Dva Italové si pořídili ruinu českého zámku. Dnes je to výkladní skříň designu a pořádají se zde svatby, trhy, nebo tu můžete i přespat
Eugenio žije s Albertem už pětadvacet let. „Chodit jsme spolu začali už v roce 1993, ale přede mnou měl Alberto přítele Čecha. Proto se začal učit češtinu a postupně se usadil v Praze,“ vypráví Eugenio. „Jako architekt měl v devadesátých letech v Praze řadu příležitostí, věnoval se hlavně rekonstrukcím historických budov,“ líčí. Tou dobou se Alberto rozhlížel po českém trhu s nemovitostmi a uvědomil si, že je zde na prodej celá řada památek, které nebyly nijak zvlášť drahé, ale nikdo je nechtěl.
„Všimli jsme si, že všichni lidé o víkendu zmizeli z města, odjeli na chatu. Proto jsme začali o chatě též uvažovat. Alberto je ale trochu megaloman, takže jsme objížděli různé statky všude možně. Někde byl krásný dům, ale malá zahrada, jindy byl statek moc daleko od Prahy. A pak jsme narazili na Třebešice!“ Popisuje Eugenio cestu, kterou se dostali k unikátní stavbě nedaleko Kutné Hory. „Byla to láska na první pohled,“ směje se.
Eugenio popisuje Třebešice jako zámek se vším všudy, neboť má díky barokní přestavbě i věže, které mu dodávají tu pravou romantickou atmosféru. „Navíc je na skvělém místě, z Prahy tam dojedete za něco málo přes hodinu. A také je pohodlně dostupný vlakem,“ pochvaluje si Eugenio. „Tehdy to ale byla jen fascinující ruina! Podlahy tam nebyly, střecha byla na několika místech propadlá, v řadě místností byla ptačí hnízda!“ Popisuje Eugenio stav, v jakém si zámek s Albertem pořídili. „V jedné z koupelen je dodnes vlaštovčí hnízdo, které jsme tam nechali jako připomínku,“ podotýká.
„Je to jako pohádkový příběh. Od třicátých let, kdy se v něm naposledy bydlelo, zámek spal. My ho objevili a probudili zpátky k životu,“ vypráví jeden ze zámeckých pánů. „Historie zámku je dlouhá, původně šlo o gotickou tvrz, na jejímž místě byl vybudován renesanční zámek, který byl později upraven barokně. Tehdy k němu přibyly i věže,“ říká Eugenio. „My jsme začali bagrováním příkopu, který tam původně byl, ale už pár století byl zasypán.“
„Alberto studoval dějiny umění a restaurátorství, ale náš přístup k rekonstrukci byl jiný, než je v Čechách obvyklý. Rozhodli jsme se, že musí být jasné, co je původní a co je moderní. Nenajdete zde žádné kopie nebo falešné historizující prvky,“ prozrazuje Eugenio. „Kde nebyly podlahy, jsou teď neutrální bílé nebo šedé betonové plochy, okna jsme nechali dělat jednoduchá. Odkryli jsme zbytky původní výmalby, ale nedotvářeli jsme je, takže se vznášejí uprostřed bílých ploch. Jinde jsme je doplnili abstrakcemi od současných umělců,“ vypráví.
„Z původně prázdných místností jsme vytvořili šest pokojů, teď pracujeme na sedmém. Hráli jsme si s charakterem pokojů, takže je zde zeměpisný pokoj, čínský pokoj a podobně. V těchto pokojích se prolíná moderní design s uměním, ale i s historickými kusy nábytku nebo s koberci,“ zmiňuje Eugenio. V těchto pokojích se lze ubytovat a v další části zámku Alberto a Eugenio bydlí. „Jsme takový atypický hotel, kde nenajdete standardní vybavení. Na pokojích nejsou televize, místo nich tu jsou malby, sochy, originální kousky nábytku,“ láká Eugenio.
„Třebešice jsme jako společný projekt ze začátku nebrali moc vážně, ale nakonec jsme se do něj naplno vrhli. Dnes už v našem pražském bytě trávíme jednu nebo dvě noci týdně, zbytek času jsme na zámku,“ podotýká Eugenio. Také dodává, že kolem zámku je obrovská zahrada, která je jeho vášní. „Zahrada je mým šílenstvím, v březnu začínám ve skleníku a končím v listopadu, kdy už nejde kopat rýčem do hlíny. Na podzim jsem zasadil asi padesát tisíc cibulovin!“ směje se Eugenio.
Zahrada díky své kráse slouží velmi často jako místo pro svatby. „Zatím jsme ale měli jen jednu gay svatbu!“ podivuje se Eugenio. „Za dva měsíce ale bude další! Já s Albertem se budeme brát, protože v Itálii konečně máme možnost se registrovat. A také tím oslavím těch našich pětadvacet let bez papírů,” prozrazuje. Svatba Alberta s Eugeniem bude v květnu, až bude celá zámecká zahrada rozkvetlá. Příhodnější místo by na tuto událost ani nenašli.
