Jsem trans ženou. A tímto článkem bych ráda zahojila vztah s naším čtenářstvem
Jsem trans ženou a cítím za sebe takovou míru studu, že ji ani nechci popisovat. Překonat tento stud se jeví jako skok do propasti, jejíž útroby zakrývá nepropustná mlha a já vím, že budu muset skočit. I když na zádech nemám padák a vůbec nevím, kam skáču. Strach, který cítím, mi způsobuje fyzickou bolest, kterou ovšem začíná překonávat bolest z genderové dysforie.
Ležím teď na posteli jednopokojového bytu, který mám pronajatý, jsem zabalená v županu, jsem trochu zkouřená a je mi konečně dobře. Včera jsem si po delší době dala trávu a konečně díky ní uviděla pravdu – jsem trans ženou, která je šíleně vystrašená z dalšího kroku a tak moc se za sebe stydí, že neví, co dělat dál, proto raději nedělá nic a sleduje, jak jí život pomalu proplouvá mezi prsty.
Jsem trans ženou v úplně první fázi tranzice, kdy tím největším strašákem je rozhodnutí přestat se skrývat – strhnout ze sebe poslední zbytky starého, nefunkčního mužského brnění (masky, která mě již jenom dusí) a naplno vkročit do své nikoliv nové, ale pravé identity. Proto jsem si dnes dala trávu. Abych tuto pravdu mohla opět vidět a především cítit. A rozhodla jsem se zcela bez filtru popsat svou nynější situaci – autentickou lidskou zkušenost, kterou procházím. Abych se z toho vypsala, ulevila si tím a vlastně i udělala další krok směrem k pravdě. Jinými slovy – sama k sobě.
Na začátek možná rovnou uvedu, že chápu argument “… no jo, vždyť on je jenom zhulený, ani neví, co píše…,” pokud by se tedy měl vůbec objevit. Rozumím tomu, že je snadné odsoudit mě jako někoho, kdo je smyslů zbavený, když žijeme ve světě, který stále odmítá uznat základní lidské právo na existenci trans lidí. Já totiž v tomto světě vyrostla také a vím tedy velmi přesně, co to internalizovaná transfobie je, jak těžké je se s ní vypořádat a jak moc může stát v cestě za přijetím vlastní přirozenosti. Rozumím tedy tomu, že mohu být označena za blázna a jsem na tento typ reakcí připravená. Pravdou ovšem je, že se opravdu hodně trápím již skoro 15 měsíců, a jediné dveře, kterými z tohoto pekla vede únik a které jsou stále otevřené, jsou ty s neonově zářícím nápisem “trans žena” zavěšeným přímo nad trámem. Všechny ostatní dveře se již zavřely. A to doslova…
Můj vztah k trávě je komplikovaný. Po tom útoku na Náplavce v roce 2021 jsem se sice rozloučila s alkoholem, nicméně nahradila jsem jej trávou. Nejprve občasně, rychle se z toho ale vyklubalo každodenní užívání. Které trvalo zhruba do konce minulého roku. Od té doby užívám velmi zřídka a zvykla jsem si být zcela střízlivá. Ke včerejšímu požití tak došlo po asi dvou měsících a jsem ráda, že mi konečně přineslo více jasnosti. Kterou jsem sice měla i dříve během stavů na THC, byla nicméně vždy doprovázená ochromující panikou a pláčem. Oproti tomu včera jsem ze své pravdy cítila klid a přijetí. Poprvé za celých těch 30 měsíců od zahájení procesu osobní transformace. A myslím tedy, že jsem opět o kousek blíž finálnímu momentu plného sebepřijetí, po kterém tak toužím a které stále nepřichází, protože mé mužské ego odmítá složit zbraně a neustále vymýšlí nové a nové scénáře, jejichž prostřednictvím se pokouší zajistit si své vlastní přežití. Nyní jej ale vidím zřetelněji a vím, že se jeho konec blíží. Pokud mi nicméně v něčem jasnost schází, pak je to v tom, co bude následovat potom. Jaké další kroky budu muset udělat, abych se zcela bez prostředků přiblížila sama k sobě; jak vypadá realita, do níž vstupuji, a obraz té, jíž se stávám.
