Šest let bez sebe a sedm spolu: Lásku ze střední prožívají dva muži z Prahy až v dospělosti

Že máme v životě něco skvělého, nám nezřídka dojde až ve chvíli, kdy to ztratíme. Muži, kteří spolu nyní žijí na okraji Prahy, na sebe prý čekali hned několik let, než jim došlo, že štěstí každý zvlášť nenajdou.

Psali jste mi, že jste nedávno oslavili sedmé výročí. Sedmička je pro vás důležitá. Proč?

M: Kdysi jsme se neviděli šest let. Máme takový náš soukromý humor, že sedmý rok už by na nás byl moc. Že jsme teď sedm let spolu, znamená, že už jsme spolu déle než bez sebe. Pro ostatní je to asi malichernost, ale my si kolem toho vytvořili takový náš narativ, takže sedmé výročí jsme věděli, že musíme slavit pořádně!

Postcovid, nebo pohlavně přenosná choroba? Mladík z Prahy se nyní stydí před svými spolužáky22. 6. 2022

Tak to pojďme vzít popořadě. Kdy a kde jste se seznámili? Kdy jste jeden druhého viděli prvně?

M: To jsou dvě rozdílné otázky! Já jsem si partnera všiml jako první. Bylo to na střední a byli jsme se se třídou podívat na meziškolní zápas v basketbalu a samozřejmě fandit našim. Já jsem ale místo toho sledoval jednoho dlouhána z druhého týmu. (smích)

F: Asi je vám jasné, že ten dlouhán jsem já.

M: Ale on si mě tehdy vůbec nevšiml!

F: A mám to doteď na talíři! Přitom nevím, jak jsem si ho měl všimnout, když seděl mezi davem pro mě cizích lidí. A hrál jsem! Neměl jsem čas se rozhlížet!

V ten den jste se nakonec po zápase i představili, nebo jak to bylo?

M: Vůbec ne. Ten si šel lízat rány, že jeho tým prohrál a prakticky hned odjeli. A naše třída se vrátila k vyučování.

Takže se dá říct, že se vám líbil, ale on o vaší existenci neměl ani ponětí?

M: Tak, přesně. A já nevěděl ani, jak se jmenuje. Neměli žádné krásné dresy s příjmením na zádech. Byly to normální děcka ze školy, takže každý měl triko podle svého vkusu a přes něj jen vestu s číslem. Kdyby bylo aspoň telefonní!

F: Neměl jsem jméno na zádech ani na vysoké. Jenom název vejšky. To ses asi nikdy nekoukal tak pořádně, jak jsi tvrdil!

M: Koukal! Ale na tebe! Ach jo…

Tak vás trochu zachráním a zeptám se partnera, kdy si poprvé všiml on vás…

F: Popravdě asi až za tři-čtyři týdny, plus mínus. Tady pan detektiv mě vystalkoval a počkal si na mě u školy. Samozřejmě i s bandou kamarádek.

M: Nemohl jsem tam přijít jen tak a promluvit na něj! Chtěl jsem si ověřit, že tam fakt chodí! A nestát tam jako pako! Takže jsem poprosil dvě kamarádky, aby šly se mnou, aby to vypadalo přirozeně, že si povídáme u vchodu. Nic nápadného!

F: Jasně. Možná by to bylo nenápadné, kdyby se ty holky nezačaly chichotat, jakmile jsem prošel. A nakonec za mnou jedna z nich doběhla o telefon, zatímco ty jsi utekl!

M: Utekl jsem, protože to bylo trapný! Nechtěl jsem, aby za tebou šla. Udělala to sama od sebe a já si tehdy myslel, že ji za to zabiju!

To muselo působit, jako by po vás chtěla číslo přímo ona, ne? Anebo bylo hned jasné, jak se věci mají?

F: Spíš jsem si myslel, že je to pro tu druhou holku. Protože ta, co za mnou doběhla, ukázala ke dveřím, kde už ta holka stála sama, když tady hrdina zmizel, aby se neztrapnil.

Jaká byla vaše reakce?

F: Já tehdy nebyl tak srovnaný. Tušil jsem, že jsem gay, ale spíš, než abych si to přímo uvědomoval, jsem se toho bál. Doma jsem tajně četl řadu článků a psychologických publikací. Přemýšlel jsem, co se mnou je, jestli je to období, proč jsem tak zmatený… Nechtěl jsem o tom s nikým mluvit. Takže i když mě ta holka ničím nezaujala, to číslo jsem předal. Tak se to dělá, když jste kluk na střední a začne vás holka balit. Všichni mi záviděli. V ten moment jsem byl mezi kámošema samozřejmě za hvězdu.

