Již téměř třicet let bydlí Osmany Laffita a Guy Gheysens ve své křivoklátské hvězdárně. S námi teď můžete do jejich unikátního obydlí nahlédnout
Jak jste se dostali zrovna k tomuto domu?
Stavbu jsem našel já, ale byla to náhoda. Původně jsme mysleli, že se usadíme spíše někde v okolí Karlštejna. Shodou okolností jsme se ale dostali do Nižboru. Dům stojí na kopci, a když jsme sem přijeli, nebyl skoro vůbec vidět. Ze křoví a stromů trčela jen zajímavá kopule. Říkali jsme si, že se pojedeme podívat nahoru. Nebyla tady žádná brána a bylo otevřeno. Vypadalo to jako v nějakém hororovém filmu, všechno totiž bylo zdevastované. Ale i tak jsem si to zamiloval na první pohled. Kdysi to bývala hvězdárna. Kopule je stále funkční, ale chybí nám dalekohled, který se chystáme koupit. Býval tady, ale někdo jej ukradl.
Kde jste bydleli předtím?
V Praze. Nicméně i když je Praha krásná na procházky, posezení a práci, nejsem ten typ, který by přímo v Praze rád bydlel. Vadí mi hluk, davy lidí apod. Tady je to hodně klidné, doslova samota. Něco takového potřebuji. Jsem totiž velmi často mezi lidmi, takže když tyto chvíle skončí, potřebuju klid.
Tudíž vaší volby rozhodně nelitujete?
Rozhodně nelituju. Lituju jen všech peněz, které jsme do toho vrazili. (smích) Nebylo jich málo. Hovoříme o několika milionech, protože náš dům byl doslova opuštěná ruina.
Udělali jsme rekonstrukci, nové stropy, elektřinu, topení apod. Nejsme miliardáři, takže jsme nijak nespěchali, ale každé peníze, které jsme vydělali, jsme zkrátka investovali do nemovitosti. Všechno jsme dělali krok za krokem a podle sebe.
Jaké vztahy máte se sousedy? Znáte se?
Všude se samozřejmě najdou lidé, kteří vás nenávidí, ale takových lidí je minimum, proto se jimi nezabývám. Lidé nás ve většině případů mají rádi. Na nic si nehrajeme. Chodím tady do hospody, dám si s ostatními pivo, a když mluví sprostě, tak já s nimi. Jsem zkrátka úplně obyčejný.
Dokonce nás tady i hlídají. Můj dům nikdy není opuštěný, ale když sousedé vidí, že kolem není něco v pořádku, ihned volají. Jsem tady na Křivoklátsku moc rád a nelituju, ani neuvažuju o změně. Stále něco budujeme a tvoříme i na zahradě, ale každý, kdo zatím přijel, říká, že to tady máme hezké a že z našeho domu vyzařuje pozitivní energie.
Jak byste svůj dům popsal vlastními slovy?
Jedná se o secesní styl a musím říct, že jsme se snažili vše zachovat v co nejpůvodnějším stavu. Nejsem velkým fanouškem extrémně moderních a minimalistických věcí, což lze vidět i na mé tvorbě. Mám rád starožitnosti, starší styl apod. Moderní styl se po chvíli okouká a věci se musí vyměnit, protože do módy přijde něco jiného, ale historické věci si stále zachovávají své kouzlo. Mají styl a šťávu. Proto raději moderní věci kombinuju se starým stylem.
Máte tady spoustu zajímavých předmětů a doplňků. Vypadá to skoro jako v muzeu…
Každý z nich má svou historii. Ale všechno se používá. Ačkoliv to tak nevypadá, můj dům neslouží jako muzeum. Neuslyšíte nic jako: „Nesahej na to, to je jen na ozdobu.“ To ne. Chci, aby všechno mělo svou funkci. Pravidelně doma děláme party, zveme kamarády, vaříme večeře a náš dům zkrátka žije s námi.
Dům mají zařízen velmi vkusněFoto: Juan Calderón
Kdo víc mluví do vybavení domu? Jste to vy, Osmany? Nebo spíše váš partner?
Určitě já. Ale samozřejmě přijdou momenty, kdy mě Guy zastaví, protože například naplácám moc věcí na sebe. Ale je to můj obor a jsem asi více orientovaný na estetiku. Já vidím, kam se hodí obraz, kam umístit stůl, jak to má být poskládané, a Guy vidí, kolik to všechno bude stát. (smích) Nicméně jsme spolu skoro 30 let, takže se známe.
To je úctyhodná doba. Jaký máte recept na tak dlouhý vztah?
Tak dlouho jsme spolu, a určitě ještě dlouho budeme, jen proto, že se respektujeme a rozhodujeme o všem společně. Oba jsme váhy. Všechno je u nás v rovnováze a vždy najdeme způsob a cestu. Ale je pravda, že já jsem v domácnosti, jak se říká, spíše ta ženská, ale ve vztahu jsem naopak ten chlap. Mou doménou je zahrada, dekorace apod.
Takže aniž bychom chtěli škatulkovat, spíše záliby, které jsou obvyklé více mezi ženami? Nicméně i vy jste důkazem toho, že se těmto věcem nemusí věnovat jen ženy…
Přesně tak. Ale na druhou stranu moc nemusím vaření, to je zase dominanta Guye. On se věnuje všem organizačním věcem a právě vaření. Miluje to. Já tak dobře vařit neumím. Rád dělám například kubánské jídlo, ale to nemůžete jíst každý den, protože je tam hodně fazolí, vepřového masa atd. Guy umí více experimentovat.
