„Hned při prvním setkání jsme poznaly, že spolu chceme mít děti,“ říkají Maru s Káťou, z Instagramu známé jako Dvojmámy

Potkaly se na online seznamce. Na první osobní návštěvu dorazila Káťa k Marušce s třemi litry vína, sýry ze Slovenska a melounem. A od té chvíle jsou prakticky spolu. Žijí v Klášterci nad Ohří, dnes už jako rodina se dvěma malými dcerkami. Instagram se zná pod jménem Dvojmámy.

Jste obě z malých měst. Jak jste na sebe natrefily?

Káťa: Na seznamce. Pro mě bylo hrozné tam jít. Jenže když je člověk z malého města, má problém potkat lidi osobně. Známí mi vždycky říkali: „Nojo, ty budeš do smrti sama, protože v Žatci lesbu neseženeš.“ Takže jsem jednoho večera otevřela láhev vína a seznamku. Dala jsem si vyfiltrovat holky z Ústeckého kraje. Bylo to poprvé a naposledy.

Maru: Byla jsem po rozchodu a na seznamce jsem měla status zadaná. Nechtěla jsem se s nikým seznamovat, jen si vždycky trochu pokecat. Navíc holky, co píšou zadaným, jsem moc nemusela. Taky jsem zásadně neodepisovala profilům bez fotky a nikdy jsem neodpovídala na pozdravy „ahojky“ a „čauky“. A ten večer mi přišlo z profilu bez fotky: „Ahojky!“ Nevím proč, ale odpověděla jsem. Tak došlo k našemu naprosto osudovému seznámení. Obě jsme ten večer udělaly něco, co jsme běžně nedělaly.

Káťa: Podstatné je ale říct, že hned nebyla ruka v rukávě. Předtím jsem měla jen dva vztahy, takže jsem neznala žádné seznamovací fígle. Napsala jsem: „Ahojky, jak se máš, jsem Káťa a ráda běhám.“ A přišla mi odpověď: „Ahoj, jsem Maru a nesnáším běhání.“

Maru: Nějakou dobu jsme si ale psaly a Káťa pak odjela na dovolenou s rodiči na Slovensko. Hned v den jejího návratu jsme se spolu poprvé osobně sešly. Když teda Káťa konečně zjistila, kde je Klášterec. Protože on je 30 km od Žatce a slečna Kateřina to nevěděla.

Jaké bylo první osobní setkání?

Káťa: Z Marušky vylezlo, že má ráda víno, sýry a melouny. Na Slovensku jsem proto nakoupila sýr, cestou domů jsem to vzala stokilometrovou oklikou na Moravu pro víno a v Žatci jsem potřebovala ještě toho melouna. Přišla ale strašná bouřka. Do Klášterce jsem dorazila ověšená taškami a úplně promoklá.

Maru: Šla jsem jí u nás v paneláku otevřít dolů s tím, že jsem od toho nic vážného nečekala. Pak jsem ale otevřela dveře… Kátě to opravdu moc slušelo, vypadala jak andílek. Na místě mi bylo jasné, že to nebude jen kamarádka. Ocitly jsme se v bytě a nejdřív jsme si podaly ruku, protože jsme nevěděly, jak se vlastně seznámit. A pak jsme se objaly, aby to nebylo takové formální. Pamatuju si, že jsme se přitom úplně klepaly. Byly jsme fakt nervózní.

Kdy jste poznaly, že jste jedna pro druhou ta pravá?

Maru: Pro mě byl hodně silný hned ten moment, kdy jsem ji spatřila v těch dveřích. Přestože byla bouřka, já si to pamatuju tak, že svítilo sluníčko. Úplně to vidím, jak jsem otevřela a ona tam stála obklopená světlem s tím melounem.

Káťa: Já jsem to poznala ještě ten večer. Přišlo to ve chvíli, kdy se mě Maru zeptala, jestli chci děti. Ona mi ani nedala prostor odpovědět. Řekla: „Já je chci, a jestli ty ne, tak nemá smysl něco si začínat. Nebudu s tebou ztrácet čas.“ To na mě udělalo dojem. Jako že ta ví, co chce.

Maru: Byla jsem takhle drsná, protože jsem děti už delší dobu chtěla. Předchozím vztahem jsem ztratila tři roky. Nebudu s někým chodit další tři, abych se pak dozvěděla, že je nechce. Bylo mi 33 a už bych je později třeba nemusela mít.

V neděli si Česko připomene mezinárodní vzpomínkový den na oběti AIDS. Několik významných budov zazáří červeným světlem13. 5. 2021

Říkáte, že co měla jedna ráda, to druhá nesnášela. Jaké tedy bylo vaše chození?

