah mohl závidět jakýkoliv heterosexuální pár.

Michal: Kdybych měl vyzdvihnout pár rad, určitě je důležitá tolerance, tedy aby lidé nějakým způsobem respektovali své potřeby a zájmy. My jsme se s Vláďou potkali, když mu bylo 19 let. Já jsem o 13 let starší, takže jsem do toho šel s tím, že začínám s klukem, který je nějakým způsobem nevybouřený a může se stát cokoliv a bude záležet jen na tom, co mu dovolí jeho hlava. Vyšlo to. Všichni zkrátka pracujeme s tím, jací jsme a já si nemyslím, že by se naše komunita měla zbytečně stigmatizovat tím, že je nějaká horší.

Vláďa: Přesně tak. Zamilované gay páry, které mají dlouhodobé vztahy, jsou spíše schované. Ty páry, kde to většinou moc nefunguje, mají naopak potřebu se ukazovat.

Michal: Stejně je to s dětmi. Hodně lidí nám v rámci toho, co se teď dělo ve sněmovně píše, že jdeme příkladem a že ani u heterosexuálních rodin to tak dobře nefunguje. Já se u toho musím smát. Obecně jsou prostě rodiny, kde to funguje lépe a kde hůř. Nikdo nemůže říct, že když jedna heterosexuální rodina s dětmi funguje skvěle, druhá bude fungovat taky a to samé se nedá říct o nás. Nemá cenu to paušalizovat. Každý je nějaký a všude fungují nějak. Nikde není garantováno, že se ti dva nerozejdou a dítě nezůstane v nějakém mezisvětě. Tím spíš si myslím, že je špatně, že není uzákoněno stejnopohlavní rodičovství, protože nedejbože, že bychom se rozešli. V takovém případě v Česku neexistují zákonné prostředky, které by řešily, co s těmi dětmi dál. Každému zůstanou biologické děti a rodina se roztrhá, zatímco kdybychom fungovali v normálním manželském svazku, jsou tady nějaké povinnosti, které k sobě i dětem vzájemně máme.

S třemi dětmi se jejich život sice razantně proměnil, ale oba zažívají neskutečnou radost
Foto: se souhlasem Juana Calderóna

Po jaké době společného vztahu jste začali uvažovat nad dětmi?

Vláďa: Bylo to zhruba tři roky po začátku našeho vztahu. Já jsem to ze začátku hodně tlačil, protože jsem vystudovaný pedagog a děti miluju. Mám o 10 let mladší sestru, takže jsem s ní prožil celé dětství. V tomto ohledu ale v Česku nebyla vůbec prosekaná cesta, nicméně asi pět let zpátky jsme narazili na kluky Vaníčkovi (Dva Tátové, pozn. red.) a celé se to spustilo.

Michal: Když Vláďa začal mluvit o dětech krátce po začátku našeho vztahu, s ohledem na jeho věk jsem to nebral moc vážně, ale měl jsem radost, že je vedle mě takový člověk, protože jsem si říkal, že jednou by bylo fajn mít rodinu. Poté jsme začali společně podnikat, hodně cestovat a vytratilo se to v duchu jiných aktivit a povinností. Zhruba po pěti letech se to téma opět oživilo a pořád jsme trochu tápali a nevěděli, jakou cestu zvolíme. Měli jsme kamarádky, které se nabízely, ale to jsme zamítli. Měli jsme i jednu partu leseb, se kterými by se to dalo nějak domluvit, ale všechno to bylo ošemetné a kdyby se cokoliv stalo, mohli bychom o děti přijít. Pak se objevili kluci Vaníčkovi a tím se to začalo hýbat.

U nich jste se inspirovali?

Michal: My už jsme v té době hledali cestu, ale tím, že se kluci začali zviditelňovat a Vláďa se s nimi zná, byl to pro nás magnet. Kontaktovali jsme je a musím říct, že byli strašně otevření. Nebyli ještě tolik profláklí a známí, takže měli prostor a věnovali nám čas. Párkrát jsme se sešli, ukázali nám jednu z cest a určitou dobu jsme po jejich cestě šli.