Je to těžké. Je to nesmírně těžké. A už tím jdu příliš dlouho na to, abych si mohla dovolit další luxus v podobě skrývání se. Současně ale vnímám pouta, jimiž jsou mé vnitřní ruce svázané. Na jednom z okovů je napsaný strach, na druhém stud. A já vím, že ta pouta uvolním v momentě, kdy si dovolím být sama sebou. Kdy ten strach i stud překonám. Jde o zkoušku ohněm – zatím nic v životě se mi nejevilo tak náročné, jako překročení vlastního stínu, který mi byl útočištěm dlouhých 41 let.
Nebojuji pouze s vlastní internalizovanou transfobií, ale také s tou, kterou v sobě nosí mé nejbližší okolí. Které se mě snaží přesvědčit, že takto, jak nyní žiji, jsem vlastně v pořádku, i když vnitřně trpím. Co na tom, že už přes rok opakuji, že je mi na zabití, že jsem zoufalá a že jen potřebuji vyslechnout. Mám být přece “nad věcí” a “tolik si to nebrat”. Ono to přece přejde. Jako by mé trápení bylo něčím, co se dá vymazat pouhým mávnutím ruky. Jako by má pravda – to, kým jsem – byla něčím, o čem se nemluví. Nebo alespoň mluvit nemá…
“Mami, pokud by Kubík neměl vousy, vypadal by jako žena,” prohlásil můj 9letý synovec Tonda během nedávného společného oběda. Z jeho slov nešly žádné soudy, jen čistá zvědavost. Možná úplně nerozuměl tomu, co vidí, a přirozeně se tak chtěl dozvědět více. Mohlo jít o příležitost, jak šikovně dítěti vysvětlit existenci trans lidí. Zejména v situaci, kdy dává samo najevo, že zkoumá jev, se kterým se ještě neseznámilo, a dožaduje se proto více informací. Namísto toho zavládlo hrobové ticho, které po chvíli přehlušilo jen s odporem vyslovené “prosimtě, nepleť mu hlavu.” Jako by má existence představovala trauma, o kterém všichni vědí, ale nesmí se o něm mluvit. Jako bych byla personou non gratou. Problémem, který se vyřeší, když o něm přestaneme hovořit. Vadou, s níž se vyrovnáme jedině tak, když ji zcela popřeme a budeme se tvářit, že neexistuje. Něčím, co nemá právo na důstojnou existenci.
Nesoupeřím tedy jen s vlastním strachem a studem, ale také se studem svého okolí, který je až příliš často rámován odporem a opovržením. A je to právě tento myšlenkový a hodnotový svět, který jsme jako lidé žijící v systému přísné genderové binarity stvořili a který (určitě nejen v mé mysli) funguje jako nepropustné vězení. Jako potemnělá jeskyně, v níž jsme okovy připoutáni k zemi, zatímco sledujeme myšlenky, které jsme přijali za své a považujeme je tím za pravdivé, aniž bychom si troufli je někdy zpochybnit.
Jeden slavný antický filozof tento proces popsal. Uvádí v něm, že proces zbavení se okovů není příjemný a bolí. Hodně bolí. Že ale jde o jedinou cestu ven ze světa svazujících iluzí, které možná bolí víc. Byť často nevědomě…
Jak jsem zmiňovala, ležím teď v posteli (je 22.9., 13:29), jsem zahalená v županu a píšu. Župan mám na sobě záměrně – mám pocit, že jsem v něm schovaná před světem. Neviditelná. Přesně jak mi můj stud velí, že mám být. Nebo jde o hlas mého ega, které se mě snaží přesvědčit, že krok k další viditelnosti představuje nebezpečí? Proto mě raději drží v bolavém bezpeční čtyř stěn, jejichž tíha na mě doléhá stále více? …
