Jimmie Karlsson, který dodává nábytek i Madonně: „Neplánoval jsem, že se stanu designérem!“
Ve světe designu se pohybuješ už devatenáct let, mohl bys popsat, jak ses k tomu dostal?
Když to vezmu od začátku, tak už jako dospívajícího mě zajímalo umění, móda a interiéry. A jak už to bývá, nikdo v rodině se mnou tyto zájmy nesdílel (smích). Ve škole jsem patřil k těm nejkreativnějším, můj pokoj vypadal vždy dobře… I tak jsem ho každou chvíli předělával, a podobně i pokoje ostatních u nás doma. Každé dva týdny to u nás vypadalo jinak. Později jsem si začal přivydělávat rozvozem květin a peníze jsem utrácel na místních aukcích a za různé umělecké potřeby. A samozřejmě za oblečení!
Kolik ti tehdy bylo let?
Asi patnáct, o rok později jsem odešel z domova a nastoupil na uměleckou školu. Zhruba v polovině studií se ze mě stal model, poté co jsem se zúčastnil jedné švédské televizní soutěže. Najednou jsem na školu neměl čas, jezdil jsem do Paříže, Milána, New Yorku… A tak tomu bylo přibližně dalších deset let. V tu dobu jsem začal s malováním na nábytek. Někde jsem si koupil levnou židli nebo stůl a upravil si to podle svého. Při castingu si na mé fotce jedna žena všimla toho nábytku v pozadí a chtěla pár kousků do výlohy svého obchodu, tak jsem jí je prodal.
A to tě motivovalo k otevření designérského studia?
Ne, ale o měsíc později se mi ozvali z jedné prestižní londýnské designérské soutěže s tím, že mi doporučují, abych se přihlásil. Vstupní poplatek byl 150 liber a my jsme s Martinem, mým tehdejším partnerem, neměli moc peněz. Nějakým způsobem jsme to ale dali dohromady a přihlásili mě do dvou kategorií: nejlepší nábytkový design a nejlepší nový designérský přístup. Ta druhá zahrnovala dalších asi třicet podkategorií, takže konkurence byla obrovská. A přišel další telefonát. Prý jsem se dostal do finálové trojice v obou kategoriích! To znamenalo, že jsme měli jít na udílení cen v Přírodovědeckém muzeu, kde se schází britská designérská elita. Vstupné pro jednoho je 200 liber!
Vyrazili jste tam?
Opět jsme s Martinem sháněli peníze, abychom tam mohli jít. Moje agentura nám naštěstí sehnala značkové obleky, takže jsme vypadali dostatečně reprezentativně. A odešli jsme s cenou pro nejlepší nový designérský přístup. Neplánoval jsem, že bych se stal profesionálním designérem, ale začali za mnou chodit klienti, tisk a další. Už jsem neměl čas chodit na castingy a s modelingem jsem skončil. Neměl jsem ale žádné zkušenosti s podnikáním, což bylo dost těžké. Nevěděl jsem, kolik si mám za svůj nábytek říct, nevěděl jsem, jak z toho platit daně ani jak vystavit faktury. Každý den jsem se naučil něco nového, jako když máš dítě…
Kde jste se potkali s Martinem?
Ve Stockholmu, na parketu v klubu! Byl jsem krátce po rozchodu, chtěl jsem si trochu užít svobody. To bylo myslím v roce 1997. Ale narazili jsme na sebe na parketu a líbil se mi, říkal jsem si, že na jednu noc by to šlo. A nakonec jsme spolu zůstali celou řadu let. A také spolu začali podnikat. Proto se studio jmenuje Jimmie Martin. Teď už spolu ale nežijeme.
A jak to bylo s klienty? Kdo byl ten první slavný?
První slavný… Hmm, to byla asi Kelly Osbourne. Ale jednal jsem jen s její agentkou, která říkala, že pro ni pracuje. Takže to vlastně mohl být kdokoliv! (smích) Ale byli i další.
Můžeš jich pár vyjmenovat?
