„V byznysu se řídím hlavně svými zkušenostmi. Důležité je nevzdávat se,“ říká Petr Kavrentzis, duchovní otec „duhové škodovky“
Začínal jste jako konstruktér mostových jeřábů a mě zajímá, zda jste už tehdy pomýšlel na manažerské funkce a kariéru v managmentu? Nebo jste se nechal unášet proudem a rozhodl se reagovat na to, co život přinese?
Mám vystudovanou strojírenskou školu a když jsem nastupoval po studiu do prvního zaměstnání, byly moje ambice nulové. Vůbec jsem nepočítal s tím, že bych se někdy dostal na pozici, jakou mám dnes. Jsem totiž ještě z generace „co vystuduješ, to děláš“, pak jdeš do důchodu a pořídíš si zahrádku a psa. Leckdo ještě získá vnoučata, ale už v téhle době jsem věděl, že můj případ to určitě nebude.
Po několika letech jsem se dostal do svého aktuálního zaměstnání, jak já říkám od montérek do obleku, a pokud bych měl říct, proč se to stalo, tak asi díky tomu, že jsem se nebál. Unášel mě proud a já prostě reagoval a chytil se příležitosti. Někdo ve mně uviděl potenciál a já se rozhodl, že to zkusím. Ptal jsem se sám sebe, co nejhoršího se může stát, a zároveň si odpověděl, že by mě buď vyhodili, nebo bych to sám vzdal. Nic víc. A vzdávat jsem se rozhodně nechtěl, protože to by znamenalo, že se bojím. Šel bych tím sám proti sobě.
Takže impuls k získání nějaké vysněné pozice nikdy nevyšel od vás? Vždy přišla ve správný čas správná nabídka?
V podstatě to tak je. Ale aby to nevypadalo, že jsem až takové dítě štěstěny, tak například na mé předchozí pozici jsem cítil, že už její obsah nemám kam posouvat. Takže jsem aktivně hledal jiné místo. Ale určitě ne s cílem, že chci výš do manažerské řídící funkce. Avšak je pravdou, že od chvíle, co jsem u Škodovky, mi na každé pozici byl svěřen větší či menší tým lidí. A mě tahle zodpovědnost a práce s lidmi vždy bavila a baví dodnes.
Takže bych to mohl shrnout tak, že ona zásadní motivace pro váš profesní, ale i osobní život je uchopit příležitost a nevzdávat se? Vzpomněl byste si na nějaké zásadní výzvy, kdy vám tohle odhodlání přineslo velký úspěch?
Odpověď na první otázku je rozhodně ano. Odpověď na tu druhou už je mnohem složitější. Těch výzev bylo hodně, každá z nich navíc úplně jiná, ale já si pamatuju hlavně ty, kdy jsem to nezvládl a vzdal se. Ne, že bych toho zpětně litoval, i to mě nakonec posunulo dál. Když budu trochu konkrétnější, měl jsem jednou pocit, že já a moje vedení nejedeme úplně na stejné vlně. Vyklubaly se z toho dost silné osobní antipatie. Když kvůli tomu začal trpět i můj tým, tak jsem to vzdal a šel jinam. Ale dneska vím, že bych to už neopakoval. Moje aktuální práce mě natolik naplňuje, že bych se jí z jakéhokoliv důvodu nerad vzdal.
Ta největší výzva, když pracujete v korporátu, je „boj“ s tímto korporátem. Spousta věcí nejde, protože… A to, co by podle vás mělo jít, k tomu musíte nejdříve získat politickou podporu a naklonit si na svou stranu dost lidí. To jsou náročné překážky, hlavně pro malé projekty, jakým byl například Škoda Enyaq Coupé Respectline. Když jsem s tímhle konceptem přišel poprvé, tak mi bylo mnohokrát řečeno, se mi to nikdy nepodaří zhmotnit do reálného auta. No a nakonec z toho byla auta dvě.
Korporát má v tom, že je svázán a řízen určitými procesy, výhodu, ale vlastně i nevýhodu. Je to sice nutné a žádoucí, ale občas to kreativnímu člověku v jeho práci dost brání. Hlavně v dnešní době, kdy jde všechno strašně rychle kupředu. Přirovnal bych to k legislativě. Ta se momentálně těžce vyrovnává například s AI, protože zákony týkající se tohoto odvětví jsou už několik let staré. To znamená, že se dost dobře nedají použít na současný stav reality. To samé se děje v korporátních procesech. Ale když je firma chytrá a sleduje svět okolo, pak ji to může velmi posunout. Třeba jako se to díky Respectlinu stalo i nám. Díky tomuto modelu, na kterém spolupracovalo opravdu hodně lidí z mnoha různých pozic, se nám podařilo upravit několik starších a zažitých procesů.
