Karlovarský výletní průvodce pro lenochy s tipem, jak nezabloudit u Bludné a objevit „filmovou lokalitu“
Procházka pro lenochy – level 1
I když rozhodnutí, zkusit si pobyt na Karlovarsku užít skutečně aktivně (byť výchozím bodem jsou z podstaty věci odpočinkové Vary), je pevné, každý by měl myslet i na to, že „na rozjezd“ není třeba velký výkon. A tak balím psího parťáka, který se již výletu viditelně nemůže dočkat, a vyrážíme směrem Kladská. Konkrétně Národní přírodní rezervace Kladské rašeliny se nachází v srdci Slavkovského lesa a vypravit se sem (i se psem) můžou i úplně začínající turisté, kteří mají unikátní talent ztratit prakticky kdekoliv. Naučná stezka Kladská má totiž jen něco málo přes dva kilometry, a jelikož je tvořena dřevěným chodníčkem vedoucím okolo Kladského rybníka, skutečně se jedná o pohodovou procházku pro každého. Všudypřítomné borovice tu navozují dojem pobytu na pobřeží Chorvatska a i když příroda v letním hávu má své kouzlo, umím si představit, že na podzim, až bude hrát všemi barvami, bude procházka okolím také nezapomenutelným zážitkem.
A když se ukáže, že někteří členové výpravy (pes) mají i po zdolání okruhu a nadšeném pozorování divokých kachen stále energie na rozdávání, lze si výlet rozšířit o další části rezervace. Ta je totiž tvořena hned čtyřmi oblastmi a kromě toho zmiňovaného (označovaného příznačně také jako Tajga) zahrnuje ještě Paterák, Lysinu a Malá rašeliniště. Pokud naopak energie dojde (těm dvounohým), přímo u Kladské stojí za to obhlédnout zdejší lovecký zámeček a hájenku. Vybudoval je během 19. století saský kníže Otto Friedrich Schönburg-Waldenburg poté, co oblast, v níž se dříve těžil cín, koupil a zaměřil se na její rozvoj. K načerpání nových sil lze pak využít i přilehlou restauraci, která se zaměřuje na zvěřinové speciality. Ale mají samozřejmě i tu kávu (pro lidi) a vodu (pro lidi i psy).
Výlet pro zdatnější lenochy – level 2
Po prvním dni poznávání jižní části Karlovarska přichází čas na změnu směru. Cesta do pohraničí, konkrétně do Horní Blatné, se jeví jako poměrně hezká vyhlídková (auto)trasa (mé iluzorní představy o tom, jak vypadá Boží Dar, jeho průjezdem vzaly za své) s možností vyvenčit se přece jen trošku více a také se blíže seznámit s již zmíněnou „cínovou historií“ Krušnohoří. Právě nedaleko Horní Blatné se totiž nacházejí tzv. Vlčí jámy, k nimž má (opět) vést relativně „blbuvzdorná“ naučná stezka Blatenský vrch vedoucí však „náročnějším“ terénem (ve srovnání s dřevěným chodníčkem okolo rybníka).
Již při příjezdu do Horní Blatné je jasné, že v případné soutěži malebnosti by se tato horská víska (na rozdíl od Božího Daru) držela v pomyslném čele žebříčku. Ve srovnání s pohraničím na druhém konci republiky, na Jesenicku, je pak zřejmé, že za kopcem je Německo, takže pokud člověka neuchvátí výhledy do přírody, rozhodně se může kochat pohledy na pečlivě zrekonstruované či nově postavené (a precizně udržované) nemovitosti. Zdá se také, že trasa bude dobře značena – že toto přesvědčení je ve skutečnosti velký omyl, se ukazuje až poté, co zdoláme prudký kopec, vystoupáme k rozhledně a následně i na ni a… Vlčí jámy nikde. Mobilní „mapová“ aplikace je ztracena, neboť nemá signál, a tak jsme ztraceni i my. Jámy (marně) vyhlížíme (což je z podstaty věci oxymóron) a poněkud nás zneklidňuje fakt, že jsme na dosah od místa označeného jako Bludná (že by znamení?).
Zdroj: Giphy
Navzdory Bludné se ale nevzdáváme. Chytáme signál a nabíráme kromě správného směru také rychlost (na radaru totiž zjišťujeme, že se blíží krátká bouřka). Možná to ještě nikoho nenapadlo, ale Blatenský vrch je možné poměrně komplikovaně obkroužit a po zdolání téhož kopce z druhé strany dojít… opět k rozhledně. A kde že jsou ty Vlčí jámy? Od rozhledny pár set metrů. Skutečně k nim vede turistická značka. Ovšem jiné barvy než ta, po níž jsme se na Blatenský vrch vydali…
Po dešti a v odpoledním slunci pak pozůstatky po bývalých cínových dolech působí skutečně impozantně, zejména právě Vlčí jáma, které je pozůstatkem po dolu Wolfgang, jenž byl jedním z největších v oblasti (dosahoval hloubky až 85 metrů). Přístup přímo do jam je sice z bezpečnostních důvodů uzavřen, ale i z vyhlídek si pohled na ně vychutnáte. Po návratu do Horní Blatné pak dostáváme nápad, že výlet změníme na „zahraniční“ a na kávu se vydáváme do nedalekého Johanngeorgenstadtu.
A není to málo? Závěr pro unavené – level 0
Ano, výletovat je možné po chodníčku kolem rybníka. Stejně tak lze být trošku aktivnější a drápat se k rozhledně (dvakrát) a zase dolů. Nakonec toho ale člověk zvládne docela dost poznat i v autě. Po cestě z českoněmeckého pohraničí totiž míjíme ukazatele směr Klínovec. Proč tedy na závěr nepoznat nejvyšší horu Krušných hor, když na ni lze vyjet? Inu, výhled je tu pěkný. I zdejší historickou rozhlednu se podařilo zachránit. Ale na zbytek „areálu“ je smutný pohled, i když jej zalije podvečerní slunce. Hotel, který byl vybudován na přelomu 19. a 20. století, má totiž roky své velké slávy dávno za sebou. A na rozdíl od zrekonstruované rozhledny od roku 1990 chátrá. Přesto (nebo právě proto) je nakonec zdejší atmosféra pohlcující. Takže pokud by se autoři dokumentární série Zapomenuté megastavby chtěli vydat do Česka, měl bych i pro ně výletní tip… (ale kávu, tu si na Klínovec budou muset přivézt v termosce…)
