Pavel Dušek, Vojtěch Linka a jejich designový dům v Jablonci: "Nakonec je nejdůležitější to, s kým bydlíte, ne designové vybavení!"
Proč jste pro svůj život zvolili zrovna Jablonec? Oba jste se tady narodili?
Pavel: Já jsem se narodil v Liberci, ale jinak celý život žiju v Jablonci. Vojta je rozený Jablonečák. Kromě toho jsem asi čtyři roky bydlel v Praze, ale v rámci práce se pohyboval i v zahraničí. Nějaký čas jsem přemýšlel o tom, že bych se odstěhoval do Německa, protože můj bratr to s rodinou udělal, ale vzhledem k tomu, že jsme si zařídili bydlení v Jablonci a máme tady spoustu kamarádů, jsme k tomu zatím nepřistoupili.
Vojta: Já jsem takovou myšlenku neměl, nicméně pět let jsem bydlel v Hradci Králové, kde jsem byl na škole, ale vrátil jsem se. V Jablonci se mi líbí, protože je tady skvělá dostupnost všeho možného. I když má město jen 50 000 obyvatel, Liberec je hned za rohem, takže máme po ruce vše, co je potřeba. I spojení do Prahy je skvělé, proto Prahu navštěvujeme relativně často.
Pavel: Kdybychom přemýšleli o stěhování, maximálně by to bylo někam do zahraničí. Jsme tady velmi spokojení, protože máme rádi přírodu a je tady hezká přehrada na koupání i na procházky okolo. Jsme kousek od lesa, a co se týče nějakých komerčních věcí, tak ty moc nevyhledáváme. Když chceme nějakou zábavu, vyrazíme do zmiňované Prahy. Díky tomu, že jsme se seznámili v Jablonci, jsme tady doma a neměli jsme důvod to měnit.
Kde jste bydleli předtím, než jste si postavili dům?
Pavel: Nejdřív jsme bydleli v řadovém domku mých rodičů, kteří se rozvedli, což je vzdušnou čarou asi kilometr odsud. Vojta se ke mně přistěhoval po vysoké škole. V domě po rozvodu zůstala moje máma a už tehdy jsme řešili, jak společné bydlení s mámou vymyslíme. Vzhledem k tomu, že Vojta s mou mámou dobře vychází, jsme si říkali, že tento model zachováme i do budoucna. Ale věděli jsme, že v novém domě naše bydlení nějakým způsobem rozdělíme na dvě domácnosti. Čím je člověk starší, tím chce mít větší soukromí. Vzhledem k tomu, že dřívější dům byl řadový se třemi patry a měli jsme psa, kterého jsme museli nosit do schodů, chtěli jsme něco ploššího. Hledali jsme pozemek, který by tomu šel přizpůsobit, ale bylo to v této lokalitě těžké a i proto to trvalo zhruba pět let. Teď už jsme tady pět let.
Ještě před rozhovorem jste říkali, že jste dům plánovali s architektem. Jaké byly vaše požadavky?
Pavel: Bylo to tak, že jsme spíše popisovali chod naší domácnosti a sepsali jsme asi dvě A4 o tom, jak žijeme. Psali jsme, že nechceme vanu, protože bychom rádi měli i vířivku. Požadavkem byla také sauna, takže jsme nechali vybudovat wellness část v prvním patře na terase. Nakonec jsme se rozhodli pro dvoupatrový dům, protože bylo jasné, že do jednoho patra se všechno nevejde. Dalším přáním bylo oddělení obývací a obytné části a ve výsledku by to bez architekta nešlo, ačkoliv jsme dříve koukali po typových domech, nicméně náš požadavek odděleného bydlení pro mámu se ukázal jako nereálný a bylo potřeba individuální řešení. Je pravda, že vlastně nejvíc požadavků se týkalo oddělení domácnosti mé mámy a té naší. Chtěli jsme oddělené terasy, abychom mámu nerušili, když budeme mít návštěvu. Požadavek byl také na oddělení ložnic, takže jsou na opačných stranách domu.
