Jak bydlíme v krizi? Podle architekta lidé své nároky nesnižují – naopak! Co se změnilo a co Češi od svých domovů čekají?
Jste hlavním architektem studia. Jistě máte mnoho zkušeností v oboru, avšak jedna situace je v moderní historii bezprecedentní, a to covid. Pokud to napřed vezmeme ze široka a bez detailů, řekl byste, že pandemie ovlivnila to, jak – respektive v čem – lidé žijí, bydlí?
Bezpochyby lze říci, že covid zasáhl do všech vrstev lidského života, a to přirozeně i do otázky bydlení, potažmo trávení pracovního i volného času. K mému potěšení se lidé více začali zabývat stavem svého bydlení, v jakém prostředí žijí. Přisuzuji to omezeným možnostem během pandemie, kdy se naše domovy staly kanceláří, restaurací, kinem a gymem zároveň. Čas, který jsme dříve dělili mezi více lokalit se koncentroval pouze na jedno místo, naše obydlí. Je logické, že jsme na něj začali klást vyšší nároky.
Dostáváte nyní od klientů v něčem odlišná zadání? Mně jako laika na první dobrou napadne, že možná stoupla potřeba lidí zřizovat si v místě bydlení prostory na práci. Případně možná touží po větším prostoru, když trávíme čas doma. Je můj odhad správný?
Skoro bych to označil za „new normal”. Přestože proběhl návrat do kanceláří, přetrvává tzv. hybridní model práce. Pracovní náplň se tedy částečně stále odehrává doma. a na to musíme v návrhu interiéru reagovat. Jak jsem mluvil o nových nárocích na naše obydlí, tak tohle je jeden z parametrů. Je ale odlišné, jak podobu pracoviště vnímají různé generace. Pro digitální nomády je přirozené pracovat kdekoliv, na gauči, z postele od jídelního stolu atd. O něco starší generace preferují naopak klidnou pracovnu v oddělené místnosti. Opravdu záleží na osobní preferenci a přístupu k práci jako takové. Samozřejmě ne v každém případě oddělenou místnost vytvořit lze, já si ale myslím, že i když máme omezené prostorové možnosti, je dobré vytvořit si dedikované pracoviště. Velmi to může pomoci s nastavením rutiny.
Když jsme u toho pracovního prostoru doma, je něco, co si myslíte, že by nemělo být při plánování ať už stavby nebo zařizování opomenuto, protože se nám to později škaredě vymstí? Z mojí zkušenosti je to třeba to, že můj pracovní prostor není striktně oddělen od zbytku bytu. Je fajn pracovat opravdu v domácím prostředí, ale vlastně nemám nikdy stoprocentně pocit, že mám „padla“. Počítač mám neustále po ruce, maily vyřizuji i večer u televize, těžko se odpočívá… Narážíte na to často a doporučujete klientům, aby si na podobné věci dali pozor?
Obecně platí, že náš prostor by nám měl být ušit na míru. Tedy zcela reflektovat naše potřeby a zaběhlé fungování. Klientům říkám, že návrh musí vzniknout z konverzace o jejich denním fungování a také doporučuji, aby si na před každým rozhodnutím kladli otázku: „Proč?“ Podle mé zkušenosti jedině pak je možné s jistotou vědět nikoliv co chceme, ale co potřebujeme.
K Vaší zkušenosti mě napadá, že prostor jako takový je vlastně hardware a lidská činnost, to, jak se v něm člověk chová a jak ho používá je software, kterým ten prostor naplníte. S novými nároky na naše domovy se lidé učí nově i pracovat a užívat svůj prostor ku prospěchu. Tak aby se nám právě nestávalo, že nemáme jasnou pracovní dobu, a tím ani žádný odpočinek. Naopak mnoho lidí umí doma jen odpočívat a k práci se třeba ani nedostane. To je disciplína sama pro sebe – umění pracovat z domova. Vy jste na to hezky narazila, že je v každém případě potřeba stanovit si nové hranice. To, co doteď bylo jasně definované, nyní nemá žádné hmatatelné ohraničení, tedy stírá se rozdíl mezi tím, kdy pracuji a kdy odpočívám. Co je na tom ale zajímavé, je příležitost vytvořit si novou denní pracovní rutinu, která lépe odpovídá našim vlastním potřebám. Třeba si jít po obědě zaběhat a emaily vyřešit až večer. Podle mého názoru je to dobrá k cesta ke zvýšení efektivity práce.
Po čem naopak poptávka klesla? Je něco, co lidé přestali tolik řešit, když došlo na pandemii a úplně se změnil náš režim a vnímání některých věcí a zajetých pořádků?
Tady bych se podělil o takový paradox, kterým moje kolegyně glosovala současnou situaci a já s ní naprosto souhlasím: „Doma chceme mít dokonalé prostředí pro práci a v práci se chceme cítit jako doma.”
Pokud přeci jen po něčem poptávka klesla, tak po chatách a chalupách. Během pandemie kupoval druhou nemovitost, nebo se o to snažil, snad každý. Myslím ale, že je to tak ryze „české”, že i tento trend u nás ještě dlouho přetrvá.
Nyní žijeme v postcovidové krizi „pěkně“ doplněné energetickou krizí a válkou na Ukrajině, kterou následovala řada nejen apriori válečných problémů. Jsou tu restrikce vůči Rusku, komplikovanější doprava z některých míst na světě a další následky, které se promítly do našich peněženek. Šetří lidé více na svém bydlení? Ať už co do výběru nemovitosti či projektu nebo investic do renovací a dekorací?
