„Pro firmy je podpora homosexuálů jednoznačně přínosem. Svou orientaci netajím, v byznysu mi moje otevřenost pomáhá,“ popisuje Peter Dobiaš
Jaká byla vaše kariérní cesta, která vás přivedla až na pozici finančního ředitele v Green Hills Capital?
Po skončení gymnázia jsem šel na vysokou školu ekonomickou na Slovensku, kterou jsem úspěšně dokončil. Potom se mi naskytla možnost jít studovat do Německa na dvouletý obor Master of Business Administration. Ten byl rok dálkově na Slovensku a pak rok v Německu. Studium MBA jsem úspěšně dokončil v roce 2003, v té době, i když jsme byli v Evropské unii, ale nebylo možné žít v Německu bez pracovního povolení. Proto jsem odešel pracovat do Prahy, ale pak jsem se do Německa vrátil, protože mě vždy lákalo. Dostal jsem možnost pracovat ve firmě Bosch – Siemens kousek od Stuttgartu na pozici strategického nákupu v rámci Supply Chain Managementu. V oblasti strategického managementu a nákupu jsem působil i na dalších místech a posledních osm let pracuji pro společnost Green Hills Capital na pozici finančního ředitele. Mám na starosti veškeré finance, řídím komunikaci se správcovskými firmami objektů, které naší firmě patří, a bankami.
Co vás motivovalo k tomu pracovat právě v Německu?
Pro Německo mluvily dva faktory. Jedním z nich byl i fakt, že jsem gay. Já jsem ze Slovenska odcházel v roce 2002, v době, kdy nebyl rozvinutý internet, nebyly seznamovací aplikace a povědomí o homosexualitě na Slovensku tehdy tvořila scéna z filmu Policejní akademie, kdy policisté vejdou do gay klubu Modrá ústřice. Já jsem si tehdy říkal, že jestli je to takhle, tak já určitě gay nebudu. (smích)
To se u nás ještě nevědělo, že gay může být klidně moderátor nebo i prezident. A když jsem odešel poprvé do Německa a žil jsem v Hamburku nebo pak v Berlíně, kde už ta gay scéna byla úplně jiná, tak se mi tam samozřejmě zalíbilo. Hrozně jsem si to užíval, bylo to pro mě něco nového. Berlín je velice diverzifikovaný a stačí jet deset minut metrem a vystoupíte v Istanbulu. (smích) Dodnes je pro mě Berlín místo, kde se cítím nejbezpečněji, protože tam člověk může jít po ulici v županu a nikoho to nezajímá.
Ten druhý důvod, proč žít v Německu, je pokročilost technologií. Já, když se teď vrátím na Slovensko a jdu do společnosti, kde jsem pracoval do roku 2000, vidím, že se tam za dvacet čtyři let nic nezměnilo. Vůbec nic. Jsou tam pořád ti stejní lidé na těch samých místech. A nic se nezměnilo ani v ohledu používaných technologií.
Máte pracovní zkušenosti i z České republiky. Jak vzpomínáte na ně?
V letech 2003 až 2007 jsem pracoval v české společnosti jako jednatel a netajil jsem se tím, že jsem gay. Protože jsem tu společnost řídil, nemusel jsem se skrývat a nikdo mě neodsuzoval. Pak mě ale oslovila německá poradenská společnost, jestli bych půl roku mohl spravovat její projekt v jihomoravském Hodoníně. Pracoval jsem tam s dvanácti nákupčími a starším panem ředitelem a bylo to naprosto homofobní prostředí.
Jednou jsem třeba jednoho ze zaměstnanců požádal o vyřešení pracovního úkolu. Když jsem za ním dorazil, on otevřel počítač a přes celý monitor se ukázala moje fotka z pezinského vinobraní, kde mám na hlavě růžovou paruku. A pod ní text „Podívej se, jak tady vypadá, ten buzerant“. On to asi posílal někomu z kolegů. Přešel jsem to s profesionálním klidem, ale to pracovní prostředí bylo pro mě strašně náročné.
Poskytují německé firmy svým LGBTQ zaměstnancům stejné podmínky, možnosti a benefity jako těm heterosexuálním?
