Harry Styles v perlách a Brad Pitt v sukni. Proč je stále ještě šokující, když si muž vezme sukni, perly nebo rovnou šaty? A zajímá nás to vůbec?
Reakce Brada Pitta by nás vlastně neměla moc překvapit. Jsme z generace, která zažila zpěvačku Lady Gaga v šatech ze syrového masa. Na obálce Vogue jsme viděli zpěváka Harryho Stylese – prvního muže, který se za historii magazínu na coveru objevil – v dlouhých šatech Gucci. Nazí modelové předvádějí na přehlídkových molech kabelky a celebrity chodí na MET Gala převlečené za kočky. Zažili jsme tedy snad už úplně všechno. Je opravdu stále šokující, když si muž oblékne cokoliv, co máme tradičně spojené s ženskou módou? A jak silná ta tradice vlastně je?
V komentářích pod články informujícími o těchto módních „výstřelcích“ najdeme pokaždé minimálně dvacetkrát lamentování, že „chlapi už dnes nejsou praví chlapi!“ A byli vůbec někdy? Nechci zabředávat do tématu toxické maskulinity a krize mužství, ale z pohledu historie módy je to „chlapáctví“ vždy poněkud diskutabilní. Šlechtici v 18. století se klidně nechali portrétovat v růžovém kabátci s krajkovými manžetami a pak se nemytí vydali se svými kordy na bitevní pole. Jeden z historicky nejúspěšnějších vojevůdců, Evžen Savojský, se mezi krvavými řežemi občas oblékl se svými kumpány do dámských šatů. Byli tedy tito pánové opravdovými chlapy? Ano, sice se řezali, až krev tekla potokem, ale ty krajky…
A nemusíme ani tak daleko do historie. Ti, kteří nejvíce křičí, žili v době, kdy davy obdivovaly Davida Bowieho nebo Freddieho Mercuryho. Ale u nich to samozřejmě bylo něco jiného. To byla recese, součást show. Ukázka toho, že se dříve lidi nebrali tak vážně a ne vždy muselo všechno něco znamenat. Jenže ono to sebevyjádření vždy něco znamenalo a znamenat bude i nadále. Od toho ho přece máme a zrovna móda nám v něm nejvíce pomáhá.
Proč tedy společnost rozděluje obyčejná zpráva, že Harry Styles někam vyrazil v perlách, Brad Pitt v sukni a Bill Kaulitz na Oktoberfest v růžových botách na platformě? Protože se prostě rádi zabýváme druhými. A ještě raději kritizujeme. Pro některé je Harry Styles v šatech moc queer a příliš ovlivňuje mladší generace, což je špatně. Pro další je naopak málo queer na to, aby si mohl vůbec dovolit šaty vynést, a vlastně se dopouští queer-baitingu, což je taky špatně. Nebo je i ve své extravaganci moc konformní, což je taky špatně. Nakonec tak vlastně vůbec nezáleží na tom, co si kdo vzal na sebe, ale na tom, co si my myslíme, že tím chce říct.
Jediný důsledek, který tyto naše úvahy mají, je ten, že nakonec vlastně nikdo není pro druhé dost dobrý. Ani my sami pro sebe. Přitom móda má mnohem větší poslání, než jen zajistit, abychom po ulicích nechodili nazí. Má nám pomoci vyjádřit naši osobnost, náš vkus a naši náladu. Snad už si brzo uvědomíme, že je úplně jedno, zda si vezmeme perly nebo sukni. Dejte na moudro Brada Pitta! „Všichni jednou umřeme!“