Maru: Začala jsem s Káťou běhat. Do ničeho mě nenutila, to bych se nenechala. Ale občas si šla zaběhat a já to chtěla taky zkusit. Ráda se hecuju. Lákalo mě to a z Káti jsem cítila, že běhat umí a že mě to může naučit. Hned od začátku mě hodně chválila – poznala velmi rychle, že to je ta správná cesta. Mě to chytlo, běhaly jsme spolu i závody. Běhaly jsme ještě i s kočárkem. Teď, kdy je dětem jeden a půl roku, jsme toho musely nechat.  

Kdy jste spolu začaly bydlet?

Káťa: Brzo. Víte, jak to lesby mají: na první rande s kufrem. (smích) Maruška to chtěla, taky mi hned koupila pyžamo. Kamarádky mi na to říkaly: „Tak to je jasný, to tě chce!“

Maru: Ono to bylo trochu jinak. V Tescu měli pyžamo v akci. Koupila jsem si ho a poslala jsem fotku Kátě na tu dovolenou s rodiči, protože jsem z něj měla radost. Kačenka mi napsala, že je moc hezký. Takže jsem běžela zpátky do obchodu, abych jí to pyžamo koupila taky. Jinak o stěhování jsme začaly mluvit tři měsíce po seznámení.

Jak se vám žije na malém městě jako vyoutovaným lesbám, které mají spoustu fanoušků na sociálních sítích?

Maru: Jsem kadeřnice a zná mě tu dost lidí. Měla jsem výhodu, že mě znali už dřív, když jsem měla muže. Pak se to změnilo a lidi prostě přijali, že Maruška je teď se ženskou. Ale samozřejmě nebylo to hned v pohodě, na začátku jsem se styděla jít s partnerkou po ulici za ruku. Musela jsem se k tomu postupně dopracovat. Teď se nám v Klášterci žije opravdu dobře a cítíme se tu bezpečně. Ale stačí být jenom ve vedlejším městě a tam už tak uvolněné nejsme. Možná, že díky mé otevřenosti si tady v Klášterci na to lidé prostě zvykli.

Káťa: Maruška je hodně otevřená. Já jsem taková nebyla. Sice jsem v Žatci žila s bývalou přítelkyní tři roky, ale nikdo to o mně nevěděl, ani v práci. Tajila jsem to a hrála jsem si na heteračku.

Maru: Já jsem dost hrdina. Zpětně si říkám, že jsem se s tím někdy nemazlila. Moje práce je dost kontaktní, ale nikdo ze zákazníků ke mně nepřestal chodit. Přitom moje klientky jsou spíš starší, 40 let a výš. Dělala jsem osvětu a měla jsem odvahu do kadeřnictví přinést i podpisové archy k petici Jsme fér. Kolikrát ve mně byla malá dušička, protože jsem stanula tváří v tvář lidem, kteří o mně nevěděli, že jsem teplá, a vyjadřovali se různě. Obvykle to ale bylo ve stylu: „Jéžiš, můj manžel, ten by je hnal. Ale mně to nevadí.“

Kdy jste spolu začaly mluvit o založení rodiny a co pro vás na cestě k ní bylo nejtěžší?

Maru: Za rok, na Vánoce. U nás bylo jasné, že kvůli věku budu rodit já. Nejvíc jsme řešily dárce. Jestli bude anonymní, nebo známý. Nakonec máme známého dárce, který se nám sám nabídl s tím, že se nebude angažovat. Ale pokud o to děti budou stát, budou mít možnost ho jednou poznat.  

Katka: Ve mně se to hodně bilo, protože jsem strašně chtěla poznat svého dědu. Ale než jsem se k tomu odhodlala, umřel. A naše děti třeba taky budou chtít vědět, kdo je dárce. Myslím, že je dobré dát jim tu možnost.

Marie: Ne vždy ale taková možnost je, takže ani anonymním dárcovstvím bychom nepohrdly. Sama jsem dvakrát darovala vajíčka a beru to jako podobnou situaci. Samozřejmě by mě zajímalo, jak ty narozené děti dnes vypadají, ale neberu je jako svoje děti. Kdyby za mnou přišly a řekly mi, že já jsem ta paní, díky které vznikly, tak mě to bude nesmírně těšit. Byla bych dojatá. Ale v životě bych neřekla, že to jsou moje děti, a v životě bych si je nenárokovala. Žijí ve své rodině, mají své rodiče. Stejně to beru i s dárcovstvím spermatu. Proto je mi úzko z toho, co teď zaznívalo ve Sněmovně při diskuzi o manželství pro všechny.

