Bojí se reakce homofobní rodiny a konfliktů, přesto mají na dveřích nápis: „Happy jak dva grepy“. Jaké byly jejich začátky?

Pro lásku cokoli a štěstí jako nejvyšší hodnota. Taková pravidla si nastavili dva mladí muži z Prahy, kteří spolu žijí i navzdory tomu, že jedna z rodin o jejich vztahu neví. Je prý totiž jasné, že by pravdu neunesla.

Kluci, z toho mála, co o vás vím a jak jsem měla šanci vás krátce poznat, vypadáte jako veselá kopa. Máte rádi humor?

J: Bez smíchu bychom umřeli! Oba milujeme srandu, hlavně se rádi špičkujeme a rýpeme do sebe.

P: Sem tam se to přežene, to pak spolu chvíli nemluvíme, ale nevydrží nám to dlouho. Když jsem třeba já naštvaný, zavřu se v ložnici s notebookem, dám si sluchátka, něco si pustím a hodinu trucuju. A pak mi dojde, že by to, co zrovna sleduju, určitě bavilo i partnera, tak nakonec vstanu, přehodím to do televize a koukáme spolu. A je po hádce.

J: Nevydrží být naštvaný. Je urážlivý, horká hlava, ale nikdy to není na dlouho. Mě to i baví, když se zlobí. Náš vztah není nudný a pořád se něco děje.

Tesco se připojuje k barvám duhy, podpoří Pride Business Forum12. 8. 2022

Už když jste se poznali, jste pochopili, že máte podobný smysl pro humor a komunikačně si rozumíte?

J: Vlastně to přišlo opravdu jako blesk. Prostě jsem věděl, že ho chci. A všechno šlo tak nějak samo a přirozeně.

P: Byli jsme na jedné vlně od začátku.

Kde a jak jste se poznali?

P: Trapně. Asi jako půlka lidí v Praze.

A to je kde? Že bychom dali čtenářům drobný tip…

P: Na náplavce! Já vím, že je to ohraný, chodí tam každý. My teda letos ještě nebyli, nějak jsme měli plný program, ale to léto, kdy jsme se poznali, jsem tam vysedával s kamarády v jednom kuse. Rád krmím labutě, ale vždycky mi přijde někdo vynadat, že jim nedávám správný zobání, tak jsem to přestal dělat. (smích) Neumím se totiž ani s takovou kritikou vyrovnat, a i to mi zkazí den – když mi někdo řekne něco, co mě zarazí, nebo mi něco vyčte.

J: On je taková snowflake (vločka – pozn. red.) ve všech směrech. Je hodně kreativní, podle mě jedinečná osobnost. Nikdy jsem nepotkal někoho, jako je on: Kdo by měl tolik nápadů a byl tak srdečný a zároveň vtipný a schopný fungovat v realitě. Až dostuduje, dotáhne to hodně daleko, a ještě o něm uslyšíte, to si pište! Nicméně je i hodně křehký, když jde o nějaké byť i jen mírně konfrontační situace.

Zažili jste nějakou, která vznikla i z jiného důvodu, než jsou labutě?

J: Obecně na ulici ani ne. Oba jsme takoví, že se usmějeme i na šklebivou prodavačku, děkujeme řidičům, když otevřou dveře do tramvaje… Sem tam slyšíme nějaké kecy třeba na to, že se nahlas smějeme, a to hlavně partnerovi umí zkazit náladu, ale vyloženě třeba nějaké homofobní přímé útoky, co jsme spolu, nenastaly. Naštěstí.

P: Kromě rodiny teda.

Chcete říct, že některá z vašich rodin je homofobní? Tak tomu mám rozumět?

P: Moje rodina je taková jiná. Nejsme k sobě moc upřímní a myslím si, že rodiče spolu nejsou šťastní. Celý život se jenom hádali, ale pořád jsou spolu. Ani jako malý si nepamatuju, že by spolu vycházeli. Na dovolenou jsme jezdili jen já, brácha a mamka. Namísto táty jezdila moje dlouho rozvedená teta s dětmi. Bylo to divné, že můj táta nejede. A máma pokaždé slavila, že má bez něj „volno“ tak nahlas, až mi to bylo nepříjemné.

Nepřekonatelná příroda, rozmanité pobřeží i nekonečné večírky. Taková je Ibiza!30. 6. 2022

To mě mrzí. Kdy jste se jim svěřil, že jste gay a máte přítele?

P: Já to vlastně dodnes neudělal. Jen jsem rodičům řekl, že se stěhuju z koleje, protože mám spolubydlení. Takže vědí, že nebydlím tam, kde jsem v Praze začínal, ale tím, že mě nenavštěvují a já jsem ten, kdo jezdí domů, abychom se viděli, zatím ani neměli jak zjistit, že mám partnera. Nemají sociální sítě. Respektive mají jen facebook, a to jeden dohromady. Ale tam já už dlouho nechodím. Mám stažený jen messenger a funguji na Instagramu.

Je k tomu tedy specifický důvod, proč to nevědí, anebo prostě s nimi jen nechcete nic řešit?

P: Obojí. Nechci to řešit. Opravdu nemám rád spory a vím, že by spor nastal. Můj brácha je gay. Je starší a rodičům to řekl. Tehdy z toho bylo velké haló, máma z toho dělala detektivku, volala to všem kamarádkám a řešila to s nimi. Pořád se někoho ptala, co by na jejím místě dělali a chtěla politovat. A na mě hodně kladla, že jakožto „jediný normální v téhle rodině“ musím mít hodně dětí, protože od bráchy se vnoučat „zjevně nedočká“.

To muselo být nejen pro vás, ale i pro bratra nesmírně těžké. Jak se s tím vyrovnal?

P: On dlouhodobě – už od maturity – bydlí v zahraničí. V Německu má za práci, za kterou by tady dostal třeba třicet tisíc, mnohem víc. Takže se mu to vyplatí. A našel si tam i vztah. S rodiči prakticky nekomunikuje. Spíš se ptá mě po zprávách, jak bylo a jak se držím, jestli to s nimi zvládám, a tak.

V Čechách by se křižovali i ti otrlejší. Pride v Madridu se nebojí nabízet ani BDSM party6. 7. 2022

Je dobře, že jste v kontaktu alespoň vy dva. Každopádně bratrova zkušenost vás tedy od upřímné komunikace s rodiči asi hodně odrazuje…

J: Za mě třeba nemusí nikdy zjistit, že existuju. Pokud mě stejně hned odsoudí a nebudou mě mít rádi, tak se tomu vystavovat nepotřebuju. My jsme spokojení. „Happy jak dva grepy“ – to máme i napsané na dveřích, abychom si pamatovali: Že domov je místo, kde jsme šťastní.

To je moc hezké!

J: Ano. Je to takové naše heslo. Už právě v ten večer, co jsme se poznali na náplavce, jsem tu větu pronesl. Bylo to hrozně trapné.

P: Já jsem se s ním tehdy dal do řeči a zeptal jsem se ho, co dělá za práci a jestli je spokojený. Takové ty běžné řeči, když někoho neznáte. A on začal blábolit něco o tom, jak je všechno úžasné, má se rád, podporuje body positivity a je „happy jak dva grepy“. Strašně to přehnal, máchal u toho rukama a vlastně mi vůbec neodpověděl na moji otázku.

J: Byl jsem z něho nervózní a hrozně jsem se snažil vypadat sebevědomě a v pohodě. Ale sám jsem věděl, že se v tom topím. Jak se mi pak za tuhle větu s odstupem času smál, stala se takovým našim stálým heslem.

Zdroj: J & P, redakce