Jak byste konkrétně popsali vaši část domu?
Ve spodní části se nachází obývací část s jídelnou, kuchyní a komorou. Dohromady má spodní část asi 65 metrů čtverečních. Nahoře je pracovna, která by se případně dala rozdělit na dva dětské pokoje. Nyní tento pokoj používáme kromě pracovny i jako pokoj pro hosty. V horní části je ještě ložnice, koupelna, šatna a již zmiňovaná wellness část.
Jak jste sháněli architekta, se kterým jste na projektu spolupracovali?
Pavel: Náš architekt Lukáš Vokál spolupracoval s jednou developerskou firmou, se kterou jsme se nakonec na spolupráci nedohodli, ale s architektem jsme si sedli velmi dobře. Asi každý z nás má nějakou neviditelnou představu, jak by jeho bydlení mohlo vypadat, a bylo úžasné, když Lukáš poprvé přišel představit své výkresy a my jsme řekli, že je to přesně to, co jsme si přáli. Opravili jsme jen pár drobností. Nejprve jsme po něm chtěli pouze koncept celého domu a poté jsme si u něj objednali i interiéry. Jsme za to velice rádi, protože mi připadá, že hodnota takového domu, kde vše ladí, je úplně jiná, a i když toho člověka platíte, dokáže vám ve finále ušetřit spoustu peněz a hlavně času.
Bylo něco, na čem jste se s architektem neshodli?
Pavel: Já jsem například nechtěl dřevěnou podlahu a nakonec je to jedna z nejlepších věcí, kterou tady máme. Každého, kdo sem přijde, naše dubová podlaha upoutá. Ačkoliv by si člověk řekl, že je nepraktická, není tomu tak, je navoskovaná a opravdu odolná.
Vojta: Nejen u podlahy jsme poznali, že nejhorší by bylo si všechny tyto věci a detaily dělat a shánět sám. Například obyčejných úchytek do kuchyně je v nabídce milion a při výběru můžete strávit spoustu času. V tom byla spolupráce s architektem skvělá a doporučuju to každému. Zaprvé ušetří čas i peníze a zadruhé z vašeho domova vznikne daleko hezčí místo. Takže architekt rozhodně nevede k drahému výsledku, a dokonce i v nějakém levném řešení dokáže vybrat hezkou variantu, která se do interiéru hodí. Musím říct, že to, co našel architekt, bylo cenově výhodnější, než kdybychom si to hledali sami.
Nicméně inspiraci jste někde čerpali, abyste vůbec měli možnost architektovi sdělit svou představu?
Pavel: Na Pinterestu máme z té doby asi 40 nástěnek plných všeho možného, ale inspirovali jsme se všude, třeba i z různých časopisů. Dost jsme objížděli například i různá městečka vzorových domů v Německu. Tímto způsobem se naše představy o designu časem formovaly.
Měli jste během příprav problém se na něčem shodnout? Ono se totiž říká, že právě stavba a zařizování domu teprve otestuje, jak je vztah pevný...
Pavel: To je pravda. Statisticky se dokonce určité procento párů při stavbě domu rozejde. U nás to tak hrozné určitě nebylo. Ale vzpomínám si, že jsme naráželi na to, že jsem řešil opravdu milion věcí a leccos jsem počítal, třeba zelenou úsporám a nějaké koeficienty odporu oken a podobné. Vzpomínám, jak jsem přišel za Vojtou, aby mi s něčím pomohl, a on mi všechno totálně rozstřelil, protože má jiný pohled na věc. To už jsem si říkal, že kdybych se měl zabývat každým detailem, nepostavíme dům nikdy. (smích)
Vojta: Je pravda, že jsme oba trochu puntičkáři a každý na něco jiného, ale žádné další třenice jsme neměli. Já jsem povahově trochu větší šetřílek a do některých věcí bych neinvestoval, ale ve výsledku se mi to líbí a předpokládám, že tady pár let budeme bydlet, takže si je dokážeme náležitě užít.
