Proč jsem stále sám a nikdo mě nechce? Na gaye dopadá osamělost nejvíce. „Léčba“ alkoholem ani drogami ale není řešení

Osamělost: problém, který zachvátil celý svět

Vytvořit si a udržovat intimní vztahy, být „chtěný“, to je základní lidská potřeba, která souvisí a ovlivňuje naše emoce, myšlenky i chování. I když síla potřeby lásky se samozřejmě člověk od člověka liší, intenzivní spojení s někým druhým, blízkým, je nepopiratelná – dle odborníků je ale tvořena dvěma základními složkami: potřebou někam patřit, být milován a akceptován a také potřebou intimity a vzájemnosti. Ačkoliv by se mohlo zdát, že naplnit tyto potřeby je docela snadné, realita by nemohla být tomuto přesvědčení vzdálenější. Podle nedávného průzkumu se na 40 % všech dospělých cítí osaměle – a téměř 43 milionů dospělých ve věku nad 45 let se potýká s osamělostí v chronické rovině.

Sociální psycholog John Cacioppa, který se tématu osamělosti a jejích dopadů na člověka věnuje již řadu let, je navíc přesvědčen, že osamělost má sociální dopad na zdraví srovnatelný s negativním vlivem vysokého krevního tlaku, nedostatku pohybu, obezity nebo kouření. Ovšem kromě toho, že nám může způsobit celou řadu zdravotních problémů, může nás stát i život. Podle jednoho z výzkumů totiž pocit osamělosti či sociální izolace zvyšuje riziko úmrtí o 26 % a v některých případech až o 32 %, což jsou srovnatelná čísla jako v případě již zmiňovaného kouření.

Některé země tak proto začleňují téma osamělosti do své veřejné politiky v oblasti zdraví a Velká Británie již zřídila i post ministryně osamělosti (!). A jelikož dnešní doba si žádá, aby na každý problém existovalo vědecké řešení, asi není divu, že vědci také zkoumají lékařské možnosti, jak pocit osamělosti snížit. Je ale otázkou, zda nějaká pilulka či nosní sprej (ano, i sprej do nosu může např. snižovat deprese ad.) skutečně dokáže zmírnit lidskou bolest, je-li k ní přistupováno jako k nemoci spíše než jako k existenciální otázce.

Zdroj: Giphy

Začarovaný kruh osamělosti, nereálných nároků a snahy uniknout

Je to moje chyba? Nejsem dost dobrý/á? Je se mnou něco špatně? Proč o mě nikdo nemá zájem? Přesně na to se dnes ptá stále více lidí, kteří mají z různých důvodů obtíže intimní vztahy navázat. Asi jen málokoho překvapí, že napříč LGBT populací jsou tyto problémy ještě častější než v případě většinové společnosti.  Ostatně, součástí uvědomění si toho, že je člověk gay, lesba, bi či trans ad., je jednoduše přijetí toho, že je odlišný a nezapadá mezi většinu. Mnoho mladých LGBT lidí před coming outem skrývá své autentické já před přáteli, rodinou, spolužáky, což s sebou nese logicky i pocity izolace a v obklopení spokojených heterosexuálních párů samozřejmě i zásadní palčivou otázku: Proč MĚ nikdo nechce?

A tak není divu, že řada těch, kdo se ocitnou v zajetí podobných otázek, začne hledat odpovědi nepříliš šťastnými způsoby – pomocí alkoholu nebo jiných návykových látek. I když se v praktické rovině jedná víceméně jen o únik a snahu vyhnout se svým pocitům, falešný pocit „bezpečí“ může být skutečně opojný. Jenže je to ve výsledku začarovaný kruh: osamělost může podněcovat závislosti, závislost zase způsobuje osamělost. Alkohol jako mechanismus zvládání situace, snaha upít se do zapomnění, ale třeba i do stavu, kdy je prostě možné „vypnout hlavu a samotu“, přitom nutně nemusí být konečnou stanicí. Není náhodou, že právě LGBT lidé mnohem častěji inklinují k drogám, různým formám sebepoškozování, ale i poruchám příjmu potravy.

Zdroje: iStock

Navzdory všem pozitivním změnám ve společnosti směrem k LGBT lidem je i dnes míra osamělosti, deprese a zneužívání návykových látek mezi nimi na podobné – vysoké – úrovni jako před několika dekádami. Konkrétně gayové si např. vezmou život 2-10 x častěji (v závislosti na typu výzkumu) než heterosexuálové. A mají také méně blízkých přátel, a to dokonce i ve srovnání s lesbami. Poměrně jasný náhled na situaci poskytuje také výrok jednoho z respondentů průzkumu na klinikách pomoci lidem s HIV: „Nejde o to, ukázat gayům, jak si zachránit život, ale o to, aby věděli, že na jejich životech záleží.“ Pokud tenhle pocit člověk nemá, pak nezáleží na tom, zda zrovna bojuje s HIV nebo s osamělostí. Výsledek je v podstatě tentýž.

Ze dna vzhůru

Nakonec však snaha o nalezení partnera, k němuž se řada těch, kdo s osamělostí bojují, upíná, může být vlastně základní příčinou toho, proč jsou sami. A tak nejspíš tím pravým „lékem“ na osamělost nebude nosní sprej, ale jednoduše prosté přiznání si situace. Až ve chvíli, kdy si člověk sám nahlas řekne, jak se cítí, uleví se mu. A teprve potom se mu mohou otevřít pomyslné dveře k novým vztahům – protože pravděpodobně neexistuje nic méně sexy než zjevná potřeba lásky a související zoufalství. Ačkoliv tedy staré známé moudro říká, že „kdo hledá, najde“, v případě hledání partnera spíše platí, že najde ten, kdo moc nehledá…