Když je řeč o Respectlinu, je vlastně řeč o LGBTQ+ problematice. Vy jste ve Škodovce 12 let a předpokládám, že se v této oblasti za celou tu dobu mnohé změnilo…
Vnímání lidí z LGBTQ+ komunity je dneska obecně určitě někde jinde, ve Škodovce obzvlášť. Je to multikulturní společnost, management je z velké části ze zahraničí, nejčastěji ze západních států, takže tohle téma se tu řeší mnohem intenzivněji než například v nějaké menší regionální firmě.
Podařilo se vám zde, kromě vlastního modelu vozu, prosadit ještě něco dalšího ve vztahu k LGBTQ+ lidem?
Mně osobně nic. Já na rovinu nejsem úplně gay-aktivista, který by si vzal duhovou vlajku a šel do průvodu. Ale v rámci Škodovky máme spoustu takto aktivních kluků a holek. Za prvé je tu tým pro diverzitu a inkluzi na personalistice, který se těmto otázkám věnuje dost intenzivně a dost dobře, za druhé je to zaměstnanecká komunita Škoda Proud, která sdružuje LGBT+ zaměstnance. Já jsem tam jen okrajově, protože v tomhle zkrátka nemám toho potřebného aktivistického ducha.
Nechci ale, aby to vyznělo negativně. Práce těchto skupin je obecně důležitá a posouvá myšlení lidí zase o kousek dál, ale já cítím, že tyhle aktivity nejsou moc pro mě. Raději pomohu vytvořit nevšední auto a snad tím, pokud si to někdo myslel, ukážeme světu, že naše firma není dinosaurus z 19. století, ale že je Škoda progresivní značka, která skutečně myslí na budoucnost i v této oblasti.
Jak se tedy osobně stavíte ke speciálnímu oddělení pro diverzitu? A jakou má podle vás hodnotu ve chvíli, kdy ji vedení společností zavádí do procesu jen proto, aby mělo klid od případné kritiky, avšak LGBTQ+ tematika ho ve skutečnosti vůbec nezajímá, což se u některých firem skutečně děje?
Musím na začátek říct, že u nás jde v tomhle představenstvo naštěstí příkladem. LGBTQ+ komunitu podporuje, kde se dá, ale rozhodně ne z toho titulu, že by muselo. Co se týká obecně těchto oddělení, tak před třemi lety bych nejspíš řekl, že je to zbytečné, protože bych nechápal, co mají na starost. Ale od té doby se stalo mnoho věcí, i v mém osobním životě, a tak už vím, že jsou skutečně potřeba.
Vůz Škoda Enyaq Coupé Respectline se stal velice oblíbeným, není proto divu, že dnes vzniká nový modelFoto: Škoda Auto/Se svolením
Ve firmách, které chtějí, aby jejich zaměstnanci byli šťastní, jsou související aktivity důležité pro utváření přátelského prostředí. Do hlav lidem nevidíte a těžko asi ovlivníte názor člověka, který celý život vyrůstá v homofobním prostředí. Díky týmu pro diverzitu se ale jen velmi těžko dostanou takto smýšlející jedinci do vyšších řídících funkcí.
Ovlivnila vaše sexuální orientace někdy jakýmkoliv způsobem vaši kariéru?
Ano. Zažil jsem ve své kariéře předsudky. A při jednom pohovoru mi bylo řečeno, že tým lidí, který bych dostal na starost, potřebuje získat nějakou štábní kulturu, takže by raději na pozici ženu, ale na druhé straně požadovali i pevnou ruku, což by prý zase chtělo muže. Já na to řekl, že je to skvělé, protože díky tomu, že jsem gay, dostane firma oba v jednom. A já tu práci dostal.
Gay muži oproti heterosexuálům prý častěji v práci touží po úspěchu a uznání, protože si tím mohou kompenzovat útlak či diskriminaci z okolí a chtějí dokázat, že na to mají. Narazil jste sám někdy na tento předsudek?
Ne a nikdy jsem ani neměl potřebu si něco dokazovat jen proto, že jsem gay. Ani svému okolí. U mě je to jednoduše tak, že jsem se nikdy nebál. Nikdy jsem netrpěl pocitem méněcennosti či malosti, dokonce jsem se nikdy v životě nesetkal s negativní reakcí na moji orientaci. V práci jsem se na tom pomyslném kariérním žebříčku posouval hlavně z toho důvodu, že jsem chtěl věci posouvat, ne proto, že by to jakkoliv souviselo s mojí orientací, nebo jak ke mně v životě ostatní přistupovali.