Vláďa: Párkrát jsme se spojili s americkou agenturou zajišťující náhradní mateřství, kterou nám doporučili, ale ta se asi po měsíci rozpadla. Byli jsme už před podpisem smlouvy, ale nakonec to nevyšlo. Následně jsme měli čekat, až si náš kontakt z agentury založí novou, ale nakonec se stalo něco, co nebylo plánované a vše se vyřešilo. Potkali jsme správného člověka na správném místě a prostě jsme si udělali dítě normálním způsobem s ženskou u nás.

Každý z vás se může stát e-prostitutkou. Podvodný online byznys s kradenými fotkami sexy žen a gayů baví mládež24. 4. 2021

Jak se váš vztah změnil po příchodu prvního dítěte?

Vláďa: Za mě mohu říct, že nás to určitě víc semklo a přidalo do vztahu větší zodpovědnost. Aktuálně už to není pouze o nás dvou, ale jsou tady další lidé, kterým minimálně do 18 let budeme ovlivňovat život. Strašně to zrychlilo čas, ale bohužel máme méně času být pouze spolu, takže si teď více vážíme společných chvil.

Michal: Každý máme méně času sám na sebe. Trochu sobecky říkám, že mi to chybí, protože každý občas potřebuje zalézt někam do rohu, přečíst si knihu, dát si víno, zaběhat si a tohle vše ze života aktuálně zmizelo, ale je to jedna z věcí, kterou pro děti rád obětuješ. S dětmi začal být život radostnější. Navíc se nám rodina rozšířila o maminku a její děti. Často se navštěvujeme a plánovali jsme i společnou dovolenou, kdyby nepřišel koronavirus. Zničehonic jsme získali další větev rodiny, takže je to pro nás určitě obohacení. Ale i když jsem se začal víc starat o okolí než o sebe, což je změna, která může mnohým připadat nekomfortní, není to tak. Když vidíš úsměv dětí, dostává vše úplně jiný rozměr.

Jako první se vám narodila Eliška, po jak dlouhé době přišlo rozhodování o dalším dítěti? Dvojčata jste asi neplánovali?

Michal: Od začátku jsme říkali, že bychom chtěli dvě děti. Eliška také v jednu chvíli vypadala, že by mohla být z dvojčat, ale nakonec ne. Pak nějak svévolně jsme došli k tomu, že chceme další a bylo tady druhé dítě. Nicméně po jednom ultrazvuku jsme zjistili, že jsou dvě, což byla nejdřív obrovská radost, ale potom mě začaly napadat takové blbiny, že máme malý byt, malé auto a jak to vlastně budeme dělat. Naštěstí mě tyto starosti brzo přešly.

Děti jste ze všeho nejdřív pravděpodobně řešili mezi sebou, ale kdy přišel ten moment, že jste to prozradili rodině a okolí a jaká byla jejich reakce?

Michal: U Vládíka to bylo docela spontánní a rodina to přijala velmi dobře. Moje máma k tomu byla trošku rezervovanější, protože nás viděla jako dva kluky a měla vůči těmto vztahům trochu předsudky a zkreslené představy. Bylo na ní sice vidět, že má radost, že bude mít vnouče, ale na druhou stranu ji napadaly až absurdní představy o tom, jak to budeme zvládat a zda si vše dovedeme představit. Je jasné, že jsme si vše dovedli představit, jinak bychom do toho nešli. Neudělali jsme si děti na zadní sedačce v autě, takže jsme dost plánovali a věděli jsme, do čeho jdeme. Když se narodila naše první dcera Eliška, veškeré obavy mojí mámy vystřídala obrovská radost. Obě rodiny to přijaly velmi dobře. U Elišky jsme to proflákli docela brzo, ale u kluků jsme to drželi pod pokličkou trochu déle a řekli jsme si, že počkáme alespoň do třetího měsíce. Nikdo k tomu neměl odpor, ale jen obavy, že k tomu máme firmu a práci. S dvojčaty už obava vymizela, protože každý viděl, jak dobře zvládáme Elišku.

