„Díky terapii už vím, že nejsem workoholik. Když mám tvůrčí blok, nechám pracovat podvědomí,“ říká expert na osvětové kampaně
Odkud přišel impuls, abys spoluzaložil vlastní komunikační agenturu – zvenku, nebo zevnitř?
Zevnitř, od Lenky. Já se chtěl osamostatnit jako freelance copywriter, Lenka ale věřila, že máme na rozjezd pořádné firmy, která bude mít vlastní klienty. Jsem rád, že mě přesvědčila. Neměl bych koule udělat to sám a založení agentury vidím jako jeden z nejlepších obratů v mém životě. V současnosti se tematicky zaměřujeme hlavně na medicínu – což mě svým způsobem vrátilo k původnímu veterinárnímu vzdělání. Docela se mi hodí vědět, kde je v těle který orgán (smích).
Byla právě tohle ta největší výzva – sebrat odvahu a založit firmu?
Pro mě ano. Nejen se začít všelijak nabízet a být tak nějak v pozadí – ale rozhodnout se vykopnout svoji značku, s vlastním obličejem, a nést odpovědnost za její pověst. Postavit se za to, že něco umím. Chtěl bych povzbudit všechny pracovité lidi, kterým není veselo v pravidlech a omezeních někoho jiného, že je možné se osamostatnit. Po cestě pak člověk různě zakopává, padá na hubu, ale o to lepší je pocit, když se daří a víš, že to máš vydřené.
Vypěstoval sis osvědčené metody, jak sám sebe „ošéfovat”, co se time managementu týče?
Žádná metoda, myslím, není dokonalá a všechny beru s rezervou, ale rád zkouším různé přístupy a kombinuju je. Když se cítím hodně silný a produktivní, mám tendenci dělat kvadrilion věcí a „skutek utek“. S tím mi pomáhá metoda pomodoro – vypnout si telefon a vyhradit si půlhodinové bloky na konkrétní úkol, mezi kterými jsou krátké přestávky mimo počítač.
Průběžně taky sleduju, kolik času mi zabírají určité typy úkolů, a pak se mi daří realističtěji plánovat, co všechno můžu stihnout. Bohužel se to neobejde bez prioritizace, při které zákonitě některé věci musím škrtnout. S tím hodně vnitřně bojuji, ale nakonec jsem rád, že místo nějakého nepodstatného úkolu mám čas se v klidu naobědvat.
Ve firemním portfoliu má ADDICTS jak „firmy s příběhem“, tak nejrůznější pacientské organizace, neziskové spolky, nadace. Nejsou to tak trochu dva různé obory – komunikovat atraktivní služby a produkty versus komunikovat těžko stravitelná témata, jako je chronická leukémie, rakovina plic nebo péče o děti s handicapem?
Prim u nás hraje osvěta společensky přínosných témat. Před deseti lety psala média na téma onkologie hlavně smutně. Nejvíc se bilo na poplach stylem „rakovina kosí Čechy, bojme se”. Dnes víc tlumočíme, jak snížit rizika, informujeme o rostoucí naději na vyléčení a o kvalitním životě i s nemocí. Některá média stále jedou ten strašící narativ, ale vidím, jak přibývá dobrých zpráv, příběhů se šťastným koncem. Takže za mě to nejsou těžko stravitelná témata, jen to chce vzít za správný konec.
A co se týče klientů z byznysu, rádi spolupracujeme s firmami, které mají chuť naslouchat naší zkušenosti. Média se zajímají hlavně o vaši přidanou hodnotu pro společnost. Značka musí být do PR ochotná investovat víc než fotky a popisky produktů nebo služeb. U řady firem pracují ostřílení odborníci, kteří mají spoustu informací užitečných i pro spotřebitele. Pokud se nám podaří vymyslet, jak je zajímavě zformulovat, a klient pochopí přínos, je to win-win. Dlouhodobě se nám to daří třeba s brněnským sexshopem YOO.cz, pro který realizujeme průzkumy, z výsledků hojně čerpají média a na komunikaci se podílejí i sexuologové a terapeutové.
Přišla za ty roky i nějaká zásadní, průlomová příležitost?
Profesně si cením každé možnosti pracovat s odborníky ze špičkových institucí – například z IKEM, porodnice u Apolináře, FN Brno, Akademie věd ČR a dalších. Ale také s organizacemi, jako je Hlas onkologických pacientů, pacientská organizace VERONICA nebo Nedoklubko podporující rodiny předčasně narozených dětí. Vedou je opravdoví profíci.
Bereš společensky odpovědný rozměr své práce jako bonus, nebo úplný základ seberealizace?
Vnímám to jako privilegium. Dobře se mi píše o věcech, které mají nějaký přesah, něco užitečného z nich plyne, není to jen propagace produktů. Čímž rozhodně nepohrdám, naopak smekám před každým, kdo je v tom dobrý. Ale já osobně jsem na to strašné dřevo a když mi něco nejde, ani mě to nebaví. (smích)
Co tě naplňuje mimo pracovní sféru?
Velká rodina a dlouholetá láska, veselí kamarádi, spokojený pes, domácí jídlo… To vše nejlépe na výletě.
Vnímáš, že se tvá gay identita odráží i ve tvém profesním životě?
Ve svém věku a při svém tradičním založení bych asi jako heterosexuál už měl děti. Protože je nemám, zbývá mi hodně času na práci – což je taky nevýhoda, vzhledem k mému sklonu k workoholismu (smích). Ale přestože se ke své identitě otevřeně hlásím ve všech rovinách svého života, zatím jsem kvůli tomu nezažil žádné znevýhodnění ani protěžování.
Když jsi zmínil workoholické sklony – umíš včas poznat, že to s prací přeháníš?
Nějaká schopnost brzdit podle mě přichází s věkem – nechci ve 41 letech mluvit jako senior, ale rozhodně už nezvládám makat u počítače od rána do tmy, jako mi to šlo ve třiceti. Přirozeně asi docházím k potřebě lépe hospodařit s energií. Samozřejmě ale ulítávám, když se sejde hodně projektů, všechny jsou super a chci je zvládnout. Hodně mi pomohlo otevřít tohle téma s terapeutem – uklidnilo mě zjistit, že nejsem workoholik. Že má někdo tendenci se přepínat, ještě neznamená, že je natvrdo závislý na práci.
Co ti pomáhá udržet si kreativní mindset?
Dřív jsem si myslel, že když mám tvůrčí blok a nejde mi psát, měl bych jít ven a přemýšlet o práci v jiném prostředí. Teď vím, že ji naopak musím vypustit z hlavy. Zaměstnat se jinak, jinde – provětrat psisko, oběhat pekárnu, masnu a trh… A pak to jde zase líp. Moje kreativita potřebuje i odstup. Když to nejde snahou, je na čase nechat v klidu pracovat podvědomí.