To tedy ale v konečném důsledku nedopadlo tak, jak to vypadalo…

F: No to tedy! (smích) Nakonec mi napsal esemesku někdo úplně jiný a já si chvíli myslel, že je to nějaký hloupý vtip. Že třeba někdo ze školy zjistil, co jsem si doma hledal, že mi nějak vidí do hlavy a ví, o čem přemýšlím. Urazilo mě to a naštvalo, a hlavně vyděsilo.

M: Poslal mě do háje, slušně řečeno.

F: Ano. Opravdu jsem to měl za žert a nelíbilo se mi to. Ale postupem času jsme si začali psát víc a víc. Pamatuju si ještě, jak mi mamka vynadala, že jsem si vyplácal kredit moc brzy ten měsíc. Divila se, kam se poděl. Měl jsem dvě stovky na měsíc a najednou to bylo v pánu za týden. Tak akční dopisování to bylo.

„Buď můj partner, Zn.: ne vykroucený, ne starý, ne tlustý.“ Lásku na Grindru najde málokdo, všude tu ale číhá internalizovaná homofobie8. 8. 2022

Došlo tehdy i na rande?

M: Vytáhl jsem ho ven. Párkrát jsme na rande byli, ale nebylo to ono. Byl hrozně zasekaný…

F: Jak říkám, nebyl jsem si tehdy jistý, co se sebou a bylo mi nepříjemné, že by mě s ním někdo viděl venku. A to i přesto, že jsme byli venku třeba jenom jako kámoši a k ničemu nedocházelo. I tak jsem se bál, že mě někdo uvidí a na všechno přijde.

Tehdy to nebylo jako dneska. Dneska je podle mě ten prostor pro děcka mnohem větší. Tehdy byla šikana něčím o něco víc akceptovatelným. Nepamatuju si ani, že by nám někdo povídal o LGBT+ nebo že by nás někdo vzdělával v ohledech sexuality, vztahů nebo i té šikany. Spíš jsme si to tak nějak vybojovali sami a škola řešila až opravdu ty nejhorší problémy, které nešlo přehlížet. To by dneska absolutně neprošlo. Minimálně v to doufám a mám ten dojem.

Cítím, že žádná love story tehdy nezačala…

M: Ani ne, no. Stálo mě dost práce zjistit, do které třídy chodí a vyhledat ho. A bylo to tehdy k ničemu. I to naše psaní vyprchalo asi za dva měsíce…

A co bylo pak? Myslím, kdy váš vztah zaznamenal nějaký vývoj?

F: Bylo to vtipné, protože na vysoké jsem taky hrál basket a při jednom zápasu jsme se opět potkali. Byla to neuvěřitelná náhoda.

M: Já jsem tam za školu pomáhal s organizací. Byl za to kredit navíc a já jsem potřeboval každý bod k dobru, protože jsem celou vejšku fungoval tak nějak na hraně s vyhozením. (smích)

F: To zní, jako bys jí dodělal. Ale nedodělal!

M: Díky, žes to uvedl. (smích)

Tušili jste, že se tam setkáte?

F: Já vůbec. Hrál jsem celý život, takže pro mě to byl denní chleba. Ale partner mi říkal, že tehdy měl takové tušení…

M: Nějak jsem věděl, že je šance, že ho tam uvidím, to je pravda.

„Člověk může být dobrý, nebo špatný rodič. Bez ohledu na orientaci,“ myslí si lesbická matka, která musela podstoupit umělé oplodnění mimo ČR4. 8. 2022

A historie se zopakovala?

M: Ani mi nemluvte! Šli jsme na rande, dokonce už i bylo zajímavé a dopadlo velmi dobře – tím myslím u mě na koleji. Ale pak mi řekl, že jede na Erasmus (studijní pobyt – pozn. red.) do zahraničí.

F: I když jsme si první týdny psali, samozřejmě udržovat něco na dálku je těžké, a tak se naše cesty opět rozešly. Já jsem se vrátil z Erasmu, dostudoval jsem, našel jsem si práci…

M: A já bojoval se školou, nedodělal ji a taky jsem si našel práci…

Chápu… Dospěli jste. Jak jste se dokázali opět sejít, a tentokrát finálně?

M: Najednou mi napsal. Po šesti letech! Z ničeho nic mi přišla esemeska, kterou mám dodnes schovanou. Prostě měl potřebu se mě zeptat, jak se mám a jestli náhodou pořád nejsem v Praze. A já byl. Tak jsem na to odpověděl.

Proč jste měl potřebu se ozvat po takové době?

F: Popravdě – byl jsem po rozchodu. Cítil jsem se hodně sám. Tohle číslo mě napadlo jako taková spása z minulosti. Řekl jsem si, že to zkusím, že za to nic nedám. A jsem za to neskutečně rád, že jsem to zkusil.

M: To jsem rád, že to uznáváš! (smích)

Zdroj: M & F, redakce