V horním patře vašeho domu máte nádherný ateliér, takže i vaše tvorba probíhá doma?
Ano. Původně jsem měl pronajatou dílnu, ale v rámci byznysu jsem postupem času zjistil, že je lepší pracovat z domova. Osmany Laffita není oblečení, které si může dovolit každý. Jsou to modely, které jsou hodně výrazné. Opakuji, že nejsem minimalista. Mám rád, když lidé mají na sobě něco, za čím se ostatní otočí a řeknou „wau“. Jednoduché šatičky nikoho tolik nezaujmou.
Se svou klientelou se osobně stýkám, neustále si voláme, setkáváme se a tvoříme modely na míru. Proto nechci mít butik s prodavačkou, která se o klienty třeba nebude starat tak jako já. Z toho důvodu jsme se rozhodli, že uděláme ateliér a salon přímo v našem domě. Čas od času zde děláme i salonové přehlídky, kdy k nám přijde klientela či firmy a prezentuje se nová kolekce, domlouváme se na změnách, co všechno by bylo možné udělat, a je to ta nejlepší možná cesta, jak být s klienty v úzkém spojení. Vše to dohromady tvoří jakýsi balíček, který nabízím.
Hra se zrcadlyFoto: Juan Calderón
Není někdy náročné mít doma neustále i svou práci?
Nutno zmínit, že nepracuji pouze doma. Často jezdím do Prahy, kde mám dost práce kvůli kosmetice. Nedělám totiž jen módu. Kromě módy a kosmetiky tvořím také brýle, interiérový design, sklo, porcelán apod. Tvořím zkrátka ve více směrech. Ale přímo doma dostávám největší dávku inspirace. Pustím si televizi, dám si skleničku, poslouchám hudbu a vždy mi něco přijde do hlavy. Když se to stane, hned vyrazím do ateliéru a můžu na tom pracovat. Kdybych měl kancelář, určitě by mě to zbrzdilo.
Vy i váš partner nepocházíte z Česka, promítá se to nějak na vašem domě? Máte zde případně nějaké věci z cest?
Moc ne. My jsme typ lidí, kteří hodně cestují, ale nechodí tolik po kulturních památkách. Já kulturu studuju doma v knihách, ve filmech a na internetu, takže pak neztrácím čas tím, že chodím po muzeích. Vzpomínám, že jsme byli například v muzeu v Káhiře a říkali jsme průvodci, ať dlouho nemluví, protože tam nehodláme strávit celý den. Stačí mi nasát atmosféru a jít dál a vidět toho co nejvíc. Vím, že tam a tam je ten a ten palác, a jdu se na něj podívat, ale nevezmu si průvodce, který mi bude vykládat o každém jeho kousíčku. Já si to nastuduji předtím a pak už mi stačí, že na věci a stavby pouze koukám.
Zároveň nejsme ani typičtí turisti, kteří cestují po nějaké zemi a nakupují suvenýry. Všechno, co máme doma, jsou například rodinné starožitnosti a mají své kouzlo a rodinnou historii, nemáme tu nic z cest. Procestoval jsem skoro celý svět a všechno si uchovávám v hlavě, což je nejlepší. Nicméně zjišťuji, že bych měl dělat víc fotek, nyní totiž píšu knihu a nemám téměř žádné fotky, což je chyba.
O čem bude zmiňovaná kniha?
O mém životě, ale i o dětství. Nebyl to sice můj nápad, protože si myslím, že člověk vydává knihu, až když má smrt na jazyku, a já doufám, že budu žít ještě dlouho. (smích) Ale byl jsem ohledně tohoto projektu osloven a připadalo mi to zajímavé. I když nejsem Čech, prožil jsem si tady hodně. Každý si myslí, že můj život byl odjakživa procházkou růžovým sadem, ale není to pravda. Přijel jsem sem ještě za dob komunismu a neměl jsem nic. Byly chvíle, kdy jsem neměl ani pět korun, abych si koupil rohlíky. Byl to boj a já jsem bojoval, abych měl to, co mám dneska, a abych žil tak, jak dnes žiju. Ale není to jen o minulosti, stále se musím snažit a neusnout na vavřínech. Je velmi náročné udržovat všechno, co mám.
V knize budu hodně hovořit o dětství. Kde a kdy jsem se narodil, jaká byla má rodina, kdy jsem přijel do Česka, co jsem tady zažíval a jak jsem dokázal to, co nyní dělám, a jak to udržuju.
Zde vznikají kousky Osmanyho LaffityFoto: Juan Calderón
Jak jste říkal, není lehké se udržet na vrcholu…
Přesně tak. Víte, téměř každý nový návrhář udělá po chvíli show, začne být nafoukaný a skoro vás nepozdraví. To jsou lidé, kteří jsou dneska někdo, ale zítra o nich nikdo vědět nebude. Takových jsem potkal spoustu. Já jsem začínal v roce 1999 a dodnes se stále držím, vymýšlím nové produkty a není to jednoduché, ale důležité je být pokorný.
Ostatní často žijí v iluzi. Jsou tak naivní, že nedokážou vidět do budoucnosti, a mrzí mě to, protože takové lidi potkávám dennodenně. Ale mohou za to i média, která lidi postaví na vrchol a pak přijde těžký pád. Nicméně ta samá média zase přijdou, jen poukážou na ten strašlivý pád a za chvíli si najdou někoho jiného. Takže není to jen o tom, něco dělat a dokázat, ale také si to udržet. Musíte mít cíl a vědět, co chcete. A to já vím.