To čtenáře baví, viď? (smích). Oba kluci z Prodigy, Liam Howlett a ten se zelenými vlasy (Keith Flint, pozn. red.), pak třeba Liam Gallagher z Oasis. Dělali jsme něco i pro Kylie Minogue, nějaké herce, třeba herečku Dawn French. Je jich víc… i pár členů světových královských rodin. Tyhle spolupráce jsou samozřejmě hodně zajímavé, protože je pěkné, když někdo tak slavný projeví zájem o mou práci. A pro kluka pocházejícího z chudé rodiny je to obrovský zážitek! Mimochodem, nesmím zapomenout na naši práci pro Madonnu!
Čekal jsem, až to řekneš! Jaká byla spolupráce právě s Madonnou?
Pro Madonnu jsme začali pracovat ještě v době, kdy s ní žil Guy Ritchie. Objednala si od nás židli, ale nevěděl jsem, že je pro ni. A po nějaké době jsem dostal objednávku na stejnou židli. Což obvykle nedělám, ale podle fakturačních údajů mi došlo, pro koho to je! Později jsem se v New Yorku setkal s jejím asistentem, který se mě zeptal, zda jsem ochotný pracovat na dalším projektu, ale nechtěl prozradit detaily. Dal mi jen zběžné informace a já šel druhý den s několika skicami k Madonně domů. Dlouho jsem tenkrát přemýšlel, co si vezmu na sebe, šel jsem přece k Madonně! Samozřejmě jsem se tam s ní ale vůbec nesetkal. Tenkrát jsme se domluvili, že budu vyrábět trůn na Super Bowl!
A jak to dopadlo?
Madonna chtěla, abych trůn vyráběl já tady v Londýně. Krátce předtím, než měl být poslán do Ameriky, představovala Madonna v Londýně svůj film W. E. a pozvala nás na premiéru. A po ní na afterparty, kde si mě přímo vyžádala a poděkovala mi. Ale chtěla si ze mě trochu vystřelit a řekla, že zavolá do Cirque du Soleil, že se trůn rozbil. Já na ni koukal dost nervózně, ale ona byla odhodlaná zavolat. Tak jsem jí řekl: „Jestli jim zavoláš, že se rozbil, tak jim řekneš, že jsi na něm příliš divoce předváděla kreace z Vogue!“ Začala se smát a nakonec jsme ty kreace předváděli spolu! Ne že by mi to šlo… (smích).
Vraťme se ještě k nábytku. Obzvlášť mě zajímá ta série s nápisem: „Your imperfection turns me on!“
Aha… Tehdy za námi přišla přítelkyně Peta Townshenda z The Who s kousky kytary, kterou Pete rozmlátil při koncertě někde v Japonsku. Ona je posbírala a nakonec jsme z nich vytvořili stolek s tím nápisem, který byl z jedné z jejích písniček. Ten stůl se pak prodal v charitativní aukci. Ten nápis o nedokonalosti používám dál a ještě jsem ho doplnil protikladem „My perfection turns you on“. Rád totiž provokuji. „Tvá nedokonalost mě vzrušuje“ je hrozně hezká věta, ale potřeboval jsem ji nějak srazit a „má dokonalost tě vzrušuje“ je to pravé egoistické prohlášení.
Kromě nábytku děláš i busty, sochy, polštáře a lampy…
Zkouším různé věci. Nikdy nevím, co se prodá a co ne. Nedávno přišel do studia klient, který vykoupil vše, co bylo na skladě. A tak jsem narychlo začal vyrábět ty sošky andělíčků. Dal jsem je na internet a byly prodané dřív, než jsem je dokončil! Jeden z těch andělíčků měl podobu Donalda Trumpa a prodal se okamžitě.
Koupil ho příznivce, nebo odpůrce Trumpa?
Vlastně obojí! Paní, která ho koupila, Trumpovi fandí, zato její manžel ho nenávidí. Ale andělíček se líbil oběma!
Mohu poprosit ještě o nějakou radu pro naše čtenáře ohledně designu?
Obklopujte se věcmi, které se vám líbí! Je jedno, jestli jsou drahé nebo levné, hlavně jestli vám dělají radost!