V tomto ohledu vnímám dva protichůdné směry. Myslím si, že lidé chtějí daleko atraktivnější a zajímavější projekty – kvalita českého stavebnictví se neustále zvyšuje. I díky tomu máme větší nároky na to, v jakém prostředí žijeme, co daná budova/stavba symbolizuje i jak je technicky vyřešena. Kromě toho čím dál více hledáme, jaký nám přinese další benefit – kromě bydlení.
Na straně druhé jsou zvyšující se ceny, které by se mohly zdát protichůdné s kvalitou. Ne všechna drahá řešení jsou ale ta nejlepší, někdy postačí zapojit zdravý rozum a udělat chytré nenáročné řešení.
Doma jsme v covidu trávili snad nejvíce času vůbec. Je podle vás pěkné prostředí alfou a omegou kvality našeho života?
Pro mě osobně je to základní kámen fungování. Pod pojmem pěkné prostředí vnímám podnětné prostředí, které ve mně vzbuzuje pozitivní emoce. Hodně často se při práci na projektu vžívám do denního rytmu a možných nastalých situací klienta: Co vidí, když přichází, jak se v prostoru pohybuje a jaký pocit mu prostor předává. Právě tyto modelace nám umožní zajistit funkční, harmonické prostředí šité na míru jeho uživatelům.
Sofiina volba. Kdybyste si měl vybrat, volíte estetično, nebo praktično?
Tady je za mě volba velmi jasná – obojí. Dobrý design je totiž estetický a funkční a zároveň.
Jsou aktuální trendy do velké míry ovlivněny covidem a krizí, nebo byste řekl, že minimálně některé skupiny obyvatel toto vůbec neřeší, nereflektují či nemusejí vážit? Kde vidíte kořeny těch nejaktuálnějších v Česku opravdu poptávaných a realizovaných trendů?
Nástup a adaptace nových trendů se rapidně zrychluje. Sociální sítě a celková globalizace v tom určitě napomáhá. Může se ale stát, že než se od návrhu dostaneme do realizace a názor na daný trend se posune zase o krok dál. Vyplatí se v tomto ohledu hledat nadčasová řešení, obecné přístupy či principy, které jsou nad aktuální trendy a lépe zhodnocují prostorovou a funkční hodnotu domu či bytu.
Jak teď po covidu vypadá klasická stavba, kterou jako architekt navrhujete, pokud jde o bydlení? O co mají lidé zájem a co je pro ně důležité?
Z mého pohledu se v tomto ohledu vůbec nic nezměnilo. Máme stejné, možná i o něco vyšší nároky než v předchozích letech – právě proto, že jsme se začali více zabývat prostředím svých obydlí. Pořizovací hodnota se ale bezpochyby navyšuje, proto je potřeba mít po boku profesionála, který tuto investici umí zhodnotit kvalitním návrhem. Vždy šitým na míru klienta.
Když přijde na kompromisy, kde ubírají nejprve?
Obecně platí, že by v naší práci ke kompromisům dojít nemělo. Celý proces stavby, přestavby nebo změny interiéru by vlastně od začátku měl být naplánován s ohledem na všechny vlivy projektu. Výsledkem je pak syntéza klientských představ a ekonomické rozvahy stavby. Pokud se ale přeci jen ve finální fázi dostane na kompromisy, radím klientům, aby úplně nekompromitovali kvalitu interiéru, přeci jen je to to, co nás obklopuje, co každý den používáme. Naučili jsme se, že na stavbě se nešetří – základ musí být kvalitní. V rámci interiéru nám toto chápání zatím schází.
V určité fázi projektu má klient tendenci začít návrh osekávat – já tomu s úsměvem říkám nefundované zásahy, protože jsou to rozhodnutí bez plného kontextu. Jako architekt pracujete se stavbou či interiérem jako s harmonickým celkem, kde všechno má své místo a je mezi sebou prolinkováno. Tuto komplexitu je těžké klientovi předat, zpravidla ji ocení až v zrealizovaném stavu.
Řeší se ještě pořád (v ohledech bydlení) ekologie tak moc jako před covidem? Pamatuji dobu, kdy bylo snad nejskloňovanější jméno v médiích Greta. Řešily se udržitelné materiály, pro přírodu šetrná řešení a nové technologie, které napomáhají produkovat tu pomyslnou „stopu“ při realizaci bydlení i samotném provozu co nejmenší. Pozapomněli lidé na planetu, když došlo na pandemii a krizi, anebo si o to víc váží přírody a dávají si pozor, v čem a jak budou žít?
Samozřejmě základní myšlenka udržitelnosti je již nedílnou součástí současného stavebnictví. Nejvíce transparentně tuto myšlenku adaptují řetězce s nábytkem či svítidly. Je to právě odpovědnost velkých firem, která se bez povšimnutí promítá do designu našich domovů. (Led svítidla, úsporné spotřebiče, chytrá domácnost – to je dnes standardem. Je ale pravda, že pro pokročilejší technologie na straně stavby, je současná politicko-ekonomická situace složitější. Především tedy z ekonomického hlediska. V této otázce se při práci vždy snažím držet zdravého selského rozumu. Ostatně například lokálnosti se může při výběru materiálů, nábytků a lidské síly držet každý. Jistě tak sníží onu „stopu” a přispěje i do místní ekonomiky.
Pokud bychom se ale měli bavit o skutečném snížení ekologické stopy spojené s tím, jak bydlíme, znamenalo by to mluvit o novém uživatelském standardu, který od obydlí očekáváme – např. velikost domu. Často se zvyšující uživatelské požadavky se snažíme kompenzovat množstvím tzv. zelených řešení. Složitá a nákladná řešení, ale nemusí vždy znamenat ta nejlepší, například s ohledem na vnitřní klima interiéru a pohodu života v něm.