Zmínil jsi důležitou věc, tedy že jste si dítě neudělali na zadní sedačce auta, což je případ všech gay párů, kteří početí dítěte musí dlouho a důkladně plánovat. Během toho si většinou dost dobře rozmyslí, zda dítě opravdu chtějí. Myslíte, že z tohoto pohledu jsou gay rodiče zodpovědnější, jelikož se jim početí nestane tzv. „náhodou“?

Michal: Opět se vrátím k tomu, co jsem říkal. Je spousta heterosexuálních párů, kteří plánují, snaží se, ale pak jejich rodina nemusí fungovat skvěle. Pak určitě existují páry, které se potkají někde v klubu, za dva měsíce si udělají dítě a ve finále je z nich šťastná rodina. Každý fungujeme jinak a je to o symbióze těch lidí. Stejná pravděpodobnost, že to dopadne dobře, je u nás, ale i u heterosexuálních párů.

Vláďa: Musím říct, že všechny gay páry, které mají děti a známe se, jsou opravdu skvělé a zodpovědné. Myslím si, že by se měly více prezentovat navenek a měly by tomu dělat větší osvětu. Většinou jsou to rozumní lidé, kteří vědí, co dělají.

Michal: Upřímně musím říct, že kolem sebe nemáme ani heterosexuální páry, které mají nějaké sociální problémy nebo problémy s rodinou. Takže zas a znova se vracím k tomu, že bych společnost nerozděloval. Problémy se mohou vyskytnout u kohokoliv. Tím se dostávám k tomu, že to v Česku není moc domyšlené. Bylo strašně fajn pozorovat, jak to mají v Americe, kde musí všichni projít psychotesty, seznámit se s rodinou, náhradní matka musí mít rodinné zázemí a splňovat milion dalších věcí. Byly to stovky otázek, kterými jsme museli projít a najednou jsme si začali uvědomovat věci, nad kterými jsme předtím vůbec neuvažovali. Co se stane, když se dítě narodí nemocné? Co bude, když se oba zabijeme v letadle a děti tady zůstanou? Co se stane, když se zabije jeden z nás? Mohli bychom tady být tři hodiny, než bychom to probrali, zatímco když někdo začne řešit dítě u nás, nikdo s ním tyto věci neprobere, ale kdyby to tady bylo uzákoněné a mohla by zde fungovat agentura, která v tom umí chodit, mohla by páry na vše připravit a tím by se snížila pravděpodobnost, že se stane nějaké neštěstí.

Odpůrci hnutí Black Lives Matter a rovných práv pro trans lidi mají chybné představy o světě. Napravíme je jen tím, že spolu budeme mluvit19. 6. 2021

Nedávno ve sněmovně probíhalo jednání o manželství pro všechny, které prošlo do dalšího čtení. I tam se objevily zajímavé argumenty ve vztahu k výchově dětí. Sledovali jste to?

Michal: Určitě se o tom bavíme a podporujeme manželství pro všechny, ale bohužel musím říct, že mám trochu výčitky, že se v tom osobně nějak víc neangažujeme. Ale s ohledem na to, jaké životy žijeme, je to pro nás nemožné. Každopádně jsme to sledovali a s povděkem jsme kvitovali, že se to posunulo na další vládu, kdy vzhledem k preferencím, které se nyní objevují a postojům stran v popředí, je větší pravděpodobnost, že to za nové vlády projde. A když se to neschválí, náš status je jasný. Myslíme si, že by to bylo hloupé a že společnost nedomýšlí důsledky a zbytečně tím komplikuje spoustě lidem život. Děti z duhových rodin tady jsou a je jich hodně a pokud se to povede, zjednoduší jim to život. Kdyby nedejbože došlo k tomu, že by prohlásili, že mít dítě jako gay je nezákonné, prostě bychom se sbalili a odstěhovali. Mimochodem tohle byla jedna z otázek, kterou jsme dostali v Americe, tedy co se stane, pokud by ve vaší zemi došlo ke změně právního systému a váš status by byl v tu chvíli nezákonný. To jsou věci, které tě samotného prostě nenapadnou.

Odpůrci výchovy dětí homosexuály často argumentují tím, že děti nebudou mít buď mužský nebo ženský vzor, co byste na tento argument odpověděli?