Pro psaní jsem se rozhodla, abych alespoň svými články postupně dělala malé mikro-krůčky ven z jeskyně nahoru na světlo – za svou autenticitou, která mi byla systémem ukradená, když jsem byla malým dítětem. Z LUI si tak na nějakou dobu udělám svůj vlastní deník, jehož pomocí si sama pro sebe navrhnu cestu pro svůj další život. Ne tu, po které mi společnost říkala, že mám jít. Svou cestu – cestu, po níž touží má duše, a nikoliv ono nelítostné myšlenkové mračno, jemuž máme pocit, že se všichni musíme klanět, jehož existence stojí na lidské ochotě přetvářet se a kterému zjednodušeněji říkáme společnost. Někde jsem četla, že největší rebelií je být sama sebou ve světě, který nás odmala vychovává k opaku. Souhlasím. A za rovnítko ke slovu rebelie bych v tomto kontextu dosadila ještě slovo odvaha. Protože začít být sama sebou za podmínek, které žiji, chce určitě odvahu. Kterou zatím nemám. A právě proto píšu tyhle řádky. Ve víře, že se tam někde – v tom našem neuchopitelném vesmíru – třeba najde někdo, kdo bude chtít vyslechnout hlas mého srdce a dát mi vědět, že mě vidí takovou, jakou jsem – a že mě tak bere. Bez dalších zbytečných “ale”. Myslím, že by mi to nyní hodně pomohlo…
Tento text píšu také proto, neboť cítím, že vztah se čtenářstvem tohoto magazínu je tím posledním, který bych měla a chci zahojit. Co myslím tím, když píšu “zahojit”? Primárně jde o to, že LUI vydávám již 17 let. A celou tu dobu na něm pracuji v mužské roli, kterou jsem neuvědoměle považovala za svou pravdu. V této roli mám pak vztah ke všemu, co s LUI souvisí. A základem toho je prostě čtenářská skupina. V mé mysli jste tak entitou lidí, k nimž jsem velmi dlouho nějakým způsobem promlouvala. A já teď vidím, že ten způsob byl falešný. Neupřímný, postavený na neukojitelné potřebě mého ega být neustále uznáváno a potvrzováno. A stydím se. Stydím se předstoupit před vás ve své nahé, zranitelné podobě, sklonit hlavu a říct: “promiňte, nevěděla jsem to.” Tento moment považuji za hojivý. A byť tato slova zatím nedokáži vyslovit nahlas, ráda jim dám prostor alespoň na těchto stránkách.
Pokud jde o LUI, zbyla jsem zde již jen já sama. Poslední rok mě připravil už úplně o vše. Nezbylo nic jiného než pravda. A tlak, který zažívám, vede jediným směrem – začít tuto pravdu žít. Ptáš-li se tedy, kam povedou mé další kroky, pak odpovím, že nevím. Poprvé v životě nemám žádné nápady, jak nebo kam (před sebou) uniknout. Pouze stojím před jakýmsi ohnivým portálem strachu, kterým vím, že budu muset brzy projít, zatím ale stále nervózně přešlapuji na okraji propasti doufajíce v nějaký zázrak.
Existuje-li něco jako “správný moment požádání o podporu”, pak je to jednoznačně tento. Doposud jsem o podporu nežádala, protože jsem byla příliš hrdá – vše jsem si chtěla udělat sama a být také sama odpovědná za své činy. A dařilo se. Nicméně to, čím procházím nyní, není až tak úplně moje chyba. Je to systémová chyba, která se dlouhá staletí snaží potlačovat a zpochybňovat existenci lidí, jako jsem já. Protože to nejsem já, kdo si vybrala žít roli, která mi nesedí. Vybralo ji za mě mé nejbližší okolí, odchované chybně nastaveným systémem. Proces, který se opakuje dál a dál a který zcela zbytečně působí mnoha lidem zcela zbytečnou bolest. Za těchto okolností si dovolím odložit hrdost a požádat o podporu ty, kterým záleží na dalším pokračování LUI. Ať už zasláním finančního daru nebo třeba i zakoupením tištěného magazínu LUI TRUE LUXURY na našem eshopu. Jde o vydání, jehož obálku shodou okolností zdobí trans muž Kristián.