V Německu je to vyřešené prostřednictvím uzákoněného manželství pro stejnopohlavní páry. Je jedno, jestli jste heterosexuál, nebo homosexuál, manželé – bez ohledu na orientaci – mají úplně stejná práva. Díky tomu neexistuje možnost, že by gay/les manželé měli jiná práva než ti heterosexuální. Prostě tu nejsou vůbec žádné rozdíly.
Je v německých firmách – ať už státních, nebo soukromých – běžné, aby myslely na podporu LGBTQ zaměstnanců a komunity?
Německé firmy jsou ze strany státu podporované, aby se zasazovaly o vytváření podmínek pro diverzifikaci a podporu LGBTQ. Velké společnosti proto mají diverzifikační složky a orgány, které sledují situaci ve firmě, analyzují ji a podporují menšiny, aby se takzvaně „outovaly“, protože to je jednoznačně přínos pro celou firmu. Týká se to ale hlavně nadnárodních koncernů. Ty chápou, že je důležité dbát na diverzifikaci zaměstnanců, protože to firmám přináší výhody.
Nabízejí proto například podpůrné motivační kurzy nebo psychologickou podporu a podobně. Například jedna z deseti top německých společností otevřených diverzifikaci je Deutsche Bahn. Podporuje zaměstnance, aby se „outovali“, organizuje setkání gay lidí, výlety a zábavu, platí třeba společné víkendy.
U malých firem, jako je třeba i Green Hills Capital, kde pracuji já, je to různé. My jsme extrémně diverzifikovaní, co se týče věku nebo pohlaví. U nás je všechno „open“. Když děláme večírky, máme tu lidi šestnácti národností, gay, černé, bílé... Vůbec nějaké skupiny nedefinujeme, všechno je otevřené. Proto ani žádný program na podporu diverzifikace nemáme.
Je i přesto v Německu běžné skrývání své sexuální orientace na pracovišti, na což mj. poukázal také výzkum Evropské agentury pro lidská práva?
Pokud vím, zhruba třicet procent lidí se „outovat“ na pracovišti stále bojí. Z mých zkušeností vím, že především ve velkých firmách jdou lidé do zaměstnání a fungují tam jako roboti. Koncentrují se na práci a vůbec si nevytvářejí žádné přátelské vztahy s kolegy. Nebaví se o svém soukromém životě ani o své orientaci. Roli ale také hraje obor, v němž firma působí. Ve velkých, hlavně módních nebo kosmetických společnostech, se lidé nebojí ukázat, že jsou LGBTQ. Naopak ve výrobních závodech je to stále ještě komplikované.
Vy sám se tím, že jste gay, ve firmě netajíte. Přicházíte ale do kontaktu s dalšími firmami, jejich zástupci, partnery… Nikdy jste např. při obchodních jednáních nenarazil na žádné problémy kvůli vaší orientaci?
Rozhodně ne, spíš naopak. Moje orientace mi pomáhá třeba při navazování přátelských vztahů. Jsem někdy až teatrální (smích) a bankéři nebo zaměstnanci firem, které nám spravují investice, mě znají jako veselého gaye a milují to. Spolupracují s námi mnohem lépe, než kdybych hrál tvrdého managera. Můj šéf to podporuje a má to rád. Ví, že dokážu díky svému osobitému působení přinášet firmě výhody. Celkově to tedy má pro naši firmu jen přínosy.
Ve velkých koncernech, kde jsem pracoval, jsem se ale takhle samozřejmě nechoval. Určitě by se našel někdo, kdo by to odsuzoval. Navíc jsem zjistil, že některým úspěšní gayové vadí.
Naznačil jste, že diverzita na pracovišti je jednoznačným přínosem. Pokud by tento rozhovor četl někdo, kdo stále není přesvědčen o tom, proč související principy do firemní kultury zavést, jak byste ho „přesvědčil“?
Řekl bych mu, že pokud jsou lidé na pracovišti šťastní, podporuje to produktivitu a morálku, posiluje solidaritu a zvyšuje pocit sounáležitosti zaměstnanců k firmě. Pokud firmy nemají mezi zaměstnanci homosexuály, tak ztrácejí určitý segment trhu. A pokud budou LGBTQ lidé na pracovišti trpět, bude to jen kontraproduktivní. Namísto práce se totiž budou soustředit na to, jak svou orientaci zakrýt. Je to stejné jako v případě rodiny a přátel. Pokud nebudete otevření v rodině, nebudete v ní fungovat tak, jak byste měli. A nakonec nebude fungovat ani ta rodina.