Interiéry původně dělat nechtěl, dnes má showroom v Pařížské. „Po coming outu jsem zažil obrovské mentální uvolnění,“ vzpomíná Pavel Pravda
Jak probíhal váš osobní přerod ze zaměstnance v podnikatele?
Z obchodního zástupce firmy, která se soustředila na výrobu žaluzií, jsem se stal vedoucím obchodu pro Českou republiku. Jak firma rostla, rostl jsem i já. Rozhodl jsem se odejít z Horní Lhoty na Opavsku, kde jsem zanechal svoji ženu a tehdy šestiletého syna, přesídlil jsem do Prahy a začal tu podnikat se svým prvním partnerem.
To zní, jako když pro vaše podnikání byl dost klíčový jak vnější coming out, tak vnitřní přijetí vlastní identity…
Když jsem odešel od ženy a od syna, nastalo obrovské uvolnění všeho v mé hlavě. Připouštím, že dnes žiju v pražské bublině, navíc v bublině okruhu mých známých, ale když to vezmu zpětně, Praha pro mě byla vysvobozením z vesnice, kde žilo jen 500 obyvatel. S tehdejším partnerem jsme založili firmu, během roku se stali největším odběratelem od výrobce, pro kterého jsem dříve pracoval – a tak to celé začalo.
Když se ohlédnete, nelitujete toho odchodu do Prahy ani jako otec od rodiny?
Má pravá ruka Matěj (Matěj Tomek, který má ve firmě Innex na starosti showroom a eventy, pozn. aut) o mně říká, že mám s bývalou ženou lepší vztah než se všemi partnery, které po mém boku dosud zažil. Asi se málokomu po tak těžkém rozchodu povede udržet úžasné vztahy, i když třeba moc chce. Mně se to podařilo jak s exmanželkou, tak se synem a s celou rodinou, což beru jako jeden ze svých životních úspěchů. Rodina je pro mě na prvním místě, proto i firmu podvědomě vedu rodinným přístupem. I když to někdy bolí, protože nastanou chvíle, kdy od některých zaměstnanců cítím, že si toho neváží, ale takový už je dnešní život. Ve výsledku jsem s tímhle nastavením absolutně spokojený.
Co vás inspirovalo, abyste pro klienty kromě žaluzií, pergol a markýz začali zařizovat i všechno, co patří k bydlení?
To byla dlouhá cesta. S bývalým partnerem jsme vždycky měli krásný showroom – lidem se líbil a říkali nám, že by takhle chtěli mít zařízený domov. Interiéry a exteriéry jsme tedy začali navrhovat v podstatě z nátlaku klientů, dělo se to samovolně, krok za krokem. Až se za těch 22 let stalo, že máme showroomů hned několik, včetně jednoho v Pařížské ulici, kde jsou našimi sousedy Louis Vuitton a Yves Saint Laurent. Na této adrese máme celé patro a opravdu jsme se tam designově vyřádili.
Takže se firma vyvíjela spíš organicky, než že byste si načrtnul jasnou vizi stát se dodavatelem komplexních řešení, a za tou šel?
My jsme interiéry vlastně ani dělat nechtěli, nebyl to náš záměr. Do dneška nechápu, jak se nám povedlo dojít až do bodu, kdy realizujeme brněnskou SurGal Clinic nebo čtyři patra hotelů v Tančícím domě. Mezi mými klienty jsou fotbalisté, hokejistém, různé osobnosti ze všech směrů... A nejkrásnější je, že jsem se se spoustou z nich spřátelil. A tak to vlastně celé vzniklo – byla v tom samovolnost, přirozenost.
Co vám pomáhá se „naladit“ na klienta, aby řešení přesně zapadlo do jeho životního stylu?
Opět jsou to náhody. Seznámím se s někým na golfu nebo při různých akcích, které pořádáme v našem showroomu v Pařížské, a když si s daným člověkem lidsky sednu, jde to nějakým způsobem samo. My nikde neinzerujeme, že vytváříme interiéry na klíč, všechno to doslova stojí na osobních vztazích a na doporučení.
Když máte udělat důležité rozhodnutí, co nebo kdo vám pomáhá srovnat si myšlenky a priority?
Mí lidé ve firmě. Kolikrát už z jejich očí vyčtu, že zase chtějí slyšet, že měli pravdu (smích). Umím i ustoupit a naslouchat, ale neznamená to, že si ostatní dělají, co chtějí.
Zmiňoval jste rodinnou atmosféru ve firmě – jaký styl vedení lidí vám nejlépe sedí?
Nechávám tomu volný průběh. Aktuálně mám kolem sebe 35 spolupracovníků, kterým naprosto důvěřuji. Pro spoustu z nich byl Innex jejich prvním zaměstnáním, začínali tu před deseti lety na recepci nebo ve skladu, a dnes jsou z nich moji osobní asistenti nebo manažeři, kteří mi pomáhají firmu vést.
V mém týmu není velká fluktuace lidí a každý si tady najde svůj styl a obsah práce. Když se mu něco nedaří, dostane příležitost dělat něco jiného. A pokud se objeví někdo, kdo ve firmě nemá, co dělat, kolektiv ho sám „sežere“. Buď přežije a vzpamatuje se, nebo je z firmy samovolně vypuštěn (smích).
Co nejdůležitějšího jste se během své profesní dráhy zatím naučil?
Je mi 57 let a připouštím, že dnešní doba je diametrálně odlišná od mého mládí. Navíc se neustále vyvíjí, a co platilo před deseti lety, je už dnes dávno jinak. Jak v osobním, tak v pracovním životě se proto obklopuji mladými lidmi a každodenně se od nich něco učím. Nové věci, nové pohledy na život… Sám na sobě obdivuju, že to zvládám, protože je mezi námi obrovský věkový rozdíl, ale baví mě, jaký přehled a nadhled má dnešní mladá generace. Je to obohacující.
Čemu se rád věnujete, když zrovna nepracujete?
To je složitá otázka. Celých 22 let ve firmě doslova dřu, a bohužel jsem zapomněl mít se rád a myslet na sebe. Poslední dobou se učím nestarat se o ostatní, ale opravdu o sebe. Mimo golfu a práce se snažím vychutnat si běžné maličkosti, které jsem dřív přehlížel. Taky mám Rickyho, malou čivavu – teď jsme zrovna měli období blech (smích). Ale nejvíc si užívám svého nového partnera Askara. Jsme spolu přes šest měsíců, pochází z Kazachstánu, a to je teprve výzva.
Máte nějaké motto, kterým se řídíte, ať už v práci, nebo v osobním životě?
Matěj mi napovídá, že když přijdu do firmy, křičím: „Vstávat!“ (smích) Ale teď vážně: asi nejdůležitější motto zní, že všechno zlé je k něčemu dobré. I když třeba v danou chvíli nevidíte žádná pozitiva, jde o momentální úhel pohledu, o to, jestli jste ochotní věci přijmout. Jak mi říká Patrik, jeden můj nový spolupracovník: „Plynout, pane Pravdo, plynout.“