Michal: Asi bych jim nahrál týden u nás doma, kde je občas víc ženských než chlapů. Vezmi si, kolik manželství je v Česku rozvedených a kolik dětí žije ve střídavé péči a pokud tohle nikomu nevadí, tak nevím… Může se samozřejmě stát, že ten element bude chybět, ale ze své vlastní zkušenosti vím, že nám pomáhají hlídat holky, kamarádky, maminky, babičky a navíc Eliška i kluci se budou vídat se svou maminkou, takže problém v tom nevidím. Kdybych žil v heterosexuálním vztahu a jezdil bych na dlouhé služební cesty nebo pracoval někde na lodi, taktéž doma ten mužský element nebude a nikdo to neřeší, tak proč se to řeší opačně? Už i u nás jsou starší děti, které vyrůstaly ve stejnopohlavním vztahu a nejsou nijak poznamenané. Je to zkrátka jen o tom, jak rodiče přistoupí k výchově.

Vláďa: Pokud jste heterosexuální nebo homosexuální pár a necháte děti vyrůstat jak dříví v lese, může se stát leccos. Proto jsme se poradili s psychologem, jak máme postupovat a jakým způsobem se chovat, až se na to Elišky ostatní děti začnou ptát a začne to i ona sama řešit. Sháníme informace od lidí, kteří mají starší děti a už se s tím setkali, viz. například kluci Vaníčkovi. Snažíme se vše predikovat a všemu předcházet. Ale opět je to úplně to samé, jako když budeš mít dítě, které se trochu hůř učí. Nemůžeš jej nechat učit se samotné, ale musíš hledat cesty, jak mu co nejlépe pomoct. My sice nemáme žádnou poruchu, ale cítíme, že na sociální vnímání okolo nás může Eliška a kluci občas narazit, takže se snažíme poradit se s lidmi, kteří jsou v těchto věcech zkušenější a chytřejší než my.

V rámci současného vývoje a čím dál tím větší otevřenosti lidí k této problematice, myslíte si, že by se vaše děti vůbec mohly s nějakými problémy reálně setkat?

Michal: Myslíme si, že v Praze určitě ne. V Praze to nikdo neřeší. Kdybychom žili v nějaké vesnici někde na severu Moravy, možná by k tomu docházet mohlo, ale u nás tu obavu nemám. I přes to chceme být připraveni. Chceme, aby s tím Eliška i kluci uměli pracovat a pochopit, že to není žádný problém. V průběhu života se děti setkají s různými nástrahami, ale myslíme si, že to nebude problém, protože okolo sebe nevidíme případy, kdy by to problém byl.

Už před narozením dětí jste určitě museli hledat školku či dětského lékaře, ani v těchto případech jste nezaznamenali žádný problém s tím, že by vás třeba někdo jako dva tatínky odmítl?

Michal: My samozřejmě všude říkáme, že jsme dva tatínci a že budeme vyzvedávat oba. Dá se to vyřešit a právně ošetřit. Upřímně řečeno bych byl strašně moc překvapený, kdyby mi někdo řekl, že nás nepřijme jen kvůli tomu, že jsme dva tatínci. Za prvé bych tam ani chodit nechtěl, protože nechci chodit k žádnému ignorantovi, ale za druhé by mě to upřímně řečeno opravdu překvapilo. Musíme říct, že jsme se s tím opravdu nesetkali, ale kdybychom cítili nějakou nevraživost, neuváděli bychom dotyčného do rozpaků a šli bychom jinam.

Uvažujete o tom, že do budoucna rodinu ještě nějakým způsobem rozšíříte?

Vláďa: Původně jsme plánovali, že budeme mít dvě děti a až odrostou a bude to možné, ještě jedno bychom si adoptovali a udělali mu krásný život, ale teď jsou tři, což znamená, že chviličku počkáme, protože zatím je to docela kolotoč. Ale jsem spokojený a původně jsem si to představoval daleko horší.

Michal: Přesně tak. Nikdy neříkej nikdy. Třeba 15 let zpátky bych ti řekl, že nebudu mít rodinu a najednou je to tady, ale teď bych další dítě zatím neplánoval. Myslím si, že máme naloženo docela dobře. (smích)

Zdroj: Jan Witek