František a Jirka aka „Buzny v akci“ o rekonstrukci svého domu: „Zjistili jsme, že obstojíme i jako chlapi, řadu věcí jsme zvládli sami“
Ještě než se pustíme do bydlení, chci se zeptat na název vašeho instagramového účtu. Vzhledem k tomu, že jste se zpočátku hodně soustředili na vaření, bylo cílem nějak odkázat na kulinářský pořad Kluci v akci, který byl vysílán v televizi?
František: Rozhodně ne. Ani jsme nevěděli, že něco takového existuje. Ten název vznikl tak, že když jme měli s Jirkou přijít ke kamarádům na návštěvu, tak v dobrém říkali, že zase dorazí ty buzny, a nám to od nich nepřišlo nijak hanlivé. Před pár lety jsme se přihlásili do soutěže Instahero Show a díky tomu vznikl tenhle náš společný profil i jeho název.
Co se týká domu – trvalo jeho vybírání dlouho, nebo jste prostě vzali jednu z prvních nabídek? Bylo něco, co jste při výběru zohledňovali?
František: Já původně pocházím z vesnice, která je odsud pět kilometrů, a už tam jsme spolu bydleli. Byl to můj rodný dům. Jenže rodiče se pak rozvedli a dům prodali. Dnes v něm bydlí moje sestra s celou rodinou. S Jirkou jsme se pak přestěhovali sem do Chocně do bytu, ale byl pro nás moc malý. Navíc jsme tam nemohli mít ani žádné zvíře, z čehož nám bylo smutno, protože jsme z vesnice byli na zvířata zvyklí. Takže přišlo rozhodnutí, že si pořídíme něco vlastního, kde budeme svými pány, budeme moct mít zvířata, zahradu a možnost realizovat tam vše, co nás baví.
Celkově jsme absolvovali dvě prohlídky. Jeden dům byl taky ve vedlejší vesnici, ale nacházel se těsně vedle kravína, což bylo celkem nepříjemné. Pak přišla mámina sousedka s tím, že se jeden dům prodává v centru Chocně v klidné oblasti, zda tedy máme zájem. A protože v naší oblasti je celkově slabá nabídka nemovitostí, nechtěli jsme příliš váhat a rovnou jsme majitelce dali nabídku. Nicméně napoprvé to nevyšlo, dala přednost rodině z Prahy. Ta se ale nedostavila na podepsání kupní smlouvy. Majitelka ale spěchala na peníze, a protože u nás viděla opravdu velký zájem, nakonec dům připadl nám.
Jaká zvířata byste chtěli mít?
František: My už dokonce nějaká máme. Hned první měsíc po nastěhování, kdy začínala rekonstrukce, jsme si pořídili mainskou mývalí kočku Lunu a po čtyřech měsících, kdy byla hotová podlaha, jsme si pořídili fenku jménem Nala. Jenže pak se nám začala kočka mrouskat, rozbila okno a utekla. Venku ji nějaký kocour okotil, takže jsme si ještě jedno koťátko nechali a teď je nás tu celkově pět. Tedy uvnitř, venku máme ještě čtyři slepice. Máme v plánu ještě další zvířata, ale kolik a jaká, to ještě uvidíme.
Ohledně rekonstrukce, bylo na začátku něco, co vás překvapilo? Ať už pozitivně, či negativně…
František: Na začátku toho bylo dost, co jsme nevěděli, protože paní majitelka tu ještě nějakou dobu měla svoje věci. Když jsme pak začali dům pořádně vyklízet, bourat a předělávat, tak jsme začali tyhle skryté nedostatky objevovat. První, co mě napadá, bylo to, že když jsme potřebovali kvůli podlahovému topení vykopat 50centimetrovou díru jako základ, zjistilo se, že polovina domu je podsklepená, takže to zkrátka nešlo. Museli jsme tedy zvolit alternativní řešení a místo zateplení podlah jsme zateplovali sklepní stropy.
Pak tu byl problém se studnou, která sloužila jako jediný zdroj vody. Nechali jsme si udělat její rozbor a vyšlo najevo, že obsahuje různé chemikálie a zvířecí exkrementy, takže jsme museli nechat udělat vodovodní přípojku. Což byla velká komplikace, jelikož jsme na všechno dost spěchali, protože se nám nechtělo zároveň platit hypotéku i nájem v bytě. Ale díky našemu elánu se nám podařilo na tu přípojku vyjednat nejrůznější povolení, která trvají dva až tři měsíce, během 14 dnů.
Do toho se ukázalo, že budeme muset zrušit starý septik a sjednat kompletně novou kanalizaci. Ale i tohle se nějakým zázrakem brzy vyřešilo a od té doby plně fungujeme.
Rekonstrukci si děláte kompletně sami, nebo máte pomocníky?
František: Demoliční práce, nebo například sestavení nábytku, to jsme si dělali sami. Často nám pomáhala Jirkova maminka, ze které jsme si dělali legraci, že je diktátor a generál, protože nám dávala dost zabrat. Co by normálně trvalo týden, s ní bylo hotové za dva dny. Když jsme s ní pracovali, začínalo se kolem šesté ráno a končilo třeba i v jedenáct večer. Ale na odborné věci, jako jsou podlahy, topení nebo voda, tu už byli klasicky řemeslníci.
Zajímáte se o ekologii nebo udržitelnost, a pokud ano, promítlo se to do rekonstrukce?
František: Nemyslím si, že se to do ní nějak promítlo. Třídíme odpad, nějakým způsobem se snažíme ekologicky žít, ale že bychom si nekoupili v obchodě okurku, která je zabalená do plastového obalu, to určitě ne.
Jirka: Chystáme vytápění pomocí tepleného čerpadla a dál do budoucna chceme být relativně energeticky nezávislí. Připravujeme se i na solární panely.
