Co Bible opravdu říká o homosexualitě? Méně, než by si homofobové přáli
Červen je měsícem hrdosti. A právě v tuto dobu se opět na povrch derou debaty, které queer lidi vracejí o dekády zpátky. „Bible říká, že homosexualita je hřích.“ Slova, která mají znít jako božský verdikt, ale ve skutečnosti odhalují hluboce zakořeněný strach, nepochopení – a často i ochotu ohýbat víru podle vlastních předsudků. Číst Bibli doslovně může být stejně nebezpečné jako ji nečíst vůbec.
Pojďme se podívat na to, co Bible skutečně říká – a co říkat nemůže. A proč je nutné, abychom v liberální, demokratické společnosti postavené na lidských právech přestali tolerovat zneužívání víry k omlouvání diskriminace.
Bible a homosexualita: co tam skutečně je (a není)
Začněme tím nejzákladnějším: slovo „homosexualita“ se v Bibli vůbec nevyskytuje. Nebylo ani možné, aby se vyskytovalo – vzniklo totiž až na konci 19. století, v době, kdy se začínalo mluvit o sexuální orientaci jako o součásti identity člověka. Autoři biblických knih tak nemohli mít žádné teologické nebo morální učení o vztazích osob stejného pohlaví tak, jak je chápeme dnes – tedy jako vztahy dvou svobodných, dospělých a rovnoprávných lidí, založené na lásce a vzájemnosti.
Přesto se objevuje několik pasáží, které bývají vykládány jako „důkaz“ o Božím odsouzení homosexuality. Tato interpretace ale neobstojí pod drobnohledem historického a jazykového kontextu.
Sodoma a Gomora? Ne o sexualitě, ale o násilí a pohostinnosti
Jednou z nejčastěji citovaných pasáží je příběh o Sodomě a Gomoře (Genesis 19). Města jsou zničena Bohem a tradičně se tvrdí, že kvůli „homosexuálním hříchům“. Jenže čteme-li příběh pozorně, zjistíme, že se jedná o pokus o skupinové znásilnění – o extrémní porušení pohostinnosti a násilí, ne o konsensuální vztah. I židovská tradice (např. v knize proroka Ezechiele 16:49) označuje pravý důvod zničení Sodomy: pýchu, krutost a lhostejnost vůči chudým, nikoli sexualitu.
Leviticus: zákon pro Izrael, ne univerzální morální kodex
Další pasáže pochází z knihy Leviticus (18:22 a 20:13): „Nesmíš obcovat s mužem, jako se obcuje s ženou.“ Tyto verše často slouží jako zástupný argument pro zákaz stejnopohlavních vztahů. Ale i zde je třeba pochopit kulturní kontext. Jde o soubor pravidel pro starověký izraelský národ, jehož cílem bylo udržet náboženskou a kulturní identitu – včetně snahy o kontrolu reprodukce, čistoty a role mužů. Stejně tak tato kniha zakazuje jíst krev, nosit směs látek, holit si vousy nebo dotýkat se ženy během menstruace. Tedy věci, které křesťané dnes dávno nedodržují – proč si pak právě sexualita osob stejného pohlaví zaslouží výjimku?
Apoštol Pavel: kritika chtíče, ne lásky
Nový zákon nabízí tři problematické pasáže (Římanům 1, 1. Korintským 6:9 a 1. Timoteovi 1:10). Ani jedna z nich však nehovoří o queer identitě. V Římanům 1 Pavel kritizuje excesy a sexuální promiskuitu pohanů – jde o kritiku záměrného vzdoru vůči Bohu, nikoliv o odsouzení milujících vztahů. Výrazy, které používá (například „arsenokoitai“), jsou dnes často špatně překládány jako „homosexuálové“, ale přesný význam je nejasný – může se týkat zneužívání, prostituce či dominance, nikoli rovného vztahu dvou lidí.
Ježíš o queer lidech nemluví – ale mluví o lásce, přijetí a soucitu
Nejzásadnější postava křesťanství, Ježíš Kristus, neřekla ani slovo o homosexualitě. Zato se opakovaně stavěl na stranu vyčleněných, opovrhovaných a těch, které náboženští vůdcové soudili. Hovořil o lásce, o tom, že „strom poznáte po ovoci“ (Matouš 7:17). A právě vztahy queer lidí často nesou ovoce věrnosti, obětavosti, péče – tedy hodnot, které by měly být v jádru každého křesťanského společenství.
Víra se vyvíjí – stejně jako poznání člověka
Odpor vůči queer lidem se nemůže opírat o Bibli. Může se opírat jen o strach, tradici a neochotu aktualizovat výklad víry. Stejně jako církev v minulosti revidovala své postoje k otroctví, k ženám nebo k roli vědy, má dnes povinnost přehodnotit i své postoje k LGBTQ+ lidem. Víra, která se vyvíjí, není slabá. Je zralá. A právě taková víra může být i osvobozující.
Víra nemůže být zbraní, kterou bijeme menšiny. Nemůže být výmluvou pro odmítání základních lidských práv. V demokratické společnosti, která stojí na rovnosti a důstojnosti každého jednotlivce, není místo pro náboženský fundamentalismus, který selektivně používá Bibli jako klacek.
Měsíc hrdosti jako výzva i naděje
Červen jako Pride Month není jen oslavou – je připomínkou boje. Queer lidé bojují s odmítnutím nejen ze strany státu či společnosti, ale často i svých vlastních rodin a duchovních komunit. Právě církev by přitom měla být místem útěchy, ne útlaku.
Láska dvou mužů, dvou žen nebo nebinárních lidí není hřích. Je to forma lidského spojení, která – stejně jako každá jiná – může být naplněná důvěrou, věrností a vírou. A pokud Bůh je láska, jak tvrdí samo Písmo (1. Jan 4:8), pak Bůh není proti queer lidem. Je s nimi.
Červen je měsícem hrdosti. Měsícem, kdy bychom si měli připomenout, že queer lidé nemusejí čekat na dovolení být tím, kým jsou. Ani od společnosti. Ani od církve. Ani od nikoho, kdo si nárokuje výklad Boží vůle bez pochopení její podstaty.
Teď je čas, aby se víra znovu stala tím, čím má být: silou pro svobodu, ne nástrojem kontroly. A čas, aby i ti, kdo se schovávají za „jasné biblické pravdy“, pochopili, že skutečná pravda není v písmu. Ale v lásce, která nikoho nevylučuje.