Takže jste se doplnili a každý do toho dal zkrátka kousek sebe?
Pavel: Přesně tak. Jedna z věcí, která tady není úplně vidět, je inteligentní řízení domácnosti, kterou můžeme ovládat přes mobil, což vzniklo díky tomu, že jsem vystudovaný mechatronik a elektrotechnik. Vojta se několikrát ptal, jestli to potřebujeme, a já vždy říkal, že samozřejmě ne, ale nakonec to pohodlí, které s tím člověk zažívá, může třeba rozsvítit světlo na dálku nebo se tady děje něco automaticky, je skvělé.
Vojta: Já jsem zase více výtvarně nadaný, takže jsem na všechno koukal více z perspektivy estetičnosti.
Co se týče chodu domácnosti, kdo je u vás pánem domu?
Pavel: To je dobrá otázka. (smích) Já asi víc vařím, ale že bychom se snažili si nějak určovat role a v něčem se předhánět, to ne. Ovšem kvůli tomu, že jsem dříve působil jako vysoce postavený manažer, došlo u mě k vyhoření a měl jsem nějaké psychické problémy, se to trochu změnilo. Dříve jsem primární výdělek přinášel já, pak se to otočilo a teď je to Vojta. Když jsem dříve pracoval 18 hodin denně, neudělal jsem doma nic, a teď je to naopak, protože dělám z domu a sem tam odjíždím za klienty. Díky tomu se o dům starám trochu víc.
Vojta: Ale o zahradu se třeba zase starám primárně já, protože je to takové moje dítko. Opět se to pojí s tím mým smyslem pro umění a estetičnost. Je pravda, že kytky nemluví a v ordinaci toho má člověk občas nad hlavu, takže zabořit ruce do hlíny a něco tvořit je relax. V domě jsou také mé vlastní obrazy. Dříve jsem navštěvoval uměleckou školu, ale s prací, zahradou a barákem to člověk musí trošku upozadit, takže už nekreslím tak často.
Pavel: Já zase víc vařím, protože tím, jak chodíme cvičit, jsme začali více řešit stravování a připravuju třeba jídlo do práce i pro Vojtu. Ale to neznamená, že Vojta nikdy nic neuvaří. O úklid se dělíme.
Jaká věc je tady ze všeho nejcennější a nejvíc si jí vážíte?
Pavel: Nemůžu vybrat jen jednu věc. Asi nejvíc si vážím toho, jak to tady máme jako celek.
Vojta: Já bych řekl, že v domě je důležité, s kým tam bydlíte. Můžete mít krásné stěny, vybavení a sprchový kout obložený mramorem, který kterou obdivuje každá návštěva, ale když se uvnitř dva hádají, nepřináší to radost nikomu.
Na závěr ještě musím dodat, že v domě nebydlíte sami, kromě Pavlovy maminky jsou tady také čtyřnozí mazlíčci…
Pavel: Máš pravdu. Trvale je tady tříletá fenka zlatého retrívra, která teď v srpnu měla štěňátka, a jedno z nich je tady nyní na rekonvalescenci. Jelikož je to velice vhodný genetický materiál, rozhodli jsme se založit si chovatelskou stanici. Abyste totiž mohl produkovat štěňata dané rasy s průkazem původu, je tento krok potřeba.
Vojta: Tohle se stalo naším trochu větším koníčkem. Z příštího vrhu si chceme nechat jedno štěně jako pokračovatele. Ale první vrh byl dost šílený, štěňata jsme totiž odchovali doma. Bylo jich celkem devět, 4 fenky a 5 pejsků, a museli jsme kvůli nim přestěhovat celý obývák. Uvidíme, co přijde dál. (smích)