Na vašem účtu nelze přehlédnout, že máte několik spoluprací. Jaké části domu jste si pomocí nich dokázali zařídit?
František: Díky Instagramu jsme se dokázali spojit s jednou firmou, která nám v podstatě kompletně zařídila koupelnu a záchod. Jinak jsou to různé drobné doplňky interiéru po celém domě.
Jak moc je složité získat podobnou spolupráci?
František: Co se týká koupelny, ta firma se nám ozvala sama, respektive její vedení. Prý je zaujal náš profil a prožívali s námi rekonstrukci úplně od začátku. Když viděli, že se pouštíme do finišování interiéru, začali s námi probírat naši představu toho, jak má koupelna vypadat. Pozvali nás do svého showroomu v Praze, udělala se vizualizace a ta se pak už prostě přetvořila v realitu.
Ohledně spoluprací obecně, je to hodně individuální. Některé firmy nám na naši nabídku ani neodpoví, ale podle mě hodně záleží na tom, s kolika dalšími lidmi ta oslovená společnost zrovna kooperuje.
Zajímá vás od těch firem nějaká zpětná vazba na vaši spolupráci, nebo jste rádi, že jste získali nějaké vybavení a víc se o to už nestaráte?
František: Určitě nám to není jedno. Zpětná vazba nás zajímá, baví nás to. S jednou společností dokonce spolupracujeme už čtyři roky, takže věřím, že jsou s námi nadmíru spokojení, stejně jako jsme spokojení my s ní. A je vidět, že i naše sledující to baví.
Začínali jste na sociálních sítích především s kulinářským obsahem, díky kterému jste nabrali nemalý počet sledujících. Jaký byl impuls k tomu, že jste záběr rozšířili o rekonstrukci domu?
František: Mě vždycky bavilo natáčet videa a fotit. Jirka mě v tom podporoval, ale nechtěl být moc vidět. On byl spíš ten estét, který například hezky připravil jídlo na talíř, aby z toho vyšla co nejhezčí fotka. Když jsme začali s rekonstrukcí a došlo na demolici a vyklízení, byly výsledky vidět ještě ten den. Byl určitě skvělý nápad si tenhle viditelný postup dokumentovat i pomocí zveřejnění na sociálních sítích, protože když na nás teď z té doby vyskočí nějaká vzpomínka, je úžasné vidět, jak moc se to za tu dobu změnilo. Bavilo to i lidi, protože od té chvíle, co jsme začali přidávat tento obsah, tak nám k původním 11 000 sledujícím přibylo dalších 12 000. Navíc, sleduje nás spoustu lidí podobného věku, kteří s námi začali řešit například financování domu, co jsme použili za materiály, proč jsme nepoužili jiné... Ale někdy jsme o radu zase žádali my je.
Rekonstrukce ale ještě není hotová, zbývá nám horní patro, které musí být dokončené do léta, takže od nového roku to znamená i další obsah na sociální sítě.
Je to, co teď doděláváte, vaše vysněné bydlení? Je váš záměr aktuálně takový, že byste tu chtěli zůstat do konce života?
František: Jak definovat vysněný dům? Člověk se mění a vyvíjí a podle mě nikdy v budoucnu nebude mít to, co zrovna teď vybudoval. Ale celkově se snažíme mít to tu nadčasové, protože víme, že i za pět let bude černá kuchyň hezčí než svítivě červená. Koupelnu máme také v neutrálních barvách. A co se týká nábytku, ten se dá vždycky vyměnit. Jinak dispozičně nám dům vyhovuje, zahradu máme velikou tak akorát na to, že ji nemusíme čtyři hodiny sekat, ale vypěstujeme si na ní zeleninu a ovoce pro vlastní spotřebu.
Teď jsme schopni říct, že je to náš dům snů, ale kdyby nám někdo dal finanční prostředky, větší pozemek a spoustu dalších věcí, asi bychom byli schopni se realizovat někde jinde. Bylo by to ale hodně těžké, máme tady docela zapuštěné kořeny. Já tu mám celou svoji rodinu, a protože jsme s Jirkou spolu už šest let, máme tu i společné kamarády.
Co největšího, kromě samotného domu, vám rekonstrukce přinesla do života? Posunula vás v něčem?
František: Nejvíce nám to přineslo uvědomění, že spolu vydržíme. (smích) Spousta věcí byla těžká, jak už jsem říkal, pokaždé se na nás něco vyvalilo. Celkově nám to asi obrnilo nervy, hlavně když jsme se tu potýkali s řemeslníky, kterým jsme sice dali jasné zadání, ale výsledek mu zdaleka neodpovídal. Když šlo do tuhého, zjistili jsme, že spoustu věcí dokážeme udělat sami, takže nás to posílilo i v tom, že obstojíme i jako chlapi a nejsme žádná „tintítka“.
Jirka: Když padla řeč na ty řemeslníky, pak mně osobně se líbilo zjistit si více o věcech, kterým člověk nerozumí. Ať šlo o vodu, elektřinu, nebo odpady, často jsem jim stál za zády a koukal pod ruce. Řekl bych, že jim to asi trochu vadilo, ale mně to docela otevřelo oči. Bylo to hodně přínosné.
František: Navíc je ještě zajímavé, jak po takové rekonstrukci člověk vnímá hodnotu peněz. Když jsme bydleli na bytě, tak dát několik tisíc za boty bylo nepředstavitelné. Ale ve chvíli, kdy tady začaly lítat statisíce na všechny strany, zjišťovali jsme, jak velmi proměnlivá ta hodnota je. Často se stávalo, že to, o čem jsme si mysleli, že bude hrozně levné, byla jedna z nejdražších věcí. A platilo to samozřejmě i naopak.