Četná „gay tajemství“ rodiny spisovatele Thomase Manna odhaluje i příběh jeho dcery Eriky, umělkyně a kabaretiérky, jež milovala muže i ženy18. 6. 2021

Využily jste tedy možnosti umělého oplodnění?

Maru: Naše děti vznikly přirozeně, ne při IVF. Hodně lidí bere jako automatické, že když jsme lesby a máme dvojčata, jsou z umělého oplodnění. Ony se fakt podařily přirozeně, tedy inseminací. Nejdřív dlouho nic a potom jsem začala brát podpůrný lék, který stimuloval vajíčka, a ony se oplodnily dvě.

Káťa: Celkem to trvalo rok, než se nám podařilo otěhotnět. Mnoho lidí vůbec netuší, čím si páry jako my musí projít, než se dítě podaří. Co je to za směsici pocitů… Já už jsem si pak říkala, že jestli Maru neotěhotní, tak se zblázním. Sedmý den po dárcovství už jsem zkoumala testy, jestli je tam čárka. A pak, když tam ta čárka fakt byla, mi to Maruška ani nevěřila.

Maru: Vždycky jsme nemohly dospat. Věděly jsme, že to nemáme dělat, ale… Podařilo se to ve chvíli, kdy už na mě hodně doléhala možnost, že to třeba vůbec nepůjde. A pak jsem začala cítit, že je něco jinak. K doktorce jsem si nešla potvrdit těhotenství – o tom už jsem věděla – ale šla jsem zjistit, kolik dětí tam uvnitř je. A fakt tam byly dvě!

Jak se příchod dětí promítl do vašeho vztahu?

Káťa: Ze začátku to bylo hodně psycho, pak jsme si zvykly. Když přijde dítě, bojíte se o něj, nevíte, proč brečí – a teď si představte, že to máte doma rovnou dvakrát. Tonička brečí, protože má hlad, a Mariánka, protože má prdy. A ony vám to samy neřeknou. Po jejich narození jsem skončila v práci a byla jsem v Maruškou tři měsíce doma, než jsem nastoupila na nové místo. Uklízela jsem a vařila, protože Maruška se učila kojit, takže byla 14 dní zavřená v pokoji jak slepice, když sedí na vajíčkách.

Maru: Bylo to šílené období, kdy jsme občas nevěděly, co si počít. Holky brečely a my jsme tady po sobě řvaly nervama. Dokázaly jsme si vyčítat, která z nás kdy spala. Ale Káťa mi maximálně pomáhala a díky ní jsem holky do roka odkojila, za což jsem vděčná. Co se týče našeho vztahu, ten se změnil už v průběhu těhotenství – když jsem šla k porodu, měla jsem 110 kg a nemohla jsem se hýbat. Děti to pak už jen dorazily (smích). Na druhou stranu jsme se začaly vnímat jako mámy, je to jiná role.

Najdete si dnes, když jsou dětem necelé dva roky, někdy čas na sebe?

Káťa: Jsme spolu pořád, ale vždy zároveň i s dětmi. Já jsem už rok na home officu, takže pracuju, do toho přebaluju, pak jdeme ven… nikdy ale nejsme jen my dvě. A když si na hodinu vezme děti brácha Marušky, tak si prostě jen lehneme, protože jsme vyšťavený.

Maru: Může za to covid, že se to takhle nastavilo a my jsme si na to zvykly. Ono není moc komu dát děti na hlídání, když jsou dvě. Navíc v době covidu. Jsme hodně opatrné, styky s rodinou jsme pořád ještě úplně neobnovily. Káťa chodí ve středu do kanceláře, a to si vždycky říkám, že budu mít klid. Jenže děti mi začnou skákat po hlavě a já se za chvíli modlím, ať už Káťa přijde domů.  

Jak plánujete trávit letošní léto?

Káťa: Hrozně bychom chtěly do Španělska. My jsme totiž spolu nikdy nebyly na dovolené. Jak jsme se poznaly, začaly jsme hned řešit děti a peníze se šetřily pro rodinu.

Maru: Promrhaly jsme jedinečnou šanci jet si před příchodem dětí v klidu na dovolenou, takže teď nás to čeká už jen pěkně dobrodružně.

Káťa: Holky už jsou větší a mě moc baví, jak chtějí všechno vidět. Chci jim to všechno ukázat. To byl vždycky můj sen – mít děti a ukázat jim svět. A teď máme v plánu třetí dítě, takže letos v létě je naše jedinečná a na nějakou dobu i poslední příležitost jet na dovolenou.

Zdroj: Bohdana Rambousková