„Drag není běžná záliba pro právníka. Ale bez lidí, kteří posunují hranice, se nic nezmění,“ tvrdí Daniel Weiss, jenž skloubil oboje
Danieli, působíte profesně v advokacii. Co vás k tomuto oboru (a potažmo i studiu práva) přivedlo? Byl to třeba i zájem o lidská práva a jejich prosazování?
I když by to byl určitě hezký uvědomělý příběh, tak nikoliv. (smích) Moje vysokoškolské studium bylo vlastně dílem náhody. Ještě v době, kdy jsem chodil na gymnázium, jsem směřoval ke studiu medicíny. Oba moji rodiče jsou totiž lékaři. Dalo by se ale říct, že osud tomu chtěl jinak. Přijímačky na medicínu jsem nezvládl a začal studovat biochemii. Po roce jsem se ale rozhodl změnit obor – a jednou z mých voleb byla právě práva. A protože jsem přijímačky úspěšně složil, tak jsem nastoupil tam.
Mrzí vás, že jste „vyměnil“ medicínu za práva?
Vůbec ne! Studium mě moc bavilo a baví mě i práce, kterou teď dělám. Věnuji se především pracovnímu právu a letos končím svou tříletou koncipientskou praxi a čekají mě advokátní zkoušky.
Zahrnuje oblast vašeho profesního zaměření také nějak problematiku týkající se LGBT rovnosti?
V obecné rovině ano. Působím u nadnárodní společnosti a mezi našimi klienty nechybí právě ani větší firmy – obvykle se jedná o české pobočky větších zahraničních korporací – pro které vypracováváme různé interní směrnice zohledňující práva LGBT zaměstnanců. To totiž česká legislativa zatím nijak neošetřuje, zatímco v zahraničí je to běžná praxe. Takže my různé principy uplatňované v zahraničí zpracujeme pro užití v Česku. Je totiž jen a pouze v rukou zaměstnavatele, jaké benefity nad rámec těch zákonně povinných svým zaměstnancům přizná.
S ohledem na to, že vaše firma má kořeny v Rakousku, předpokládám, že firemní kultura v ní je také LGBTQ+ friendly. Pracoval jste ale i v ryze českých advokátních kancelářích – pociťoval jste v dané oblasti nějaké rozdíly?
Pokud to vezmu v osobní rovině, tak musím říct, že jsem gay a rozhodně se tím netajím – mám vše v hlavě srovnané a nemám se za co stydět. Navíc když s někým konverzuju, běžně zmiňuji partnera, pokud aktuálně nějakého mám. Nikdy jsem ale na žádném pracovišti s mojí orientací neměl problém. Ale je to asi i díky mému rozhodnutí vybírat si takové zaměstnavatele, kteří na mě již od prvního kontaktu působí „dobře“. I v advokátní kanceláři, kde jsem pracoval dříve a která byla malá a ryze česká, bylo vše v pořádku – všichni jsme měli stejné postavení, nikdo mě neznevýhodňoval. Ale fakt je, že LGBT věci tam prostě nebyly téma. Nikoho to nezajímalo.
Ve vaší stávající práci to „někoho zajímá“?
Mě! (smích). A taky mého zaměstnavatele. Zrovna letos na jaře přišel od naší mateřské společnosti impuls, že bychom se LGBT tématy mohli v zaměstnanecké rovině začít zabývat i oficiálně. Takže jsem se začal věnovat problematice diverzity a inkluze na pracovišti a tuto agendu teď řeším vedle své běžné právnické. Jsem velmi rád, že se díky tomu podařilo rozjet projekty, na jejichž základě se naše advokátní kancelář stala členem Pride Business Fóra a také je signatářem Charty diverzity. Téma diverzity je u nás sice zatím v zárodku – ale to je u korporátu běžné, věci v jeho rámci prostě trvají…
Vzhledem k tomu, že působíte v nadnárodní firmě, neuvažoval jste např. i o tom, že byste se profesně přesunul do zahraničí? Přece jen tamní (pracovní) prostředí je, jak jste i sám naznačil, v oblasti LGBT rovnosti o něco „dál“…
Já jsem vždycky toužil po tom žít v zahraničí. Ale vlastně si myslím, že už tím krokem, že jsem se rozhodl jít studovat práva, jsem si ty dveře zavřel. Přece jen jsem vystudoval obor, který je s Českem úzce spjat a v zahraničí jej těžko uplatním. Možná bych mohl jít dělat do Bruselu evropské právo… ale aktuálně se na nic takového nesoustředím. Mám Prahu rád, je to takové malé zahraničí přímo uprostřed Česka. (smích)
Na pracovišti se mj. věnujete zmiňované agendě diverzity a inkluzivity. Angažujete se nějak v LGBT aktivismu i v rámci osobního života?
Dnes už příliš ne, myslím, že v minulosti jsem byl aktivnější. Účastnil jsem se různých akcí a podobně, ale úplně za aktivismus bych to neoznačil. Ale ve volném čase se věnuji dragu – to ale dělám především kvůli pobavení a uměleckému vyžití, ne proto, že bych to považoval za nějaký „politický akt“.
Jak jde dohromady image advokáta a drag performera? Neobáváte se, že by vám tento koníček mohl „uškodit“?
Přesně toho se zpočátku báli i moji rodiče – že drag pro mě bude přítěž. Já jsem byl ale přesvědčený o tom, že případné problémy zvládnu. Zatím žádné nepřišly. Ale kdyby ano, určitě nebudu mít problém to komukoliv vysvětlit.
Takže i váš stávající zaměstnavatel o vašem koníčku ví?
Přesně tak. Určitě se shodneme na tom, že drag není úplně běžná záliba pro právníka (smích), ona advokacie celkově je poměrně konzervativní prostředí. Ale já – stejně jako se netajím tím, že jsem gay – se nijak nestydím ani za to, že takto vystupuji. Dokonce o mně již vyšlo právě v souvislosti s mojí show několik článků, takže není problém tuto informaci zjistit. Jednou mě na pohovoru sice zaskočilo, když jsem byl na drag dotázán – protože na nic se soukromým životem by se vás potenciální zaměstnavatel ptát neměl – ale od té doby jsem připravený zodpovědět i jakýkoliv související dotaz. A stejně jako kolegové z mého předcházejícího pracoviště i ti stávající dokonce na moje show chodí, takže je to v pohodě. Možná úplně nezapadám do nějaké „škatulky“, ale myslím, že bez lidí, jako jsem já – tedy těch, kteří posunují hranice – se nic nezmění. Takže jsem rád, že tu možnost dělat vše, co mě baví, tedy jak advokacii, tak i drag, mám.