Máte v byznysovém světě někoho, kdo je vám v jakékoliv oblasti vzorem, nebo se je vám základní inpirací spíš váš vlastní posun v životě?
Ta druhá možnost je správně. Řídím se čistě svými vlastními potřebami a soustředím se hlavně na svoji cestu. A vycházím především ze svých zkušeností, snažím se tu zodpovědnost za rozhodnutí, kam udělat další krok, nedelegovat na někoho, koho ve skutečnosti vůbec neznám. Protože jako ve všem, až jednou budu skládat účty, budu je skládat jen sám sobě. Ne, že bych rozhovory a podcasty s lidmi z byznysu neposlouchal, ale nemám nikoho, komu bych zbožně naslouchal a řídil se jeho radami.
Jak se díváte na organizace a hnutí usilující o rovnost práv pro LGBTQ+ komunitu? Někdy totiž slyším i z řad komunity, že tyto spolky, někdy i jednotlivci, svojí přehnanou aktivitou LGBTQ+ lidem spíše ubližují. A kdyby se nedělo nic, bylo by to snad i lepší…
Vidím to v podstatě úplně stejně jako situaci ohledně speciálních oddělení pro diverzitu ve firmách. Ještě před pár lety bych vám řekl, že je vnímám všechny jako zbytečné. Že život v Čechách je pro naši komunitu krásný a ideální. Ale to jsem ještě žil ve své bublině. Stačí jet sto kilometrů mimo Prahu a už to tak ideální není. Člověk najednou zjistí, že všechna naše práva, která jsme získali za posledních 30 let, nespadla jen tak z nebe a že o ně můžeme lusknutím prstů jednoduše přijít. Takže dnes vidím, že všechny tyto organizace dělají záslužnou práci, byť někdy nemusím souhlasit s jejím provedením a tlakem, který je vyvíjen na minoritní společnost.
Řekl vám někdy někdo, ať už v práci, nebo v osobním životě, že jste pro něj inspirací?
Ano. Nejdřív jsem tedy vůbec nepochopil, že je to směrované čistě na mou osobu, protože mě nikdy nenapadlo, že by si někdo mohl můj styl života nebo práce brát za příklad. Byl to ale příjemný šok, takže tomu člověku jsem jeho nadšení nijak nevymlouval. Co si budeme povídat, moje ego to potěšilo.
Máte nyní v práci nějakou další metu, kterou byste chtěl pokořit?
V práci je toho teď dost, protože jednak uvádíme na trh nové modely, ale taky, a snad to mohu prozradit, právě chystáme i druhý model Respectlinu. Ten mám opět na starosti, ale v kreativním procesu už je zainteresováno více lidí, takže tento nový model bude mnohem propracovanější. Většina energie jde teď do tohoto projektu.
Jste na své aktuální pracovní pozici plně spokojený, nebo pomýšlíte na další růst?
Tam, kde jsem, se úplně růst už nedá, ale dá se to posouvat. Mám pár strategických plánů, které se svým vedoucím přivádíme postupně k životu, a velmi se těším na výsledky, každopádně není to pozice, na které chci vydržet až do důchodu. Pomýšlím například na angažmá v zahraničí, klidně i v rámci Škodovky. Svoji práci mám rád, baví mě a naplňuje, ale už ji dělám šest let a myslím, že tak do tří let se posunu zase jinam.
Nakonec mě zajímá váš volný čas. Máte ho nějak propojený s prací, třeba v podobě zájmu o auta?
Můj zájem o auta končí ve chvíli, kdy to svoje zamknu, a začíná, když do něj ráno nastoupím. O dění v automobilovém průmyslu se samozřejmě obecně zajímám, koukám, jak se konkurence staví k různým problémům a co nabízí, ale že bych se hrabal v motorech a znal všechny modely škodovek od založení až po současnost, to určitě ne. Hodně mě baví cestování, rád poznávám různé kraje, lidi a kultury.
Zkoumáte před odletem do dané země, jak se staví vůči LGBTQ+ lidem, nebo to vůbec neřešíte a zkrátka vyrazíte?
Tohle cestovatel dělat musí. Když pojedu do Itálie nebo Německa, tak to řešit nebudu, ale byl jsem například v Saúdské Arábii, kde je ten přístup k LGBTQ+ lidem obecně poněkud odlišný. Letos, v rámci vánočního cestování, letím do Bruneje, kde je za homosexualitu dokonce trest smrti, takže tohle je určitě dobré vědět dopředu. A od toho se odvíjí i můj současný přístup k různým spolkům na podporu a ochranu LGBTQ+ komunity. To, co máme v Čechách, rozhodně není samozřejmost. Každému bych doporučil cestovat, ať pozná, jak se mají lidé za našimi hranicemi.