Možná se mezi vámi najde někdo, kdo se ptá, proč by měl/a vlastně pomoci. I ke mně se občas dostane degradující pomluva, že LUI byl vždy jen výlohou pro reklamu. Lidé pracující v médiích sami dobře vědí, co tato “pomluva” skutečně znamená a že je to právě schopnost získat pro LUI reklamu, díky níž dnes může říci, že existuje již 17 let. A byť rozumím tomu, že se mnou nemusí všichni souhlasit, pro mě osobně byl LUI vždy symbolem. Jediným mediálním hlasem LGBT+ komunity u nás, který žádné jiné médium nezastupovalo. A dodnes cítím odpovědnost za jeho vydávání – možná se pletu, ale myslím si, že jeho zánik by pro Česko představoval ostudu. “Země uprostřed Evropy, která si nedokázala udržet jediný magazín pro queer komunitu.” Nevím, možná to přeháním, každopádně toto jsou myšlenky, které se mi aktuálně honí hlavou. Proto vlastně zkouším požádat o pomoc svou komunitu. Protože cesta prodeje inzerce již také přestala fungovat…
Co by následovalo, pokud by pomoc skutečně přišla? Pokračovali bychom ve vydávání dál, soustředili se více na autentické lidské příběhy a investovali do rozvoje sociálních sítí, abychom v českém mediálním prostředí nadále udržovali povědomí o queer lidech a jejich životech. A asi bychom i obsahové vymezení rozšířili o novou větev – rozvoj vědomí. Jde o téma, které je mi velmi blízké a které mám díky tomuto procesu možnost cítit na nejhlubší úrovni lidské existence. A vnímám také, že jde o téma, které nás dokáže posunout vpřed. Ne jako komunitu, ne jako jednotlivce – jako celek. Jako lidstvo, které je teď možná až příliš a naprosto zbytečně rozhádané. Věřím totiž, že pokud v sobě jako jednotlivci najdeme ochotu rozvinout své vlastní vědomí na úroveň, kde v druhém nespatřujeme nepřítele, ale zástupce jednoho a toho samého druhu – nedokonalého a chybujícího druhu, který se jen snaží přežít v neustále se měnícím světě, má život na této planetě šanci na budoucnost. Však se podívejme na současnou podobu světa a uznejme již konečně, že naprostá většina krizí, kterým musíme čelit, pramení z přesvědčení jednoho ega, které si myslím, že je lepší než jiné. Sama jsem jedním takovým egem bývala a až díky této očistě mám možnost vidět, jak šíleně slepá jsem byla a že mi tato cesta nepřinesla nic než zkázu. Proto již vím, že pokud nefunguje cesta ega, musí fungovat jiná. A tou je za mě nyní cesta rozvoje individuálního vědomí. Nevím, věřím jí. Když si totiž představím, že by lidé na této planetě vzájemně spolupracovali, namísto toho, aby spolu bojovali, hlas uvnitř mi říká, že to může plodit jenom a jenom dobro. Co máme vlastně z válek a všech světových konfliktů? Strach. Který – jak popisuji i na vlastní zkušenosti – nás pouze brzdí. Není na čase zkusit vykročit jinudy?
—
Pokud věříte, že by zánik jediného českého queer magazínu byl pro tuto zemi ztrátou, prosím, nenechávejte si to pro sebe. Každé gesto teď rozhoduje o tom, zda má toto médium možnost navázat na svou 17letou tradici vydávání. Stále jsme totiž jediným magazínem v Česku, jehož články ze života LGBT+ lidí se i díky spolupráci se Seznam.cz dostávají k široké veřejnosti a já vím, že tímto vytváříme most mezi komunitou a masovým publikem. Neprocházíme snadnými časy, proto by zánik tohoto již poměrně známého média mohl dovnitř společnosti vyslat špatný signál.
Osobně jsem LUI chtěla již několikrát v minulosti ukončit, protože bylo velmi náročné ustát nejen ekonomický tlak, ale také odpor části veřejnosti vůči našemu působení. Nikdy jsem to ale nevzdala. Jednak proto, že nevím, co jiného bych měla dělat, a také proto, neboť pociťuji komunitní odpovědnost za jeho vydávání.
LUI jsem tak držela nejen pro sebe a jeho tým, ale také pro vás. Nyní již ale nemohu pokračovat dál, protože mě život dostal na samé dno, aby mi na tomto místě ukázal, kým vlastně jsem. Pokud bych totiž pokračovala životem v mužském egu, nikdy bych si tuto pravdu o sobě neuvědomila. Nebo spíše nepřijala – ego by se stále drželo všeho materiálního jako nástroje pro potvrzení své vlastní existence.
Pokud byste se rozhodli nás podpořit a odstartovat tím novou kapitolu našeho společného příběhu, který se začal psát již v roce 2009, budu Vám velmi vděčná.
Jak nás můžete podpořit?
- Zakoupením tištěného vydání LUI TRUE LUXURY s trans mužem Kristiánem na obálce;
- Zakoupením tištěného vydání LUI Vanlife o životě v obytném voze;
- Zasláním libovolné částky na účet 4071986389/0800;
- Nabídkou spolupráce;
- Sdílením této výzvy.
Děkuji Vám za těch dlouhých 17 let a děkuji Vám také za jakoukoliv případnou podporu. Možná jsem naivní, ale stále věřím, že toto není konec, ale začátek něčeho mnohem opravdovějšího.
S láskou a úctou,
Jenny Stary