Módní návrhář, nebo drag queen? Jan Smejkal dělá díru do českého módního průmyslu v tom nejpozitivnějším slova smyslu
Honzo, pravděpodobně nejsem první ani poslední, kdo ti tuto otázku pokládá, ale jak vznikla tvá láska k módnímu designu?
K módě jako takové jsem tíhl už odmalička. Věnovat se jí profesionálně mě ale napadlo díky LARP táborům, kam jsme pravidelně jezdili a kde táborové hry fungují na základě hereckého ztvárňování postav. Tvorba kostýmů byla to, co mě přimělo naučit se šít.
Vystudoval jsi návrhářství na pražské UMPRUM v ateliéru oděvu a obuvi pod vedením oděvní designerky Liběny Rochové. Jaké pocity v tobě vyvolává její nynější odchod?
Mrzí mě to. Zároveň ale cítím, že už je to v rámci jejího zájmu důležitý krok vpřed. Dala tomu strašně moc a myslím, že je čas, aby se soustředila také sama na sebe.
Jaká byla jako lektorka? Pomohla ti na tvé cestě za úspěchem?
Jsem jí vděčný za většinu věcí, které dělám. Na začátku byla moje tvorba úplně jiná a až ta cesta, kterou mě vedla, mi pomohla najít si svůj vlastní směr a autenticitu v rámci oděvu.
Tvoje shows jsou za nás jedny z nejlepších, které na módních eventech u nás může člověk vidět. Oproti jiným návrhářům máš velmi specifický casting. Povíš nám o něm něco?
Záleží na tom, jaké téma zpracovávám a jakou energii chci přehlídkou předat. Pokud ale chcete udělat show, nemůžete to dát pouze běžné modelce. Proto rád oslovuji tanečníky, tanečnice a performery. Oni sice nemusí mít základy v catwalku, ale zvládnou se ho naučit třikrát rychleji než modelka na mole. Zároveň bude pohyb těla úplně jiný. Mojí velkou inspirací jsou modelky a módní události z devadesátých let, které interpretovaly nějaké emoce a nebyly jen o tom, že se holky prochází ze strany na stranu. To bych si přál do módního průmyslu vrátit.
Letošní casting byl kombinací různých housů u nás v Čechách. V podstatě všichni performeři byli z ballroom a queer komunity. Ballroom je opravdu krásná subkultura, která má k módě neskutečně blízko. Bohužel se to v poslední době stalo velmi komerční a všichni si myslí, že voguing je jen o tom, že se rozhazuje rukama a padá se na zem. Přitom je to z velké většiny právě runway a móda celkově.
Řekneš nám něco o své poslední přehlídce, která se odehrála v historické budově holešovické elektrárny během MBPFW?
Kolekce, kterou jsem představil v rámci této přehlídky, se jmenuje Stability?! I don't know her a vychází z mého vlastního vnitřního rozbroje. Narodil jsem se ve znamení Býka, takže mám rád stabilitu, a jedna z věcí, která se do toho dá zařadit, jsou peníze. Vždycky jsem chtěl dělat v korporátu a stabilita příjmu mi v kreativním odvětví chybí. Je to taková daň za to, že si můžeme dělat a tvořit, co chceme.
Proto jsem si za účelem návrhu této kolekce vytvořil svůj imaginární svět JS Corporate a jednotlivými modely jsem se snažil odprezentovat postavy, které by tam pracovaly. Finální a nejdůležitější byla drag queen, která měla reprezentovat CEO a odrážet mou drag personu. Protože já dělám také drag, to jsem možná ještě nezmínil. Nejdřív jsem přemýšlel, jestli nepůjdu po mole já, ale nakonec jsem oslovil Groovy Sparks a myslím, že se do mé role vcítila naprosto unikátně. Spousta diváků si i místy opravdu myslela, že jsem na mole já.
Jeden z mých hlavních záměrů bylo nahradit klasickou modrou kancelářskou košilovinu denimem. Pracoval jsem s klasickými střihy, ale dělal jsem je ve výsledku úplně jinak. Z klasické kravaty jsem například udělal šaty. Nemělo to být o tom, že dělám věci do kanceláře, byla to spíš taková hra, forma satiry. Jsou to za mě nositelné kousky a spousta z nich je oversize, v tom jsem extrémista. Nosím hodně velké věci, i když se to teď zmírňuje.
Má to nějaký důvod?
Jasně, celé mé dětství je různě silně prosycené mou nespokojeností se sebou nebo s mým tělem. Dnes už je to trochu lepší, ale stále s tím lehce bojuji. Vtipné je, že v dragu mi to nevadí.
Jaká je tvá drag přezdívka?
Janny Jill.
Mohla tvá nespokojenost souviset s uvědoměním, že jsi gay a lišíš se tím od ostatních?
Asi ano. Uvědomění, že jsem gay, přišlo už v mých osmi letech. Poprvé jsem to řekl své spolužačce na základní škole po dlouhém přemlouvání a nebylo to moc příjemné. Alespoň jsem s tím ale nikdy v životě nemusel za nikým chodit.
Takže žádný velký coming out neproběhl?
Určitě ne. Rodiče na to přišli taky sami, jen jsme si to jednoho dne potvrdili. Bál jsem se reakce táty, protože k němu mám odmalička přirozený respekt, ale zbytečně. Jsem za to vděčný. Znám spoustu lidí z ballromu, kteří neměli tak lehký coming out a na základě toho si vytvářejí v této subkultuře svou vlastní rodinu, která je bude vnímat a brát takové, jací jsou. Všichni vnímají všechny nedokonalosti spíše jako dar, pro který se dozajista najde i kategorie, v níž můžete soutěžit. Jinakost se zde cení a zároveň poskytuje safe space být tím, kým se cítíte nebo toužíte být.
